Dokonalá Prázdnota Stanisłav Lem Dokonalá prázdnota jsou recenze nenapsaných knih a předmluvy k nim. Stanisłav Lem DOKONALÁ PRÁZDNOTA přeložil František Jungwirth, 1983 (Nakladatelství Svoboda, Praha) Psaní recenzí na neexistující knihy není Lemovým vynálezem; s takovým pokusem se setkáme nejen u soudobého spisovatele J. L. Borgese (kupříkladu Rozbor díla Herberta Quaina v knize Zahrada, v které se cestičky rozvětvují), ten nápad je totiž mnohem staršího původu a dokonce ani Rabelais nebyl prvním, kdo jej použil. Dokonalá prázdnota je však o to kurióznější, že chce být antologií právě takových kritik. Jde o pedantskou systematičnost, či žert? Podezíráme autora, že měl v úmyslu žertovat, a náš dojem neoslabuje ani teoretizující a sáhodlouhý úvod, kde čteme: „Psaní románů je formou pozbytí tvůrčí svobody. (…) Recenzování knih jsou potom ještě méně ušlechtilé galeje. O spisovateli se dá alespoň říci, že zvoleným tématem zotročil sám sebe. Kritik je v horší situaci: jako trestanec ke galejnické kouli je recenzent přikován k posuzovanému dílu. Spisovatel ztrácí svobodu ve své vlastní, kritik v cizí knize.“ Patos těchto zjednodušení je přespříliš zřejmý, než abychom jej brali vážně. V dalším odstavci úvodu (Autozóilos) čtěme: „Literatura nám doposud vyprávěla o fiktivních postavách. My půjdeme dál: budeme popisovat fiktivní knihy. To skýtá možnost znovu nabýt tvůrčí svobody a současně spojit sňatkem dva protichůdné duchy — beletristu a kritika.“ Autozóilos, dovozuje Lem, má být svobodnou tvorbou „na druhou“, protože bude-li kritik vpraven do posuzovaného textu, má větší manévrovací možnosti než vyprávěč konvenční či nekonvenční literatury. Dalo by se s tím souhlasit, protože dnes literatura skutečně zápasí o větší odstup od tvořeného díla jako běžec o druhý dech. Horší je to, že tento učený úvod jaksi nemá konce. Lem v něm hovoří o kladných stránkách nicoty, o ideálních matematických objektech a nových jazykových metastupních. Na žert mi to připadá trochu přetažené. Co víc, Lem tímto úvodem věší čtenáři (a snad také sobě?) bulíky na nos. Protože v Dokonalé prázdnotě jsou obsaženy pseudokritiky, které nejsou pouze sbírkou vtipů. Na rozdíl od autora bych je rozdělil na tyto tři skupiny: 1. Parodie, pastiše a úsměšky: patří sem Robinsonády, Nic čili důslednost (oba texty si, každý jinak, tropí legraci z nouveau románů), eventuálně ještě Ty a Gigamesh. Pravda, postavení Ty je dost riskantní, neboť je velice laciné vymyslit špatnou knihu, kterou lze „sjet“ za to, že je špatná. Po stránce formální je nejoriginálnější Nic čili důslednost, protože tuto knihu by určitě nikdo nebyl schopen napsat, takže patřičně uplatněný manévr s pseudorecenzí umožňuje akrobatický trik: jako kritika knihy, která nejenže neexistuje, ale ani existovat nemůže. Nejméně se mi líbil Gigamesh. Jde o pytel a šídlo: což to opravdu stojí za to, takovými žerty odbývat arcidílo? Snad ano, pokud jsme je nenapsali sami. 2. Skici na nečisto (protože to koneckonců jsou osobité koncepty) jako Gruppenführer Louis XVI. nebo Idiot. Kdoví, snad by se každá z nich mohla stát zárodkem dobrého románu. Avšak ty romány by se nejdřív musely napsat. Ať už kritické či nekritické shrnutí obsahu je pouhým předkrmem, který nám dělá laskominy na jídlo, jaké v kuchyni nenajdeme. A proč je nenajdeme? Křivě obviňující kritika není fair play, jednou si ji však mohu dovolit. Autor měl záměry, které nebyl schopen v plném rozsahu uskutečnit; napsat to neuměl a bylo mu líto nepsat: to je celá geneze této části Dokonalé prázdnoty. Lem je natolik bystrý, aby takovou výtku předvídal, a proto se rozhodl zaštítit úvodem. Proto v Autozóilu mluví o bídě prozaického řemesla, o tom, jak je zapotřebí řemeslně pilovat popisy jako „markýza vyšla o páté z domova“. Jenže řemeslo má zlaté dno. Lem se zalekl potíží, které představoval každý z tří titulů, jež jsem pouze příkladmo vyjmenoval. Rozhodl se neriskovat, vykličkovat, po anglicku zmizet. Když říká, že „každá kniha je hrobem bezpočtu jiných, které zmařila, neboť je vystrnadila“, dává na srozuměnou, že má víc nápadů než biologického času (Ars longa, vita brevis). Ale v Dokonalé prázdnotě zas není slibných nápadů tolik. Předvádí zde ukázky obratnosti, o nichž jsem se zmínil, tentokrát však jde o žertíky. Mám ovšem podezření, že se jedná o vážnější věc, a to o neuskutečnitelnou touhu. O tom, že se nemýlím, mě přesvědčuje poslední skupina děl, jako např. De Impossibilitate Vitae, Kultura jako omyl — a zejména — Nová kosmogonie. Kultura jako omyl staví na hlavu názory, které Lem nejednou proklamoval ve svých beletristických i polemických dílech. Technická erupce, jež v nich byla označována za likvidátorku kultury, se zde povyšuje málem na spasitelku lidstva. Podruhé se Lem projevuje jako odpadlík v De Impossibilitate Vitae. Nedejme se mýlit zábavnou absurdností dlouhých příčinných souvislostí rodinné kroniky: tady neběží o komičnost anekdoty, ale o útok na Lemovo nejsvětější ze svatých — na teorii pravděpodobnosti čili náhodu, na kategorii, na níž různé své rozsáhlé koncepce vybudoval a vystavěl. Útok je veden za souhrnu bláznivých okolností, čímž má být otupeno jeho ostří. Anebo snad aspoň na chvíli nebyl zamýšlen groteskně? Tyto pochybnosti rozptyluje Nová kosmogonie, skutečná pièce de résistance knihy, jež je v ní uschována jako trojský kůň. Není to ani žert, ani smyšlená recenze — co to potom vlastně je? Byl by to trochu drahý žert, přitom, jak je opentlený důkladnou vědeckou argumentací — je známo, že Lem snědl encyklopedii a stačí jím zatřepat, aby z něj začaly vypadávat nesčetné logaritmy a poučky. Nová kosmogonie je fiktivní promluva laureáta Nobelovy ceny, v níž je vykreslen revoluční obraz vesmíru. Kdybych jinou Lemovu knihu neznal, mohl bych v krajním případě připustit, že tu běží o šprým pro třicet zasvěcených, to jest fyziků a jiných relativistů na celém světě. To se mi ovšem zdá nepravděpodobné. Co tedy? Znovu se obávám, že jde o nápad, který autora oslnil — a jehož se zalekl. Pochopitelně se k tomu nikdy nepřizná a já a nikdo jiný mu nedokážeme, že obraz vesmíru jako hry bere vážně. Vždycky se může odvolávat na žertovný kontext — na samotný titul knihy (Dokonalá prázdnota — takže se vlastně hovoří o ničem), koneckonců nejlepším útočištěm i výmluvou mu bude licentia poetica. Stejně však soudím, že za všemi těmito texty se tají vážnost. Vesmír jako hra? Intencionální fyzika? Ctitel vědy Lem, ležící u nohou její svatosti metodologie, se přece nemohl stát jejím prvním vůdcem heretiků a kacířem. Tudíž nemohl tuto myšlenku vložit do žádného diskurzívního výroku. A znovu učinit ideu „hry na vesmír“ osou zápletky v literárním díle, to by znamenalo napsat ještě jednu, další položku „normální science fiction“. Co tedy zbývalo? Posuzováno zdravým rozumem nic jiného než mlčet. Což knihy, které literát nepíše, do nichž se určitě nepustí, protože by nevěděl co a jak, knihy, jimž lze připsat fiktivní autory — cožpak už tím, že neexistují, nejsou přece jen podivně podobné slavnostnímu mlčení? Je vůbec možné se ještě víc distancovat od heterodoxních myšlenek? Pokud se o těchto knihách, o těchto vystoupeních mluví jako o cizích výtvorech, je to vlastně totéž, jako hovořit o nich — mlčky. Zejména pak, když to probíhá na pozadí žertovném. A tak z touhy po posilujícím realismu, dlouhá léta skrývané v srdci, z myšlenek z hlediska vlastních názorů natolik odvážných, že se nemohly vyslovit přímo, ze všeho toho, o čem se marně sní, vznikla vlastně Dokonalá prázdnota. Teoretický úvod, který jako by „nový druh literatury“ motivoval, je manévrem k odvrácení pozornosti, promyšlený pohyb, jímž kouzelník odvádí náš pohled od toho, co skutečně dělá. Máme uvěřit, že předvádí ukázky zručnosti, třebaže je tomu jinak. Tato díla se nezrodila z uskoku „pseudorecenze“, to ona, domáhajíce se — marně — vyjádření, toho uskoku využila jako ospravedlnění a záminku. Nebýt tohoto úskoku, zůstalo by všechno v oblasti mlčení. Jde totiž o zradu fantazie ve prospěch dobře uzemněného realismu, o renegátství ve zkušenosti, o herezi ve vědě. Což si Lem myslel, že jeho machinaci nikdo neprokoukne? V podstatě je prostá: s úsměvem vykřikovat to, co by se s vážnou tváří nesmělo ani zašeptat. Navzdory tomu, co tvrdí úvod, kritik nemusí být „přikován ke knize jako trestanec ke galejnické kouli“; jeho svoboda netkví v tom, že může knihu pochválit či pohanět, nýbrž v tom, že jejím prostřednictvím může jako mikroskopem nahlédnout do autora, a v tom případě se Dokonalá prázdnota jeví jako kniha o tom, co chceme, ale co není. Je to kniha nesplněných přání. A jediný fortel, kterým by kličkující Lem na nás ještě mohl vyzrát, je protiútok — ve formě tvrzení, že to jsem nebyl já, kritik, kdo tuto recenzi napsal, nýbrž on sám, autor, a učinil z ní další část Dokonalé prázdnoty. Marcel Coscat LES ROBINSONADES (Ed. du Seuil, Paris) Po Robinsonovi Defoeově se objevil švýcarský Robinson, osekaný pro mládež, stejně jako řada ještě více infantilizovaných verzí života na pustém ostrově. Před několika lety vydala naopak pařížská Olympia, jdoucí s duchem doby, Sexuální život Robinsona Crusoe, plytkou zábavu, o jejíž hodnotě ani o autorovi nestojí vůbec za to se zmiňovat, protože se skryl za jedním z oněch příznačných pseudonymů, které jsou vlastnictvím vydavatelů využívajících nádeníků pera k známým záměrům. Ale na Robinsonády Marcela Coscata se čekat vyplatilo. Je to popis společenského života Robinsona Crusoe, jeho sociálně charitativních činů, jeho krušného, těžkého a mnohotvárného života — jde totiž o sociologii samoty, o masovou kulturu opuštěného ostrova, který v závěru tohoto příběhu doslova praská ve švech přelidněním. Dílo pana Coscata, jak si čtenář nepochybně ihned všimne, není svou povahou ani plagiát, ani komerční trhák. Nevyžívá se v senzacích ani v pornografii samoty, takže by třeba trosečníkův pohlavní pud nasměrovalo na kmeny palem s jejich chlupatými kokosy, na ryby, kozy, sekery, houby a uzeniny zachráněné z vraku lodi. Na rozdíl od spisku z Olympie zde již Robinson není říjícím samcem, který se jako falický jednorožec žene mezi křovinami, rozdupává zasetý bambus a cukrovou třtinu, znásilňuje písky pláží, horské štíty, vody v zálivu, chechtot racků, vznosné stíny albatrosů či žraloky bouří zahnané ke břehu. Kdo hledá v knize podobné věci jako potravu pro svou zjitřenou obrazotvornost, ten se vrátí s prázdnou, Robinson Marcela Coscata je ryzí logik, krajní konvencionalista a filozof, který z doktríny vyvodil tak dalekosáhlé závěry, jak jen to bylo možné, a ztroskotání lodi — trojstěžníku Patricia — znamenalo pro něj pouze otevření dveří, přetnutí lan, přípravu laboratorní aparatury k experimentu, protože šlo o akt, který mu umožnil dosáhnout vlastní identity, nenarušené přítomností jiných. V okamžiku, kdy si Serge N. uvědomuje svou situaci, nejenže pasivně nepodléhá, ale rozhoduje se stát se opravdovým Robinsonem, počínaje už dobrovolným přijetím tohoto jména. To je o to rozumnější, že už nebude mít možnost těšit se jakýmkoli výhodám ze svého dosavadního života. V celkovém spektru existenčních potíží je osud trosečníka sám o sobě natolik nepříjemný, aby ho nebylo zapotřebí ještě kořenit předem ztraceným napínáním paměti, tesknící po tom, co je nenávratně ztraceno. Je třeba svět takový, jaký je, lidsky uspořádat, a proto bývalý Serge N. hodlá ostrov i sebe vytvořit od samého prvopočátku. Nový Robinson pana Coscata nechová žádné iluze; ví, že Defoeův hrdina byl fikcí, zatímco jeho skutečný vzor, námořník Selkirk, po letech náhodně zachráněný jakousi brigou, je bytostí natolik dokumentárně zpracovanou, že mluvit o něm je zbytečné. Defoeův Robinson přežil nikoli díky Pátkovi — ten se objevil příliš pozdě — ale proto, že vědomě počítal se skutečně drsnou, ale pro puritána nejlepší z možných společností — totiž se samotným Pánem Bohem. A právě onen strohý brach mu vštípil pedantsky přesné chování, urputnou pracovitost, výčitky svědomí a zejména onu ryzí cudnost, která autora pařížské Olympie natolik rozzuřila, že ji útokem nabral na rohy bezuzdnosti. Serge N., čili Nový Robinson, který v sobě shledal jistou tvůrčí sílu, předem ví, že na jedno určitě nebude stačit — aby stvořil Nejvyššího. Je racionalista a jako takový přistupuje k svému dílu. Všechno hodlá promyslet a uvážit, začíná tudíž od toho, zda by nebylo nejmoudřejší nedělat vůbec nic. Nejspíš to povede k šílenství, ale kdoví, zda to nebude stav docela příjemný? Ovšem kdyby si mohl druh šílenství vybrat asi jako kravatu ke košili, třebas hypomaniakální euforii s trvalou rozjařeností, Robinson by si ji dokonce rád i naočkoval. Leč kde má jistotu, že nepodlehne depresi, končící pokusy o sebevraždu? Myšlenka na to ho leká už z estetického hlediska a navíc pasivita není v jeho povaze. Na to, aby se šel pověsit nebo utopit, bude mít vždy ještě dost času, takže i tuto variantu může odložit ad acta. Snový svět — říká si na jedné z prvních stránek románu —, to je ono Nikde, které může být zblízka dokonalé; je to utopie s nezřetelnými konturami, chorobně rozbředlá, utopená v noční činnosti mozku, který tentokrát není zcela na výši požadavků reálné skutečnosti. „Ve snu mě navštěvují různé osoby,“ říká Robinson, „které mi kladou rozličné otázky, na něž neznám odpověď, dokud se ji nedovím z jejich úst. Má to snad znamenat, že tyto osoby jsou kousíčky odvíjejícími se z mého bytí jako prodlužující se pupeční šňůra? Tvrdit něco podobného by znamenalo upadnout do hrozného omylu. Stejně jako nevím, zda se právě pod tímto plochým kamenem, který se palcem bosé nohy chystám obrátit, najdou červi, ty tlusté bílé ponravy, co mi už chutnají, tak ani nevím, co se skrývá v myšlenkách osob navštěvujících mě ve snách. Vůči mému já jsou proto tyto osoby stejně vně jako ti červi; vůbec nejde o to, setřít rozdíl mezi snem a bděním — to vede k šílenství —, nýbrž o vytvoření nového a lepšího řádu. To, co se ve snu děje jenom někdy, jakoby pokrouceně, nejistě a nahodile, je třeba narovnat, sevřít, spojit a posílit; sen připoutaný ke skutečnosti, aplikovaný na skutečnost jako metoda, prospívající skutečnosti, zalidňující a naplňující skutečnost tím nejlepším zbožím, přestává být snem a pod vlivem takové terapie se skutečnost stane jako obvykle střízlivou a nově ztvárněnou. Protože jsem sám, už s nikým nemusím počítat, ale protože vědomí mé osamělosti je pro mne zároveň jedem, sám nezůstanu. Na Pána Boha fakticky nestačím, ale to přece ještě neznamená, že nestačím na Nikoho!“ A náš logický Robinson pokračuje: „Člověk bez Jiných je jako ryba bez vody, ale protože většina vodstva je špinavá a znečištěná, tak i má prostředí byla smetištěm. Příbuzné, rodiče, šéfy ani učitele jsem si nevybíral sám, týká se to i milenek, které se mi namanuly do cesty: mezi nimi jsem si vybíral (pokud jsem si vybíral) to, co mi osud dal. Jestliže jsem jako normální smrtelník byl odkázán na natálně-rodinně-společensky nahodilé okolnosti, ani pak není čeho litovat. A proto nechť zazní první slova Genese: ‚Pryč s tím chaosem!‘“ Vidíme, že ta slova vyslovuje s důstojností, rovnající se Stvořitelovu: „Staniž se…“ Robinson totiž zrovna tak začíná tvořit svůj svět od prvopočátku. Do tvoření se vrhá se zápalem nejen proto, že v důsledku nahodilé katastrofy byl oproštěn od lidí, ale protože se k tomu rozhodl. Takto vytyčuje logicky dokonalý hrdina Marcela Coscata svůj program — program, který ho posléze zničí a zesměšní — že by stejně jako lidský svět svého Stvořitele? Robinson neví, z kterého konce začít: měl by se obklopit ideálními bytostmi? Anděly? Pegasy? (Chvíli má zálusk na kentaura.) Protože se neoddává iluzím, chápe, že z existence dokonalých bytostí jaksi nic nebude. Takže si na začátek dopřeje alespoň to, o čem v minulosti mohl jenom snít. Věrného sluhu, komorníka, garderobiéra a lokaje v jedné osobě — tlustého (tlouštíci bývají dobrosrdeční) Glumma. Během této první Robinsonády rozjímá náš adept na Stvořitele o demokracii, kterou jako každý člověk (tím si je jist) snášel pouze z nezbytí. Když byl chlapec, sníval o tom, jak by to bylo krásné, kdyby se byl narodil někdy ve středověku jako mocný šlechtic. A teď konečné může své tužby realizovat. Glumm je omezenec, což jeho pána samovolně povyšuje, v hlavě se mu nerojí žádné vlastní myšlenky, takže se nikdy nepokusí vyhnout se plnění povinností, plní všechno promptně a okamžitě, dokonce i to, oč si jeho pán sám ještě ani nestačil říct. Autor nevysvětluje zcela jasně, zda Robinson pracuje za Glumma a jak to dělá, protože příběh je vyprávěn v první (Robinsonově) osobě; pokud on sám (a jak jinak?) potichoučku vykonává to, co se pokládá za výsledek lokajova snažení, pak všechno činí naprosto bezmyšlenkovitě, takže jsou zřejmé pouze výsledky této lopoty. Jedva si Robinson ráno promne oči ještě sklížené spánkem, již leží vedle jeho hlavy jeho nejoblíbenější pokrm, pečlivě připravené ústřice, jemně prosolené mořskou vodou a ochucené šťávou šťovíku, na čistých placáčcích jako na talířích jsou připraveni k zakousnutí měkouncí červi, bílí jako máslo; hle, opodál stojí boty, vyblýskané kokosovými vlákny až zrak přechází, čekají i šaty, vyžehlené valounem ohřátým na slunci, kalhoty mají puky a v klopě kajzrroku září čerstvá květina. Pán však stejně při snídání a oblékání trochu zabručí, k obědu si objedná mořského ptáka a k večeři kokosové mléko — ale dobře vychlazené! A Glumm, jak se na dobrého sloužícího sluší a patří, vyslechne jeho příkazy, pochopitelně pohroužený v uctivé mlčení. Pán bručí, sluha poslouchá — pán přikáže, sluha poslechne. Je to příjemný, klidný život, dokonalá venkovská idyla. Robinson chodí na špacír, sbírá oblázky, které upoutají jeho pozornost, a dokonce si z nich dělá sbírku, zatímco Glumm chystá občerstvení — a při tom v podstatě sám nic nejí — kolik jen se takto ušetří a jak to snižuje náklady! Zanedlouho se však do vztahu mezi pánem a sluhou vloudí první zrnko písku. Glummova existence je nesporná; pochybovat o ní značí totéž jako zapochybovat o tom, že stromy stojí a oblaka plynou, i když se na ně nikdo nedívá. Nicméně lokajova úslužnost, pečlivost a psí oddanost začínají nakonec být nudné. Pokaždé jsou boty vyčištěné, každé ráno voní ústřice u tvrdého lože, Glumm nad ničím nehloubá — to by tak ještě scházelo, pán totiž sluhy mudrlanty nesnáší —, ale z toho je zřejmé, že Glumm jako osoba na ostrově neexistuje. Robinson se rozhoduje vytvořit něco takového, co by situaci příliš jednoduchou, a tedy primitivní, učinilo rafinovanější. Zabudovat Glummovi do hlavy nedbalost, vzdor nebo čtveráctví nelze: Glumm je už jednou takový, jaký je — příliš silně začal existovat. Robinson tedy angažuje jako kuchařského pomocníka malého Smena. Je to umouněný, ale hezký chlapec, skoro bychom řekli cikáně, drobet líný, ale jinak bystrý a se sklonem k taškařicím. Už ne pán, ale lokaj začíná mít čím dál víc práce — ani ne tolik s obsluhou pána, ale s tím, aby utajil před pánem všechno, co ten usmrkanec spískal. Výsledkem je, že Glumm neexistuje větší měrou než doposud, ježto je stále zaneprázdněn peskováním Smena. Robinson někdy bezděky zaslechne Glummovo lání, když je k němu donese mořský vánek (Glummův hlas podivně připomíná skřehot velkých mořských ptáků), leč on sám se přece nebude plést do hádky svých sluhů! Oddaluje Smen Glumma od jeho pána? Dobrá, Smen tedy musí pryč, a už je neodvolatelně v prachu. Vždyť dokonce ujídal i ústřice! Pán je ochoten na tu epizodku zapomenout, což se ovšem už tolik nedaří Glummovi. Jeho pracovní morálka valem upadá a nadávky nejsou nic platný; lokaj nadále mlčí, tišší než voda, nižší než tráva, je však zřejmé, že si začíná leccos myslet. Pán se lokaje přece nebude na nic vyptávat nebo se doprošovat jeho upřímnosti — komu by měl dělat zpovědníka!? Všechno nejde jako po másle a drsné slovo nepomáhá? Tak se mi kliď z očí i ty, starý hlupče! Tady máš tříměsíční plat a plav! Robinson, ješitný jako každý pán, zabije celý den sestavováním voru, aby se dostal na palubu Patricie, ztroskotavší na útesech. Peníze voda naštěstí neodnesla. Učet je vyrovnán a Glumm mizí — ovšem takovým způsobem, že si odpočítané peníze nevzal. Robinson, lokajem takto potupený, neví, co si počít. Cítí spáchanou křivdu, i když pouze intuitivně — co, co se to vlastně nevyvedlo? Já tu jsem pánem, já můžu všechno! řekne si za chvíli na povzbuzenou a přijímá Středotu. Jak se můžeme domyslet, je vytvořena po vzoru Pátka, ale je i jeho protikladem (Pátek se má ke Středotě jako pátek ke středě). Toto mladé, jinak poměrně obyčejné děvče by však mohlo svádět pána k pokušení. Mohl by snadno zahynout v jejím objetí, kouzelném, protože mu je nedosažitelné, zahubit se horečkou z říje a volné lásky, zešílet z jejího bledého, záhadného úsměvu, jemně řezaného profilu, bosých pat, hořce vonících popelem ohniště, z boltců drobných oušek s vůní skopového loje. A tak se zanícením hned na začátku dělá Středotu jako trojnohou, v normálnější, to jest triviálnější objektivní všednosti by to učinit nemohl! Zde však je pánem tvorstva. Udělal to jako ten, kdo má soudek jedovatého metylalkoholu, vybízejícího k opilství, ale zatluče jej před sebou hřebíky, neboť bude žít vedle pokušení, kterého se nikdy nezbaví; co nevidět bude mít mnoho duševní práce, protože jeho vášeň bude s rozkoší hermetickou zátku ustavičně otevírat. A podobně bude i Robinson žít vedle trojnohého děvčete, přirozeně schopen si ji představit i bez střední nohy, jenže to také bude všechno. Stane se bohatým vlastníkem nevydaných citů a nepromarněných lichotek (proč jimi za těchto okolností také plýtvat?). Malá Středota, sdružující se mu v mysli se sirotou i středou (Mitt-woch, střed týdne; je v tom zjevně symbolizován sexus), stane se jeho Beatricí. Copak ta hloupá čtrnáctiletá holka může vědět o pekelných mukách Dantovy žádostivosti! Robinson je opravdu spokojen sám se sebou. Sám ji stvořil a díky trojnohosti ji také sám před sebou zabarikádoval. Jenže celá věc se začíná kvapem hroutit. Robinson se soustředil na svrchovaně důležitý problém, leč přitom opomněl řadu neméně důležitých rysů Středotiny povahy! Zprvu jde o dost nevinné drobnosti. Chtěl by si maličkou občas prohlédnout, ale je příliš hrdý na to, aby se této choutce podvolil. Leč poté se mu začínají v hlavě honit různé myšlenky. Děvce dělá práci, která předtím příslušela Glummovi. Sběr ústřic není problémem, ale co péče o pánův šatník, zejména o jeho spodní prádlo? A tady již lze postřehnout začátek dvojznačnosti — nikoli! — ryzí jednoznačnosti! A tak kradmo vstává uprostřed noci, když děvče ještě tvrdě spí, aby si prádlo vypral v zátoce. A když už i tak vstává brzy, proč by jen tak ze žertu (čistě pro své vlastní, panské potěšení) nevypral také její věci? Copak je od něj nedostala darem? Sám, bez ohledu na žraloky, pádloval k vraku Patricie, aby tam vyhledal pár dámských tretek, sukní, halenek; a jakmile je vypere, zase je třeba všechno pověsit na šňůru, napjatou mezi kmeny dvou palem. Je to nebezpečná hra! O to nebezpečnější, že Glumm sice už není na ostrově lokajem, ale přece jen odsud zcela nezmizel. Robinson jako kdyby slyšel jeho sípavý dech a dovtípil se, co si o něm myslí: tedy mně jaksi velkomožný pán nevypral nikdy nic. Když Glumm existoval, nikdy by si něco takového opovážlivého nedovolil ani v narážce, ale nepřítomný se projevuje jako neuvěřitelný hašteřivec! Glumm v podstatě neexistuje, nicméně po něm zůstala prázdnota. Na žádném konkrétním místě ho není vidět, ale když ještě sloužil, choval se velice skromně, šel pánovi z cesty a nesměl mu přijít na oči. Teď však Glumm na ostrově doslova straší: jeho patologicky vytřeštěné lokajské oči, jeho skřehotavý hlas jsou stále hmatatelnější a bližší; ze skřehotu mořských ptáků v puklinách útesů zaznívají vzdálené hádky se Smenem; Glumm vystrkuje svá chlupatá prsa v dozrálých kokosových ořeších (kam až vede nestydatost podobných narážek!), ohýbá hřbet v šupinatých kmenech palem a rybíma (vytřeštěnýma!) očima utopence vyhlíží Robinsona. Kde? Ano, odtamtud, z toho skalnatého výběžku nad mořem, protože Glumm měl svého koníčka: rád vysedával u mysu na skále a chraplavě proklínal staré a zesláblé velryby, vystřikující své fontány v rámci oceánského rodinného soužití. Kéž by bylo možné se domluvit se Středotou, a tím už značně neslužební vztahy ustálit, vymezit a kromě poslušnosti a rozkazu přizpůsobit také přísnosti pána a zralosti muže. Středota je ovšem z gruntu prosté děvče; o Glummovi vůbec neslyšela a cokoli jí vykládat znamená házet hrách na stěnu. Třebaže si snad pomyslí svoje, docela určitě neřekne nic. Zdánlivě to je z prostoty, z nesmělosti (vždyť slouží!), ale doopravdy je taková panenskost instinktivně prohnaná, má dokonalé ponětí k čemu — nikoli, vůči čemu je pán věcný, spokojený, vyrovnaný a šlechetný. Navíc mizí na celé hodiny a do večera ji není vidět. Že by Smen? Asi, protože Glumm na ostrově být nemůže, to je vyloučeno! Určitě není na ostrově! Naivní čtenář (a těch je bohužel dost) si jistě už představuje, že Robinson propadl bludům a zešílel. Kdepak! Pokud je vůbec nevolníkem, pak jedině své tvorby. Nemůže si totiž přiznat to jediné, co by na něj radikálně zapůsobilo — co by jej uzdravilo. A to, že Glumm stejně jako Smen vůbec neexistovali. Předně by takto ta, která existuje nyní — Středota — podlehla jako bezbranná oběť ničivému návalu tak zjevné negace. A navíc by takto motivované vysvětlení Robinsona jako stvořitele naprosto a trvale paralyzovalo. Tudíž Robinson, bez ohledu na to, co se ještě stane, nemůže sám před sebou přiznat nicotu toho, co vytvořil, tak jako se pravý a opravdový stvořitel nikdy nepřizná, že stvořil — zlo. V obou případech by totiž přiznal totální prohru. Bůh nestvořil zlo; Robinson přece analogicky s jakýmisi nic rovněž nepracuje. Každý jako by byl duchem uvězněn ve vlastní Genesi. A tím je vydán Robinson Glummovi napospas. Glumm je tady — ale pokaždé o kousek dál, než dohodíš kamenem či dosáhneš holí, a nepomůže ani Středota, přivázaná v noci jako návnada ke kůlu (jak daleko už Robinson zachází!). Zapuzený lokaj není nikde, a proto je všude. Nešťastný Robinson, který se tak velice hodlal vyhnout ledajakosti a obklopit se vybranými jedinci — zaneřádil sám sebe, protože celý ostrov zaglummoval. Hrdina prožívá opravdová muka. Zvláště dokonalé jsou popisy nočních hádek se Středotou, oněch dialogů rytmicky členěných jejím rozhněvaným, samičím, pokušitelsky nabubřelým mlčením, rozmluv, v nichž Robinson překračuje veškerou míru a ztrácí zábrany, kdy z něj opadává veškerá panskost a on se plně stává jejím vlastnictvím — závislý na jediném jejím pohledu, kývnutí, pousmání. Cítí, jak noční temnotou prostupuje pomíjivý dívčin úsměv, když se uondaný, zalitý potem až do rozbřesku převaluje na svém tvrdém loži, napadají ho nevázané a šílené myšlenky; začíná si v duchu malovat, co všechno by se Středotou mohl podniknout… třeba něco na způsob Ráje? Odtud v jeho vzrušených představách nejrůznější narážky, od krajky na kapesníčku přes krajtu až k biblickému hadovi, stejně jako useknutí vršku révy na zkoušku, aby po odstranění písmene R zůstala jenom Eva, jejímž Adamem by se pochopitelně stal Robinson. Ví ale dobře, že když už se nemůže zbavit Glumma, třebaže mu byl naprosto lhostejný v době, kdy u něj sloužil jako lokaj, plán na odstranění Středoty by už znamenal katastrofu. Jakákoli forma její přítomnosti je lepší než rozloučení, to je naprosto zřejmé. A tak začíná historie ponížení, když se každonoční praní nedbalků stává jakýmsi opravdovým mystériem. Probuzen vprostřed noci, naslouchá jejímu oddechování. Současně ví, že teď může přinejmenším bojovat sám se sebou, aby se nepohnul z místa, aby oním směrem nenapřáhl ruce — což kdyby tu malou ukrutnici vyhnal, ano, to by byl konec! V prvních slunečních paprscích se její prádlo, seprané, vybílené sluncem a děravé (o, rozmístění těch děr!), frivolně třepetá ve větru. Robinson poznává všechny možné druhy nejbanálnějších trápení, která jsou výsadou nešťastně zamilovaného. A její otlučené zrcátko a hřebínek… Robinson začíná prchat ze svého jeskynního obydlí, už si neoškliví tu skálu nad mořem, odkud Glumm lál starým, líným velrybám. Déle to už takhle nepůjde; tak ať to nejde. A tak pospíchá na pláž, aby čekal, až bouře (rovněž příhodně imaginací vytvořená?) vrhne veliký, bílý trup zaoceánského parníku Pherganic na těžký písek, pálící do chodidel, pokrytý lesknoucími se, umírajícími perlorodkami. Co to ale má znamenat, že některé perlorodky ukrývají v lasturách vlásničky a jiné zas s měkkým, slizkým mlasknutím vyplivují rozmáčené nedopalky camelek Robinsonovi pod nohy? Copak to nejsou zřetelná znamení, že ani pláž, písek, vzdouvající se voda s pěnou klouzající po hladině už nejsou částmi hmotného světa? Ať je tomu jakkoli — to drama, které začíná na pláži, kdy trup Pherganiku, který se za děsného rachotu roztrhal na útesech, na ni vysypává svůj fantastický obsah před křepčícího Robinsona, toto drama je zcela reálné jako pláč neopětovaných citů… Přiznejme, že od tohoto místa se knížka stává méně srozumitelnou a vyžaduje od čtenáře značné úsilí. Doposud precizní dějová linie se komplikuje a zaplétá. Že by snad autor chtěl úmyslně disonancemi zamlžit přesvědčivost románové výpovědi? K čemu jsou pak ty dvě barové stoličky, které Středota porodila? Domyslíme se, že jejich trojnohost je normálním dědičným znakem, dobrá, to je jasné, ale kdo byl otcem těch stoliček? Ze by tady šlo o případ neposkvrněného početí nábytku? Pročpak Glumm, který předtím po velrybách jenom plival, se najednou stává jejich příbuzným (Robinson o něm před Středotou mluví jako o „bratranci kytovců“)? A dál: na začátku druhého dílu má Robinson tři až pět dětí. Nepřesnost počtu lze ještě pochopit: je to jeden z příznaků halucinačního světa, který se již přespříliš zkomplikoval: Stvořitel už není s to dobře uchovat v paměti všechny detaily světa, který vytvořil. Výborně. Ale s kým měl Robinson ty děti? Stvořil je pouhým bezprostředním intencionálním jednáním jako předtím Glumma, Středotu a Směna, nebo je rovněž počal imaginárně — se ženou? O třetí noze Středoty nepadne ve druhém dílu ani slůvko. Znamená to tedy nějaký druh antikreační extrakce? V osmé kapitole se to zdá být potvrzeno v rozmluvě Robinsona s kocourem z Pherganiku, který mu doslova říká: „jenom si hezky trhni nohou!“. Ale protože toho kocoura Robinson na lodi vůbec nenašel, ani si ho nijak nevytvořil, neboť kocoura vymyslela ona Glummova teta, o níž Glummova žena tvrdí, že byla rodičkou Hyperborejců, není bohužel známo, zda Středota měla či neměla nějaké děti, kromě těch stoliček. Aspoň se k žádným dětem nepřiznává, přinejmenším tím, že Robinsonovi při velkém žárlivém výstupu, kdy si tento nešťastník již plete z kokosových vláken smyčku, na žádný dotaz neodpovídá. „Nerobinsonem“ nazývá se hrdina v této scéně a dále dokonce NICNEROBINSONEM. Jak ale máme tuto pasáž chápat, vždyť doposud udělal (tj. stvořil) tolik věcí? Proč říká Robinson, že ač není přesně tak trojnohý jako Středota, přece jenom se jí v tomto ohledu vzdáleně podobá — to lze ještě tak či onak pochopit, avšak tato úvaha postrádá jakoukoli anatomickou i uměleckou kontinuitu ve druhém díle. Dále pak i historie s tetou Hyperborejců vypadá spíš nevkusně stejně jako dětský sbor, doprovázející její metamorfózu: („Jsme tu tři, čtyři a půl, Paťáku starej“ — přičemž Paťák je Středotiným ujcem — ryby o něm bublají ve III. hlavě, jde zas o nějakou narážku na paty, jenže se neví na čí.). Čím hlouběji se dostává do druhého dílu, tím víc se mu kříží plány. Ve druhé části Robinson už prostě se Středotou nemluví: aktem komunikace je vzkaz Robinsonovi napsaný v noci po hmatu do popele ohniště uprostřed jeskyně. Robinson ho čte za úsvitu — už předem se chvěje, když si domýšlí jeho obsah, za šera přejížděje prsty po vystydlém popelu — „…aby jí konečně už dal pokoj!“ — napsala a on už není schopen nic odpovědět, utíká jako malý kluk — a nač? Aby organizoval volby Miss Perlorodky, aby mlátil klackem do palem a pustě jim spílal, aby na plážové promenádě vykřikoval svůj program, že ostrov je třeba zapřáhnout k velrybím ocasům! Tehdy také během jednoho dopoledne vznikají ony davy, které Robinson vyvolává k životu jen tak, mimovolně, vypisuje jména, příjmení, přezdívky, jak ho napadají — poté jako by nastal naprostý chaos: kupříkladu scény se stloukáním voru a jeho rozbíjením, se stavbou domu pro Středotu a jeho bouráním, s rukama, které ztloustnou o tolik, oč jsou hubenější nohy, s nemožnou žranicí bez řepy, kdy hrdina není s to rozeznat nudli u nosu od nudliček v polévce a krev od boršče! Tohle všechno zčistajasna — na téměř jedno sto osmdesáti stránkách, nepočítaje epilog! — vzbuzuje dojem, že Robinson se svých prvotních záměrů buď zřekl, anebo že se sám autor v díle ztratil. Jak prohlásil Jules Nefastes ve Figaro Littéraire, toto dílo je „přímo klinické“. Navzdory svému praxeologickému plánu stvoření Serge N. nemohl uniknout šílenství. Výsledkem skutečně důsledné solipsistické kreace musí být schizofrenie. Kniha se pokouší zobrazit tuto banální pravdu. Nefastes ji tudíž považuje za intelektuálně jalovou, třebaže díky autorově invenci za velice zábavnou. Avšak Anatol Fauche v La Nouvelle Critique zpochybňuje tvrzení svého kolegy z Figaro Littéraire, když praví — podle našeho mínění zcela k věci —, že Nefastes bez ohledu na to, o čem Robinsonády hovoří, není k psychiatrickému posouzení kompetentní (načež následuje dlouhá úvaha o nemožnosti jakékoli vzájemné souvislosti mezi solipsismem a schizofrenií, ale my, považujíce tento problém pro knížku za zcela nepodstatný, odkazujeme laskavého čtenáře v tomto bodě na Novou kritiku). Fauche poté vysvětluje filozofii příběhu takto: dílo ukazuje, že akt tvoření je asymetrický, neboť myšlenkou lze stvořit skutečně všechno, leč ne všechno (spíše nic) potom lze obrátit vniveč. Samotná tvůrcova paměť, nezávislá na jeho vůli, to nedovoluje. Podle Faucheho příběh nemá vpravdě nic společného s klinickou historií (určitého druhu šílenství v osamělosti), a ukazuje stav zbloudění během kreace. Robinsonova činnost (v druhém dílu) je potud nesmyslná, že on sám z ní už nemá žádný užitek; naproti tomu její psychologický výklad je docela jasný. Jsou to křeče typické pro člověka utápějícího se v situacích, které pouze částečně anticipoval, předvídal, situace, které, řídíce se svými specifickými zákony, nabývají na síle a on se stává jejich zajatcem. Z reálných situací — zdůrazňuje Fauche — je skutečně možné vyváznout, zatímco ze smyšlených není úniku, takže Robinsonády pouze objasňují to, že reálný svět je pro člověka nepostradatelný („opravdový vnější svět je opravdovým vnitřním světem“). Robinson pana Coscata nebyl vůbec šílený — pouze jeho plán vytvořit syntetický všehomír na pustém ostrově byl od samého zrodu odsouzen k ztroskotání. Pod tíhou těchto argumentů Fauche rovněž nepřiznává Robinsonádám hlubší hodnoty, neboť — jak už bylo řečeno — jde o dílo v podstatě chudé. Ale podle názoru autora této recenze oba kritici nevěnovali dostatečnou pozornost jeho obsahu. Autor podle našeho názoru se ve svém díle zabývá věcí mnohem méně omšelou, než je příběh zešílení na pustém ostrově. Nepouští se ani do polemiky s tezí o kreační všemohoucnosti solipsismu. (Podobná polemika by byla v zásadě nesmyslná, protože v systémové filozofii nikdo nikdy s domněnkou o solipsistické tvůrčí všemohoucnosti nevystoupil; jinde snad, ale ve filozofii boj s větrnými mlýny nemá význam.) Podle našeho mínění nemá to, co dělá Robinson během svého „poblouznění“, nic společného s bláznovstvím — a rovněž nejde o nějakou polemickou bláhovost. Úvodní zámysl hrdinův se řídí zdravým rozumem. Ví o tom, že každého člověka omezují ti druzí; zbrkle vyvozená domněnka, jako by odstranění těch druhých skýtalo subjektu dokonalou svobodu, je psychologický klam totožný s fyzicky chybným soudem, že jestliže vodě určují tvar nádoby, v nichž je uchovávána, rozbití všech nádob poskytne vodě „naprostou volnost“. Ale stejně jako voda oproštěná od nádob se rozlévá do louží, stejně prudce reaguje člověk zcela osamělý, přičemž tato exploze nabývá formy totální dekulturace. Pokud neexistuje ani Bůh a navíc tu nejsou ani ti druzí a není žádná naděje na jejich návrat, je třeba se zachránit vytvořením systému nějaké víry, která z hlediska tvůrce musí být vnější. Robinson pana Coscata tuto prostou poučku pochopil. A dále: pro normálního člověka nejpotřebnějšími a zároveň zcela reálnými jsou bytosti nedostupné. Kdekdo zná britskou královnu, její sestru princeznu, ženu bývalého amerického prezidenta, slavné filmové hvězdy, to znamená, že nikdo normální o reálné existenci těchto osob ani trochu nepochybuje, třebaže se o jejich existenci nemůže bezprostředně (hmatatelně) přesvědčit. Dále pak ten, kdo se může pochlubit, že tyto lidi osobně zná, už v nich nebude vidět fenomenální idoly bohatství, ženskosti, moci, krásy atd. atd., neboť při osobním styku s nimi se na všednostech přesvědčí o jejich docela obyčejné, normální lidské křehkosti. Zblízka nejsou ti lidé ani zdaleka nějakými božskými či neobvyklými bytostmi. Tudíž skutečně vrcholně dokonalé, a tím doopravdy vysoce žádoucí, vysněné a vytoužené mohou být jen bytosti vzdálené až k úplné nedosažitelnosti. Magické kouzlo jim dodává jejich povznesení nad davem; nikoli dary ducha či těla, leč nepřekročitelný společenský odstup vytváří jejich zářící aureolu. Právě tento rys skutečného světa se Robinson snaží na svém ostrově zopakovat, uvnitř království stvoření, která si vyimaginoval. Zpočátku se dopouští omylu, a to tehdy, když se prostě fyzicky obrací zády k tomu, co vytvořil — ke Glummům, Smenům atd. Odstup, mezi pánem a sluhou celkem pochopitelný, by ale rád překonal ve chvíli, kdy k sobě přidruží ženu. Glumma do náruče uchopit ani nemohl, ani nechtěl; teď — když jde o děvče — to již jenom nemůže učinit. A neběží o to, že nemůže obejmout neexistující dívku (protože to samo není žádný intelektuální problém!). Musí pochopit, že je to nemožné! Šlo o to, aby se myšlenkou vytvořila taková situace, jejíž vlastní, přirozené zákony navždycky erotický kontakt znemožní — přitom to musí být takové zákony, které dívčinu neexistenci úplně ignorují. Tyto zákony musí Robinsona zadržet, nikoli banální, prostý fakt, že jeho partnerka neexistuje! Protože kdyby normálně vzal na vědomí, že neexistuje — všecko zničí. Proto když se Robinson dovtípí, co je třeba udělat, dává se do práce — čili do zakládání kompletního smyšleného společenství na ostrově. A právě ono se postaví mezi něj a dívku, ono vytváří systém bariér a překážek, i onen nepřekročitelný odstup, z kterého ji bude moci milovat, bude moci po ní toužit — aniž jej ovlivní nějaká triviální okolnost, jako například chuť vztáhnout ruku, aby se dotkl jejího těla. Vždyť přece ví, že jestliže jednou jedinkrát podlehne v boji, který vede sám se sebou, jestliže se jí pokusí dotknout, celý svět, jejž si vytvořil, se v té chvíli rozpadne. Proto tedy začíná „šílet“, v živelném, vzteklém chvatu chrlí ze své imaginace davy — vymýšlí všemožná jména a přezdívky a píše je do písku, blouzní o Glummových ženách a tetkách, o starých Paťácích atd. Ježto takovou spoustu bytostí potřebuje jedině proto, aby vznikla nepřeklenutelná propast (mezi ním a ní) — tvoří ledabyle, nedbale, šlendriánsky a chaoticky, pracuje ve spěchu, který diskredituje všechno, co vytvořil, a činí zjevným jeho blábol, jeho nedomyšlené zmatky. Kdyby uspěl, stal by se věčným milencem, Dantem, Don Quijotem, Wertherem a uskutečnil by takto svůj úmysl. Středota — copak to není zřejmé? — by se v tom případě stala dívkou stejně reálnou jako Beatrice, jako Lotta či nějaká královna nebo princezna. Jakožto docela skutečná byla by současně — nedostupná. Proto by mohl žít a snít o ní, neboť je veliký rozdíl mezi situací, v níž někdo v reálné skutečnosti prahne po vlastním snu, a takovou, v níž skutečnost se pokouší svádět skutečnost — rozdíl je právě v oné nedostupnosti. Pouze v druhém případě lze totiž stále chovat naději… když naplnění lásky brání jenom společenský odstup nebo jiné překážky podobného druhu. Robinsonův vztah ke Středotě by se tedy mohl normalizovat pouze v případě, že se pro něj Středota stane reálnou a současně nedostupnou. Proti klasické pohádce o spojení milenců rozdělených zlým osudem Marcel Coscat postavil antickou báji o neodvratnosti trvalého odloučení jako jediné záruky trvalých duchovních sňatků. Když si plně uvědomil trivialitu svého omylu s „třetí nohou“, Robinson (a nikoli autor!) na ni ve druhém díle mlčky „zapomene“. Paní svého světa, královnou z ledové hory, nedotknutelnou milenkou chtěl učinit Středotu, tutéž, která u něj začínala výchovu jako služtička, obyčejná nástupkyně tlustého Glumma… A to právě se mu nezdařilo. Víte už a domýšlíte se, proč asi? Odpověď je jednoduchá: poněvadž na rozdíl od nějaké královny Středota Robinsona znala, neboť ho milovala. Proto také se nechtěla stát bohyní — vestálkou; toto dilema vhání hrdinu do zkázy. Kdyby miloval jenom on ji, to by byla jiná! Jenomže ona jeho city opětovala… Kdo nechápe tuto prostou pravdu, kdo uvažuje takovým způsobem, jakým naše předky učily uvažovat jejich viktoriánské guvernantky — že jsme schopni milovat druhé, leč nikoli sebe v těch druhých, ten ať raději nesahá po kormutlivém příběhu, jímž nás obdařil Marcel Coscat. Jeho Robinson si vysnil děvče, které nechtěl beze zbytku odevzdat skutečnosti, protože ona byla jím, protože z této skutečnosti, která nás nikdy neopouští, není jiného probuzení kromě smrti. Patrick Hannahan GIGAMESH (Transworld Publishers, London) Hle, autor, který žárlil na Joycovy vavříny. Odysseus shrnuje odyseu do jednoho dne v Dublinu, pekelný palác Kirké se stal rubem la belle époque, inzertního akvizitéra Blooma obloudil spodním prádlem Gerty McDowellové a viktoriánskou dobu rozhorleně zavalil balvanem čtyř set tisíc slov v rozmanitých literárních polohách od nevědomé po styl vyšetřovacího spisu. Dosáhl tím snad vrcholu románu a zároveň jeho monumentálního uložení do rodinné hrobky umění (Odyssea prostupuje i hudebnost!)? Zřejmě ne; je patrno, že takto soudil i samotný James Joyce, neboť se rozhodl zajít ještě dál, tím, že napsal knihu, která neměla soustřeďovat kulturu jen v jednom jazyce, ale měla se stát ohniskem všech jazyků, sestupem k základům babylónské věže. Vrcholné vzepětí Odyssea a Finnegans Wake, snažící se dvakrát postihnout nekonečnost, zde nehodláme ani potvrzovat, ani popírat. Samotná recenze nemůže být ničím víc než zrníčkem přihozeným na hromadu poct a odsudků, které byly vzdány oběma těmto knihám. Jedno je však jisté, že Joycův krajan Patrick Hannahan by nikdy nenapsal svého Gigameshe nebýt velkého vzoru, který pochopil jako výzvu. Mohlo by se zdát, že podobný záměr je předem odsouzen k nezdaru. Přijít s novým Odysseem či Finneganem není žádoucí. V umění se započítává jen první dosažení vrcholu — stejně jako v dějinách horolezectví se přihlíží pouze k prvnímu, kdo zlezl do té doby nedobytnou skalní stěnu. Hannahan je celkem dost shovívavý k Finnegans Wake, ale Odyssea si necení. „Co je to za nápad,“ praví, „zformovat evropské devatenácté století jako Irsko do sarkofágové podoby Odyssea! Už sám Homérův originál má pochybnou hodnotu. Je to starověký kreslený seriál opěvající Odyssea jakožto Supermana a končící happy endem. Ex ungue leonem: podle toho, jaký si spisovatel vybere vzor, poznáme jeho kalibr. Odyssea je však plagiátem Gilgameše, upraveným tak, aby hověl gustu řecké veřejnosti. To, co v babylónském eposu líčí tragédii zápasu dovršeného porážkou, předělali Řekové na malebnou dobrodružnou plavbu Středozemním mořem. Navigare necesse est — život je cesta, to jsou mi velké životní moudrosti. Odyssea je hluboce pokleslý plagiát, z něhož se vytratila celá vznešenost Gilgamešova zápolení.“ Je nutno přiznat, že Gilgameš — jak nás o tom poučuje sumerologie — opravdu obsahuje materiál, z kterého čerpal Homér, kupříkladu postavy Odyssea, Kirké či Charóna, a že je patrně nejstarší verzí ontologie tragiky, poněvadž upozorňuje na to, co Rainer Maria Rilke o šestatřicet století později nazval rozvojem, který spočívá v tom, aby „der Tiefbesiegte von immer Grösseren zu sein.“ Lidský osud jako boj nezbytně končí prohrou, to je přece konečný smysl Gilgameše. Patrick Hannahan se tudíž rozhodl na pozadí babylónského eposu rozvinout své epické plátno. Připomeňme, že to učinil dost svérázným způsobem, protože jeho Gigamesh je příběh časově i místně úzce ohraničený. V americké armádě slouží za druhé světové války pověstný gangster, placený vrah, G. I. J. Maesch (tj. dží aj džou — Government Issue Joe — „Joe vybavený vládou“ — tak se říkalo vojínům armády USA). Jeho zločinná činnost je odhalena díky udání jistého N. Kiddyho a vrah má být na základě rozsudku vojenského soudu pověšen v malé obci v hrabství Norfolk, kde pobývá jeho jednotka. Celý děj se odehrává v rozmezí šestatřiceti minut — tak dlouho trvá převoz odsouzence z věznice na popraviště. Příběh končí obrazem temné oprátky — na pozadí světlé oblohy —, která se svírá kolem hrdla klidně stojícího Maesche. Tento Maesch je Gilgamešem, polobožským hrdinou babylónského eposu, zatímco muž, který ho přivedl na šibenici — jeho starý druh v boji N. Kiddy — je nejbližší Gilgamešův přítel Enkidu, stvořený bohyní Aruru, aby bohatýra zničil. Chceme připomenout, že podobnost tvůrčí metody mezi Odysseem a Gigameshem je zřejmá. Nestranné hodnocení si vyžaduje, abychom se zaměřili na rozdílnosti mezi oběma díly. Úkol nám usnadňuje to, že Hannahan — na rozdíl od Joyce! — doplnil knihu „komentářem“ dvakrát delším než román samotný (přesně: Gigamesh má tři sta devadesát pět stran, komentář osm set čtyřicet sedm stran). O Hannahanově metodě se dovídáme hned z prvního, sedmdesátistránkového oddílu komentáře, který nám objasňuje mnohoznačnost jednoho jediného slova — totiž titulu. Gigamesh pochází, jak je zřejmé, především od Gilgameše: tím se odvolává na svůj mýtický pravzor tak jako Joyce, neboť i Odysseus ve třech úvodních epizodách ukazuje čtenáři na svou homérovskou předlohu. Není náhodou, že v názvu Gigamesh bylo vynecháno písmeno L; L — jako Luciferus, Lucifer, kníže temnot, v díle přítomný, třebaže v něm — osobně — nevystupuje. Vztah písmene (L) k názvu knihy (Gigamesh) je stejný jako vztah Luciferův k příběhu; vyskytuje se tam, ale neviditelně. L jako Logos naznačuje začátek (z božstva emanující slovo v Genezi); L jako Laokoon konec (neboť jeho smrt nastala udušením, tak jako hrdina Gigameshe je udušen strangulací). L má ještě dalších devadesát sedm spojitostí, ale na tomto místě je nemůžeme uvádět. Dále je Gigamesh také „a GIGAntic MESS“ — ohromný zmatek, brynda, v níž se nachází hrdina odsouzený k smrti. Další konotaci slova představuje „gig“ — úzký, dlouhý člun (Maesch topil své oběti v gigu, zalité do cementu): GIGgle, chichot — odsouzence — to je narážka (č. 1) na hudební leitmotiv jízdy do pekel v Klage Dr. Fausti, o čemž se ještě zmíníme dále. GIGA znamená a) italské „giga“ — housle, další náznak hudebních podtextů eposu, b) GIGA je zkratka pro devátou mocninu — 109, kupř. ve slově GIGAWATTY — miliardy wattů, což se v tomto případě vztahuje na moc Zla, tj. technické civilizace. „Geegh“ ve staré keltštině znamená „vypadni“ nebo „ven“. Z italského „giga“ přes francouzské „gigue“ dojdeme k německému „geigen“, což v nářečí znamená „souložit“. Pro nedostatek místa musíme další etymologické výklady přerušit. Jiné slabiky titulu, kupř. „Gi-GAME-sh“ poukazují na jiné skryté významy díla: „game“ znamená hru, ale i lov, honbu (na člověka, tj. Maesche). Narážek je ovšem víc — Maesch byl kdysi placeným tanečníkem (GIGolo); „Ame“ znamená starogermánsky kojná, chůva — „Amme“; dále MESH značí síť, do které kupříkladu Mars chytil svou božskou manželku s milencem, dále osidla, TENATA (oprátka!) a kromě toho také záběr ozubených kol (např. synchroMESH — synchronizovaná převodovka). Zvláštní výklad je věnován titulu čtenému pozpátku — protože během jízdy na popraviště proud Maeschova vědomí směřuje zpátky, do minulosti, a hledá vzpomínku na takový obludný zločin, který vykoupí oběšení. V jeho myšlenkách se tedy hraje (game!) o nejvyšší sázku; pokud si vzpomene na čin nekonečně nestvůrný, vyrovná se nekonečné oběti božského Vykupitele, tj. stane se Antivykupitelem. To je metafyzický výklad, Maeschova mysl zřejmě nekalkuluje s touto antiteodiceí, leč — psychologicky zřeno — hledá nějakou zvrhlost, která v něm vzbudí lhostejnost k oprátce. G. I. J. Maesch je tudíž Gilgamešem, který i v porážce dosahuje dokonalosti — dokonalosti negativní. Se zřetelem k babylónskému bohatýru je to tudíž perfektní symetrie asymetrie. Čteme-li slovo Gigamesh odzadu, vyjde nám „shemagig“. Šema — to je starohebrejské slovo z Pentateuchu („Šema Jisroel! — Slyš, Izraeli, tvůj Bůh jest Bohem jediným!“). Protože jde o obrácené slovo, jedná se o antiboha, tj. zosobnění Zla. „Gig“ je nyní — přirozeně — „Góg“ (Góg a Magóg!). „Šem“ vlastně značí „Šim“ — první část jména Šimona Stylity; oprátka visí z trámu — sloupu —, takže oběšený Maesch se stává „Stylitou ŕ rebours“, protože není na sloupě, ale visí pod ním. Toť další krok k asymetrii. Takto vylíčil ve své exegezi Hannahan dva tisíce devět set dvanáct výrazů sumerských, chaldejských, babylónských, řeckých, staroslověnských, hotentotských, bantuských, jihokurilských, sefardských, výrazů z apačského dialektu (jak známo Apači volají „Igh“ případně „Hugh“) spolu s odkazy na sanskrt a zlodějskou hantýrku. Zdůrazňuje, že nejde o nějaký výběr haraburdí, ale o přesnou matematickou větrnou růžici, kompas s tisícerými dílky, o rozvržení díla, jeho kartografii —, předzvěst všech spojitostí, které román polyfonicky uskutečňuje. Aby dospěl lépe a dále než Joyce, Hannahan se rozhodl vytvořit z knihy uzel (oprátka!) nejen všekulturní, všehochuťový, ale i všejazykový. Takové uspořádání je nevyhnutelné (takže třeba jedno jediné písmeno M v GigaMeshi poukazuje na historii Mayů, na boha Hutzilopochtli z aztécké kosmogonie a rovněž na irrumacii), ale není postačující! Kniha je tudíž utkána z veškerého lidského vědění jako celku. A zase — neběží pouze o naše soudobé vědění, ale o dějiny vědy, a tedy o početní soustavy na babylónských klínopisných tabulkách, o zpopelněné, vyhaslé obrazy světa — chaldejské, egyptské od éry Ptolemaiovců až po Einsteina, o počet diferenciální, pravděpodobnosti a vektorový, o teorii grup, o technologický postup při dekoru váz za dynastie Ming, o stroje Lilienthala, Hieronyma a Leonarda, o balón pohřešovaného Andréeho i o balón generála Nobileho (to, že během Nobileho výpravy došlo k projevům kanibalismu, má svůj hluboký, zvláštní význam pro román; představuje cosi jako místo, v němž jistá osudná přítěž spadla do vody a porušila její hladinu: — zde — vlněním v stále větších soustředných kruzích, obklopujících Gigameshe — je „celistvost všeho“, lidské existence na Zemi od homo Javanesis i od Paleopitheka). Celá tato informace je obsažena v Gigameshi — je v ní ukryta, ale lze ji nalézt — jako v reálném světě. Takto dospíváme k Hannahanově kompozičnímu záměru; proto, aby předstihl svého velkého krajana i předchůdce, hodlá v beletristickém díle postihnout nejen jazykově kulturní oblast, nýbrž dobrat se i historie — všepoznáním vytěženým všemi nástroji (pangnosis). Nemožnost tento záměr uskutečnit se zdá očividná, podobá se domýšlivému hlupákovi — jak lze z jednoho vyprávění příběhu o oběšení nějakého gangstera vytvořit extrakt, matrici, klíč toho všeho, co je obsaženo v knihovnách celého světa? Hannahan dokonale chápe tento chladný uštěpačný postoj, ba dokonce nevíru čtenáře, a proto se neomezuje na přinášení obětin, ale staví se na obhajobu v Komentáři. Nemůžeme tvůrčí metodu Hannahanovu shrnout, a proto také si ji jenom ukážeme na nějakém drobném, marginálním příkladu. První kapitola Gigameshe — to je osm stránek, na nichž odsouzenec vykonává tělesnou potřebu na latríně vojenské věznice a čte přitom nad pisoárem nesčetná sgrafita, kterými jiní vojáci před ním zpestřili stěny této místnůstky. Mimochodem jeho myšlenky o tyto nápisy jen letmo zavadí. Jejich krajní oplzlost se projeví — právě tím, že jim nebylo věnováno dostatek pozornosti — zdánlivým dnem, neboť jejich prostřednictvím se dostaneme přímo do špinavých, vroucích, obrovitých útrob lidského plemene, do pekla jeho koprofalické a fyziologické symboliky, přes Kámasútru a čínské „zápasy květů“ do temných jeskyní se steatopygickými Venušemi pralidí, neboť z těch nestoudných aktů neuměle vyškrabaných na stěně vyhlíží jejich nahé přirození: zároveň falická jednoznačnost jiných kreseb poukazuje na Orient s jeho rituální sakralizací falu — lingamu, přičemž Orient označuje místo původního ráje za ubohou lež, neschopnou zakrýt pravdu, že na začátku byla špatná informace. Právě tak: protože pohlaví a „hřích“ vznikly tam, kde praprvoci ztratili panenství jednopohlavnosti, a paralelní opozici a polaritu pohlaví je třeba odvodit přímo ze Shannonovy teorie informace — zde vidíme, nač poukazují poslední dvě písmena (SH) v názvu eposu! Tudíž ze zdi latríny se cesta vine do propasti přírodní evoluce…, které mraveniště kultur posloužilo za fíkový list. Jenomže i toto je pouhá kapka v moři, protože kapitola vypovídá ještě o: a) pythagorejském čísle pí, symbolizujícím ženskost (3,141 592 653 589 79…), představovanou počtem písmen, obsaženou v tisíci slovech této kapitoly; b) když vezmeme číslici označující data narození Weismanna, Mendela a Darwina a použijeme na text jako šifrového klíče, zjistíme, že zdánlivý chaos klozetové skatologie je interpretací sexuální mechaniky, v níž kolidující tělesa nahrazují kopulující tělesa, přičemž celý tento významový posun začíná nyní zapadat (SYNCHROMESH!) do jiných částí díla, a to: přes kapitolu III. (Trojice!) směřuje ke kapitole X. (těhotenství trvá deset lunárních měsíců!) a tato kapitola, čtená pozpátku, je, jak se ukazuje, aramejským výkladem freudismu. To není všechno: jak dovozuje kapitola III. — jestliže ji položíme na kapitolu IV. tak, že knihu obrátíme vzhůru nohama —, freudismus, tj. psychoanalýza, představuje naturalistické znesvěcení křesťanství. Stav před neurózou = ráj; ublížení v dětství = provinění; neurotik = hříšník; psychoanalytik = Spasitel a freudistická léčba = spasení díky boží milosti. c) Když na konci první kapitoly J. Maesch odchází z latríny, hvízdá si melodii o šestnácti taktech (dívce, kterou znásilnil a potom v člunu uškrtil, bylo šestnáct let); její nezvykle vulgární slova si říká pouze v duchu. Tento exces má v dané chvíli své psychologické odůvodnění; navíc, když písničku sylabotónicky rozdělíme a sestavíme čtvercovou matici, můžeme ji použít pro následující kapitolu (tato má dvojí rozdílný význam podle toho, zda při čtení použijeme jako pomůcky této matice nebo ji vůbec nepoužijeme). Kapitola II. rozvádí rouhavou písničku, kterou si Maesch pískal, ale jakmile použijeme matice, změní se rouhání v andělskou hudbu. Tento celek má tři odkazy — 1. na Marlowova Doktora Fausta (scéna 6. a další), 2. na Goethova Fausta (Alles Vergängliche ist nur ein Gleichnis), jakož i 3. na Doktora Faustuse Thomase Manna, přičemž tento odkaz je mistrovským kouskem! Totiž když všem literám ve slovech této kapitoly přidružíme postupně noty podle gregoriánského hudebního klíče, vznikne hudební skladba, na kterou Hannahan zpětně (protože podle Mannova líčení) převedl Apocalypsis cum Figuris, dílo, které — jak víme — Mann připisuje skladateli Adrianu Leverkühnovi. Tato pekelná hudba je v Hannahanově knize přítomná i nepřítomná (ve skutečnosti vlastně neexistuje) — tak jako Lucifer (písmeno L vynechané v titulu). Kapitoly IX., X. a XI. (vystoupení z nákladního vozu, duchovní útěcha, příprava šibenice) mají rovněž hudební podtext (a to — Klage Dr. Fausti), ale jaksi jen bezděky. Pojaté jako adiabatický systém podle Carnotovy poučky, zobrazují katedrálu, vystavenou se zřetelem na Boltzmanovu konstantu, v níž se koná černá mše. (Rekolekcemi jsou Maeschovy reminiscence na náklaďáku, uzavřené prokletím, jehož protáhlá glissanda uzavírají kapitolu VIII.) Tyto kapitoly jsou opravdovou katedrálou, poněvadž proporce mezi větami a ustálenými slovními spojeními mají syntaktickou kostru, která je průmětem katedrály Notre Damme — podle Mongeova promítaní — se všemi jejími vížkami, vzpěrami, pilíři, s monumentálním portálem, se slavnou gotickou růžicí atd. atd. Tudíž v Gigameshi najdeme i architekturu inspirovanou teodiceí. V Komentáři najde čtenář (str. 397 a n.) celý průmět katedrály, jak je obsažen ve jmenovaných kapitolách v měřítku 1: 1000. Kdyby ovšem místo Mongeova pravoúhlého promítání na dvě vzájemně kolmé roviny bylo použito projekce neortogonální s výchozí distorzí podle matice z I. kapitoly, obdržíme palác Kirké a zároveň černá mše se změní v karikaturu interpretace augustiniánského učení (a opět obrazoborectví: augustiniánství — v paláci Kirké a naopak v katedrále — černá mše). Katedrála či augustiniánství nejsou vložené do díla pouze mechanicky, protože představují prvky, které slouží k objasnění. Tento jeden příklad nám ukazuje, jakým způsobem autor díky své irské tvrdošíjnosti spojil do jednoho příběhu celý lidský svět s jeho mýty, symfoniemi, církvemi, fyzikami i anály obecných dějin. Tento příklad nás vrací k titulu, protože — podle této vyznačené stezky — Gigamesh je gigantickou melou, což má nezvykle hluboký smysl. Vesmír podle druhé termodynamické věty směřuje ke krajnímu chaosu. Entropie musí vzrůstat a podle toho veškeré bytí ukončí pohroma. Takže nejen to, co se přihodilo jakémusi bývalému gangsteru, je „a GIGAntic Mess“, protože „a Gigantic Mess“ — to je současně celý vesmír (lidově nepořádek — „bordel“); takže obrazem vesmíru jsou všechny veřejné domy, na které si vzpomíná Maesch cestou k oprátce. Zároveň se opět slouží „a Gigantic Mess“ — gigantická mše — transsubstanciací souladu v konečný nepořádek. Zde nalézáme vztah Carnota ke katedrále, proto začlenění Boltzmanovy konstanty: Hannahan to musel uskutečnit, ježto chaos bude Posledním soudem! Zřejmě je mýtus o Gilgamešovi plně zahrnut do tohoto útvaru, ale tato Hannahanova věrnost babylónskému vzoru je maličkostí vzhledem k zejícím propastem, které za každým z dvou set čtyřiceti jednoho tisíce slov příběhu číhají na interprety. Zrada, které se N. Kiddy (Enkidu) dopouští vůči Maeschovi — Gilgamešovi, je kumulací všech zrad v dějinách: N. Kiddy je také Jidáš, G. I. J. Maesch je také vykupitel atd. atd. Otevřme knihu nazdařbůh. Na str. 131, čtvrtý řádek shora najdeme zvolání „Bah“, kterým Maesch kvituje Camelku, kterou mu nabízí řidič náklaďáku. V rejstříku Komentáře najdeme dvacet sedm různých „bah!“ — tomu na str. 131 odpovídá tato řada: Baal, Bahia, Baobab, Bahor (můžeme si myslet, že se Hannahan spletl v označení břicháče, jenomže chyba lávky! Písmeno c, vynechané v tomto slově — podle nám už známé zásady —, poukazuje na tvůrce teorie transfinitních kardinálních čísel Cantora — a pojem pro souvislou množinu bodů, kontinuum má symbol c!), Baphomet, Babelisky (babylónské obelisky — neologismus pro autora typický), Babel (Isaak), Abraham, Jakub, žebřík, požárníci, stříkačka, povstání, hippies (h!), Badminton, raketa, měsíc, hory, Berchtesgaden — toto poslední slovo spolu s „h“ v „Bah“ upozorňuje také na ctitele černé mše, kterým byl ve 20. století Adolf Hitler. Takto působí v šíř i dál jediné slovo, obyčejné citoslovce, třebaže enthymematicky bezvýznamné! A jaké sémantické labyrinty se teprve otvírají na vyšších patrech této jazykové stavby, jako je Gigamesh! Teorie preformismu tam bojuje s teoriemi epigeneze (kap. III., str. 240 a n.); pohyby katových rukou, když váže uzel smyčky, mají jako syntaktický doprovod — uzlíčky spirálních galaxií v nestejně pokročilých etapách vývoje podle hypotézy formulované Hoylem a Milnem; zatímco Maeschovy vzpomínky na spáchané zločiny — jsou vyčerpávajícím popisem všech lidských poklesků (Komentář ukazuje jejich relaci k jeho provinění — křížové výpravy, říše Karla Martela, vyhlazení albigenských, vyhlazování Arménů, upálení Giordana Bruna, procesy s čarodějnicemi, kolektivní posedlost ďáblem, flagelantství, mor, holbeinovské tance smrti, archa Noemova, Arkansas, ad Kalendas Graecas, ad nauseam atd.). Gynekolog, kterého Maesch surově zkopal v Cincinnati, se jmenoval Cross B. Androydyss: v jeho jméně je obsažen kříž, jeho příjmení je synglomerátem obsahových prvků muže (řecky anér) i člověka (řecky anthropos) — (Android, Androi, Anthropos) a Odyssea, zatímco prostřední jméno — B — je narážkou na tóninu b moll z Nářku dr. Fausta vtěleného do této části textu. Ano, toto dílo je bezednou hlubinou; ať se dotkneme kteréhokoli místa, otvírá se před námi bezpočet cest (systematické uspořádání rozdělovacích znamínek v VI. kapitole — to je analogie mapy Říma!), ne ovšem ledajakých, protože se všechny harmonicky proplétají a spojují v jeden celek (což Hannahan dokazuje s pomocí topologie — viz Komentář, Metamatematický dodatek, str. 811 a n.). Všechno bylo tedy splněno. Zůstává nám už jenom jediná pochybnost — zda se Patrick Hannahan svým dílem vyrovnal svému velkému předchůdci, zda nepřekročil meze — ale současně s ním! — a vzal v potaz hájemství umění? Šíří se pověsti, že Hannahanovi pomáhal v jeho tvůrčím úsilí soubor počítačů, které dodala firma International Business Machines. Pokud je to pravda, nevidím v tom kámen úrazu; hudební skladatelé nyní používají počítače běžně — proč by to tedy nemělo být dovoleno i spisovatelům? Říká se ovšem, že takto vytvořené knihy mohou číst jenom jiné samočinné počítače, protože žádný člověk není schopen uchovat v paměti takový oceán faktů a jejich vzájemných vztahů. Dovolte mi otázku: najde se na světě člověk, který by byl obdobně s to porozumět Finnegan’s Wake či aspoň Odysseovi? Poznamenávám, že mi nejde o doslovnost, ale o všechny ty odkazy, všechny ty asociace a kulturně mytické relace, všechna ta paradigmata a archetypy, na nichž je věhlas těchto literárních děl založen a s nimiž vzrůstá. Na tento souboj se určitě nikdo vyzvat nedá! Sotva by se našel někdo, kdo by stačil pročíst všechna ta exegetická pojednání věnovaná próze Jamese Joyce! Takže spor o legitimnost účasti počítačů při tvorbě literárního díla je úplně bezdůvodný. Nespravedliví kritici prohlašují, že Hannahan vyrobil největší logogryf literatury, obludný sémantický rébus, opravdu pekelnou šarádu či hlavolam. Že toto smontování miliónu či miliardy všech těch odkazů v beletristické dílo, že tato hra na etymologické, frazeologické, hermeneutické chorovody, že toto nekonečné kupení antinomií není literárním výtvorem, nýbrž výrobou hříček určených především pro povyražení lidí, kteří jsou paranoicky posedlí svými koníčky, pro maniaky a sběratele zanícené bibliografickým slíděním. Že to je prostě jedním slovem naprostá abnormalita, kulturní patologičnost a nic, co by přispívalo k zdravému rozvoji kultury. Prosím velice o prominutí — ale kde se vlastně má vést hranice mezi mnohoznačností, která je projevem geniální celistvosti, a mezi takovým obohacením díla významy, které představují vyloženou schizofrenii kultury? Mám podezření, že literární kritici zaujatí proti Hannahanovi, mají strach z nezaměstnanosti. Joyce totiž přišel se svými nádhernými šarádami, ale nepřipojil k nim žádné vlastní vysvětlivky; proto také může kterýkoli kritik předvést duševní bicepsy, projevit svůj dalekosáhlý důvtip ba dokonce tvůrčí genialitu, když Odyssea či Finnegan’s Wake opatří dodatečným výkladem. Namísto toho Hannahan udělal všechno sám. Nespokojil se s vytvořením díla, ale přidal k němu dvakrát delší interpretační aparát. V tom tkví zásadní neshoda, nikoli v takových okolnostech, jako kupříkladu že Joyce všechno „vymyslel sám“, zatímco Hannahanovi sekundovaly počítače napojené na knihovnu kongresu (třiadvacet miliónů svazků). Tudíž nevidím úniku z této pasti, do níž nás vehnal tento Ir svou přílišnou úzkostlivostí: buď je Gigamesh souhrnem novodobé literatury, anebo ani on, ani příběh o Finneganovi spolu s Joyceovým Odysseem nemají právo vstupu na beletristický Olymp. Simon Merril SEXPLOSION (Wolker and Company, New York) Máme-li věřit autorovi — a stále častěji jsme nuceni věřit autorům science fiction — nynější nárůst sexu se v osmdesátých letech změní v záplavu. Ovšem děj románu Sexploze začíná o dvacet let později — v New Yorku za třeskuté zimy s nachumelenými vysokými závějemi. Stařec neznámého jména se brodí sněhem, naráží do koster zasypaných aut, přichází k opuštěnému mrakodrapu a klíčem, který vyndal ze záňadří, zahřátým posledním zbytkem tělesného tepla, otevírá železné domovní dveře a schází do podzemí. A jeho pouť a vzpomínky, které se mu při tom vybavují, to je vlastně celý román. Toto temné podzemí, po němž bloudí záblesky svítilny ve starcově ruce, bylo jednak něco jako muzeum, jednak jako část expedice (spíše sexpedice) mocného koncernu — v letech, kdy Amerika ještě jednou provedla invazi do Evropy. Zpola řemeslná manufaktura Evropanů se střetla s neúprosným chodem pásové výroby a postindustriální vědeckotechnický kolos okamžitě zvítězil. Na bojišti zůstala tři konsorcia — GENERAL SEXOTICS, CYBORDELICS a LOVE INCORPORATED. Když produkce těchto gigantů vyvrcholila, sex — ze soukromé zábavy, kolektivní gymnastiky, z koníčka a chalupářského sběratelství — se stal civilizační filozofií. Herbert Marshall McLuhan, který tu dobu jako křepký stařík ještě zažil, zdůvodnil ve své GENITOGRACY, že právě takový byl úděl lidstva, jakmile vstoupilo na cestu technického rozvoje, že už antičtí veslaři, přikovaní na galérách, severští drvoštěpové svými pilami a Stephensonův parní stroj svým válcem a pístem udávaly rytmus, podobu i význam pohybům, z nichž sestává sex, to znamená smysl člověka. Když neosobní průmysl USA vstřebal dobré nápady Východu i Západu, udělal ze středověkých okovů pásy necudnosti, zapřáhl umění do projektování souložidel, sexárií, magnopenisů, megaklitorisů, vaginetek a pornotek, dal do provozu sterilizované dopravní pásy, z nichž začaly sjíždět sadomobily, kohabitátory, domácí sodomníky a veřejná gomorária, a zároveň zřídil výzkumné vědecké ústavy, aby zahájily boj za osvobození sexu od úkolu zachování druhu. Sex přestal být módou, neboť se stal vírou, orgasmus — trvalým závazkem; jeho měřice s červenými ručičkami nahradily telefony v kancelářích a na ulicích. Kdo byl tedy stařec, bloudící nyní podzemními prostorami? Právní poradce GENERAL SEXOTICS? Vzpomíná si přece na slavné soudní spory, jež se rozhodly až u Nejvyššího soudu, boje o právo rozmnožovat — prostřednictvím manekýnů — fyzické podoby proslulých osob, počínaje First Lady USA. GENERAL SEXOTICS vyhrála — soudní výlohy činily dvacet miliónů dolarů — a zde se bloudící světlo svítilny odráží od zaprášených příkrovů z umělé hmoty, pod nimiž stále existují přední filmové hvězdy a významné ženy světové společnosti, princezny a královny v nádherných toaletách, protože podle soudního výroku nesměly být vystaveny jiným způsobem. V průběhu jednoho desetiletí urazil syntetický sex hezký kousek cesty, od prvních modelů, nafukovacích s ručním natahováním, až po prototypy s termoregulací a zpětnou vazbou. Originály buď dávno zemřely, nebo jsou vetchými stařenami, ale teflon, nylon, dralon a sexofix vzdorovaly zubu času a jako v muzeu voskových figur se elegantně oblečené dámy, vyproštěné ze tmy světlem svítilny, nehybně usmívají na bloudícího starce a ve zvednuté ruce drží svůj Sirénin text (rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo prodavači zakázáno, aby magnetofonový pásek vložil do manekýna, ovšem každý kupující si to mohl udělat sám doma). Pomalé, nejisté kroky starého samotáře zvedají kotouče prachu, kterým z hloubi bledě růžově probleskují výjevy skupinového sexu — až o třiceti osobách — podobající se velikým vánočkám nebo perfektně vyrobeným pletencům. Snad tu sám předseda správní rady GENERAL SEXOTICS prochází průchody mezi gomoráriemi a útulnými sodomníky, snad je to hlavní projektant koncernu, který genitálně přetvořil nejdřív celou Ameriku a potom celý svět? A zde jsou vizuária s osvětlovacím zařízením a programy, s tou olověnou plombou cenzury, která byla sporným bodem na pořadu šesti soudních jednání, tady zase — stohy kontejnerů, připravených k odeslání do zámoří, naplněné japonskými pomůckami k zvýšení rozkoše, mastmi před milováním a tisícerými podobnými artikly s návody o způsobu použití. To bylo období skutečné demokracie: všichni mohli všechno — se všemi. Konsorcia se řídila podle rady vlastních futurologů a navzdory protikartelovým zákonům si potichu mezi sebou rozdělila světový trh a specializovala se. GENERAL SEXOTICS usilovaly o zrovnoprávnění normy s deviací a zbylé dva koncerny investovaly do automatizace. Flagelantské karabáče, bičovadla a mrskadla se objevily v prototypech, aby přesvědčily veřejnost, že o nasycení trhu nemůže být ani řeči, protože vyspělý průmysl, pokud je opravdu vyspělý, potřeby prostě neuspokojuje: on je vytváří! Někdejší veřejné domy musely odejít tam, kde se octly pazourky a kyje neandertálců. Učená kolegia pořádala šesti- až osmileté kursy, později studium obou erotik na vysoké škole, vymyslela neurosexátor, ale také tlumivky, tlumice, izolační hmoty a speciální pohlcovače zvuku, aby nájemníci nerušili klid svých sousedů nespoutanými výkřiky rozkoše. Bylo ovšem třeba postupovat dál, odvážně a ustavičně vpřed, protože stagnace znamená smrt výroby. Byl již připraven projekt i model Olympu pro individuální používání, také první androidi v podobě řeckých bohyň a bohů byli vyrobeni z umělých hmot v rozjařených ateliérech CYBORDELICS. Mluvilo se také o andělech; vytvořila se finanční rezerva na pokrytí výloh soudních sporů s církvemi, kromě toho zbývalo vyřešit jisté technické problémy — z čeho vyrobit křídla: přírodní peří může šimrat v nose; zda mají být pohyblivá; zda nebudou překážet; co s aureolou; jaké spínání jejího osvětlení použít a kam je umístit atd. Tehdy sjel z čistého nebe blesk. Chemická látka s kódovou zkratkou NOSEX byla synteticky vyrobena již dříve, asi v sedmdesátých letech. O její existenci věděla pouze hrstka zasvěcených odborníků. Tento přípravek byl neočekávaně prohlášen za druh tajné zbraně a vyrobily jej laboratoře nevelké firmy, spjaté s Pentagonem. Použití NOSEXU ve formě aerosolu mohlo v podstatě decimovat populaci každé země, protože preparát požitý v množství zlomku miligramu vylučoval veškeré emoce spojené s pohlavním aktem. Tento akt byl sice i nadále možný, ovšem jako druh fyzické, dosti vyčerpávající práce, jako je ždímání, praní nebo mandlování. Potom se znovu ventiloval plán využít NOSEX k přibrzdění demografické exploze ve třetím světě, tento projekt však byl označen za nebezpečný. Není známo, jak došlo k celosvětové katastrofě. Vyletěly sklady NOSEXU do povětří v důsledku zkratu a požáru nádrže s éterem? Nebo vstoupila do hry akce dravých průmyslových konkurentů těchto tří společností ovládajících trh? Nebo v tom měla prsty nějaká podvratná ultrakonzervativní či náboženská organizace? Odpověď neznáme. Stařec, utrmácený dlouhou chůzí, v podzemí usedne na hladká plastiková kolena Kleopatry poté, co jí předtím zatáhl brzdu, a v duchu se přenáší — jako k propasti — k velkému krachu roku 1998. Veřejnost se náhle ze dne na den odvrátila s odporem od veškerých výrobků, kterými byl zaplaven trh. To, co ještě včera lákalo, bylo dnes asi tím, čím je pro umdleného dřevorubce pohled na sekeru nebo pro pradlenu na necky. Odvěké (jak se zdálo) kouzlo, ono zakletí, kterým biologie postihla lidský rod, bylo zrušeno. Od té doby prs připomínal již jen to, že lidé jsou savci, nohy, že mohou chodit, zadní část těla, že je i na co si sednout. Nic víc, ale vůbec nic! Šťastný McLuhan, že se nedožil té katastrofy, on, který ve svých dílech postupně interpretoval katedrálu i kosmickou raketu, tryskový motor, turbínu, větrný mlýn, slánku, klobouk, teorii relativity, závorky matematických rovnic, nuly i vykřičníky jako náhražky a náhrady oné jediné činnosti, která je pocitem jsoucnosti v ryzí podobě. Tato argumentace však ztratila platnost v několika hodinách. Lidstvu bez potomků hrozilo vymření. Začalo to hospodářskou krizí, proti které krize z roku 1929 byla fraškou. Jako první vzplála a shořela celá redakce PLAYBOYE: zaměstnanci striptýzových lokálů hladověli a skákali z oken; vydavatelství magazínů, filmová studia, velké reklamní agentury a salóny krásy udělaly bankrot, zhroutil se celý průmysl kosmetiky a výroby parfémů, potom průmysl na výrobu prádla, takže v roce 1999 měla Amerika dvaatřicet miliónů nezaměstnaných. Co mohlo nyní ještě vzbudit u veřejnosti zájem? Kýlní pásy, umělé hrby, šedivé paruky, třesoucí se postavy ve vozících pro paralytiky, neboť jenom ony se nespojovaly se sexuální námahou, tou můrou a dřinou, jen ony se zdály skýtat záruku před ohrožením erotikou, tedy odpočinek a klid. A proto vlády, vědomy si nebezpečí, začaly mobilizovat veškeré síly, aby zachránily lidský rod. Ze stránek tisku apelovaly na rozum, na vědomí odpovědnosti, knězi všech vyznání vystupovali v televizi s vážnými domluvami, připomínajíce všechny vznešené ideály, jenomže tento sbor autorit byl vyslechnut s všeobecnou nechutí. Nepomáhaly výzvy ani přemlouvání, nabádající lidstvo, aby se přemohlo a zvítězilo nad sebou. Výsledky byly nevalné; pouze jeden výjimečně poslušný národ, japonský, se zaťatými zuby uposlechl těchto pokynů. Proto bylo rozhodnuto vytvořit speciální hmotné pobídky, zřídit řády a vyznamenání, udělovat čestné diplomy, ceny, prémie a uznání a vyhlásit kohabitační konkursy. Když i tato politika zkrachovala, přistoupilo se k neodvolatelným donucovacím opatřením. Leč obyvatelstvo celých území se začalo vyhýbat prokreačním povinnostem, mládež se skrývala v lesích, starší si opatřovali falešné doklady o nemoci, občanské kontrolní a dozorci komise narušovala korupce, každý byl ochoten případně kontrolovat souseda, zda se nevytáčí, ale sám se té trýznivé práci vyhýbal, jak to jen šlo. Údobí katastrofy je už jen pouhou vzpomínkou tanoucí na mysli osamělého starce na Kleopatřiných kolenou v podzemí. Lidstvo nevyhynulo: nyní se plození zajišťuje zdravotně sterilním a hygienickým způsobem, připomínajícím jakési očkování: po letech těžkých zkoušek nastala tedy určitá stabilizace. Jenže kultura nesnáší prázdnotu, a tak prudké sání v oblasti prázdnoty vytvořené implozí sexu mělo za následek, že na uvolněné místo nastoupila — gastronomie. Ta se dělí na normální a zvrácenou: existují zrůdná obžerství, alba restaurační pornografie a rovněž ježení v určitých pozicích se pokládá za nevýslovně nestoudné. Ovoce se kupříkladu nesmí jíst vkleče (právě za tuto svobodu bojuje sekta úchylníků-klečenců), špenát a míchaná vajíčka se nesmějí jíst s nohama zvednutýma ke stropu. Ovšem existují — jak jinak! — tajné hostinské místnosti, v nichž znalce a gurmány cekají necudná představení: před očima diváků se speciální rekordmani přežírají tak, že přihlížejícím tečou sliny po bradě. Z Dánska se pašují pornojídelní alba, v nichž jsou skutečné nehoráznosti — i s konzumací míchaných vajíček slámkou, zatímco strávník, dloubaje se prsty v silně očesnekovaném špenátu a současně čichaje k ostře opaprikovanému guláši, leží na stole zavinutý do ubrusu, s nohama spoutanýma provazem, který je upevněn na kávovaru, jenž v této orgii zastupuje — lustr. Literární cenu Femina získal v tomto roce román o chlápkovi, který nejdřív natřel podlahu lanýžovou pastou a potom ji slízal, když se předtím dosyta vyválel ve špagetách. Změnil se rovněž ideál krásy: teď je třeba být stotřicetikilovým břicháčem, neboť to svědčí o neobyčejné zdatnosti zažívacího ústrojí. Změny zaznamenala také móda: ženy se podle oblečení vůbec nedají rozeznat od mužů. V parlamentech svobodomyslnějších zemí se nicméně diskutuje o otázkách, zda by nebylo možné poučit děti ve škole o tajemstvích trávicích procesů. Až doposud je toto téma, jakožto neslušné, zahaleno hermetickým tabu. A nakonec i biologické vědy se dohodly na likvidaci pohlaví, zbytečného prehistorického přežitku. Plody budou počaty uměle a pěstovány podle programu genetického inženýrství. Vyrostou z nich bezpohlavní jedinci a teprve to udělá konec hrůzným vzpomínkám, které stále ještě neodbytně straší v paměti všech těch, kdo přežili katastrofu sexu. Ve světlých laboratořích, oněch svatyních pokroku, vznikne nádherný hermafrodit, či spíš bezpohlavník, a lidstvo, zbavené staré hanby, bude se moci s čím dál větší chutí přežírat vším možným — ovšem jen gastronomicky zakázaným — ovocem. Alfred Zellermann GRUPPENFÜHRER LOUIS XVI (Suhrkampf Verlag) Gruppenführer Louis XVI. je románový debut Alfreda Zellermanna, známého literárního historika, téměř šedesátníka, doktora antropologie a člověka, který regnum hitlerianum prožil v Německu na vesnici u rodičů své ženy, zbaven tehdy univerzitních hodností, tedy jako pasivní pozorovatel života třetí říše. Troufáme si jeho román nazvat znamenitým dílem a dodáváme, že ho mohl napsat jen takový Němec, s takovým kapitálem životních zkušeností — a s takovou znalostí teorie literatury! Navzdory titulu nemáme před sebou fantastický výtvor. Děj je umístěn do Argentiny v prvním desetiletí po skončení druhé světové války. Padesátiletý gruppenführer Siegfried Taudlitz, utečenec z rozkotané a obsazené říše, se dostane do Jižní Ameriky a vyveze v kufru vyztuženém ocelovými pásy a plném dolarových bankovek část „pokladu“ nashromážděného nechvalně známou akademií SS (Ahnenerbe). Shromáždí kolem sebe skupinu dalších uprchlíků z Německa, ale také světoběžníků a dobrodruhů, a kromě toho přijímá do služby několik blíže neurčených žen pochybného původu (některé vykoupil sám Taudlitz z veřejných domů v Rio de Janeiru), načež tento bývalý generál SS organizuje výpravu do hloubi argentinského vnitrozemí s pohotovostí, která prokazuje jeho vlohy štábního důstojníka. V krajině vzdálené od nejbližších civilizovaných míst několik set mil přijde výprava na rozvaliny staré nejméně dvanáct set let — pravděpodobně zbytky staveb vybudovaných aztéckými oddíly. Zde se také výprava usídlí. Do tohoto místa Taudlitzem nazvaného hned (zatím z nepochopitelných důvodů) Paříží se soustřeďují Indiáni a mesticové z okolí, protože je láká možnost výdělku. Bývalý gruppenführer z nich sestaví pracovní útvary, na které dohlížejí jeho ozbrojenci. Za několik let se z těchto počátků začne rýsovat mocenský útvar, jaký si Taudlitz přál. Ve své osobě spojuje bezohlednost, která necouvne před ničím, se zmateně pojatou napodobeninou — v srdci vnitrozemské džungle — francouzského státu z údobí absolutní monarchie, neboť právě on sám se chce stát reinkarnací Ludvíka XVI. Poněkud odbočíme: tím, co bylo řečeno, ani tím, co bude následovat, nezamýšlíme obsah románu zužovat na pouhý děj, protože ani sled událostí v něm není chronologický jako v naší recenzi; protože však dobře chápeme umělecké požadavky, jimiž se autor řídil při tematické výstavbě díla, chceme záměrně vytvořit jakousi kronikářskou posloupnost událostí, protože tím hlavní idea zvlášť vynikne. Množství vedlejších dějových složek a motivů v naší „chronologické“ rekonstrukci díla pomineme, neboť celek nelze žádnou zkratkou zachytit — čítá ve dvou svazcích přes šest set sedmdesát stran. Konečně se vynasnažíme v našem pojednání také vysvětlit nepřirozený časový sled událostí, jak je Alfred Zellermann uspořádal ve své epopeji. Vznikne tedy — navazujeme na dřívější nit — královský dvůr zaplněný dvořany, rytíři, duchovenstvem, lokaji, s palácovou kaplí, tanečními sály uprostřed hradeb, v něž byly přestavěny důstojné ruiny aztéckých staveb, ovšem vybudované z jejich zbytků architektonicky nesmyslným způsobem. „Nový Ludvík“ má po svém boku tři absolutně oddané lidi — Hanse Mehrera, Johanna Wielanda a Ericha Palatzkého (okamžitě se změní na kardinála Richelieua, knížete de Rohana a knížete de Montbarona), dovede se nejen udržet na svém fingovaném trůnu, ale i utvářet život kolem podle svých vlastních představ. A přitom, a to je v románu opravdové, historické znalosti bývalého gruppenführera nejsou pouze fragmentární a plné mezer — on je postrádá vůbec. Jeho hlava není ani tak nacpaná úryvky z historie Francie sedmnáctého století, jako spíš haraburdím z časů, kdy mu bylo šestnáct a kdy dychtivě četl Dumasovy romány, počínaje Třemi mušketýry, a potom kdy jako výrostek s „monarchistickými“ (podle vlastního mínění — ale po pravdě jen sadistickými) sklony hltal knížky Karla Maye. A protože vzpomínky na tuto četbu později překryly vášnivě konzumované brakové romány, neumí uvést v život historii Francie, ale jenom onen hrubě zprimitivizovaný, přímo kreténský galimatyáš, jenž mu ji nahradil a stal se vyznáním víry. Ostatně, pokud lze usoudit podle různých zmínek a připomínek, roztroušených po celém díle, hitlerismus byl pro Taudlitze pouze volbou z nutnosti, možností poměrně ještě nejlépe mu vyhovující, nejbližší „monarchistickému“ snění. Hitlerismus se v jeho očích blížil středověku — po pravdě řečeno ne zase natolik, jak by se mu líbilo. V každém případě mu ovšem byl milejší než všechny státní formy demokracie. Protože měl svůj soukromý, v době třetí říše tajený „sen o koruně“, Taudlitz nikdy Hitlerovu magnetismu nepodlehl; nikdy neuvěřil jeho doktríně a právě díky tomu nemusel zhroucení „Velkého Německa“ oplakávat. Jenom proto, že byl natolik chytrý, aby ho včas předvídal, se nikdy neztotožnil s elitou třetí říše (i když k ní patřil) a jaksepatří se připravil na porážku. Jeho všeobecně známý kult Hitlera nebyl důsledkem toho, že by byl podlehl sebeklamu; Taudlitz více než deset let hrál cynickou komedii, neboť měl svůj „vlastní mýtus“, takže byl schopen všemu hitlerovskému odolávat. To bylo pro něj zvlášť prospěšné, neboť ti vyznavači Mein Kampfu, kteří se tuto doktrínu snažili brát aspoň trochu vážně, nejednou, jako například Albert Speer, později podlehli Hitlerově vlivu, zatímco Taudlitz, člověk, který každý den předstíral názory na ten den doporučené, nemohl se nakazit žádným kacířstvím. Taudlitz věří naprosto bez výhrad jenom v moc peněz a násilí: ví, že lze lidi hmotnými výhodami přimět k tomu, co si dostatečně štědrý pán vzal do hlavy, jen když je také přiměřeně tvrdý a bezohledný při prosazování splnění jednou uzavřených závazků. Nehledí vůbec na to, zda jeho „dvořané“, zda ten různorodý dav, složený z Němců, Indiánů, mesticů a Portugalců, bere opravdu vážně ono obrovské, za ta léta vnucené představení, které Taudlitz pro nepředpojatého diváka inscenoval způsobem nevýslovně triviálním, nejapným a kýčovitým, zda a jak kdo z takových herců věří v účel dvora Ludvíků — a kdo pouze vědomě hraje komedii a počítá s odměnou, ale možná také s tím, že si po smrti vladařově něco „urve z královské pokladnice“. Jak se zdá, pro Taudlitze podobný problém neexistuje. Život dvorské společnosti je tak jediným nepřetržitým podvodem, který bije do očí svou přihlouplostí a nehodnověrností, takže alespoň ti bystřejší lidé, kteří se později dostali do Paříže, stejně jako všichni ti, kteří na vlastní oči viděli vyrůstat pseudomonarchu a pseudoknížata, nemůžou být v té věci ani chvíli na pochybách. Proto také, zejména ve stadiu vzniku, připomíná království jakoby schizofrenicky rozdvojenou bytost: jinak se mluví při palácových audiencích a na plesech, zejména v Taudlitzově přítomnosti, a jinak, když není poblíž monarcha a jeho tři důvěrníci, kteří tvrdě vyžadují (i mučením, je-li třeba) respektování vnucené hry. A je to hra oděná neobyčejně výpravně, oslňující ne už šalebným třpytem, neboť neustálé dodávky zboží, zaplacené dobrou valutou, během dvaceti měsíců vyženou do výšky zámecké zdi, pokryjí je freskami a gobelíny, rozprostřou po parketových podlahách luxusní koberce a doplní je nesčíslnými kusy nábytku, lustry, pozlacenými hodinami a komodami, vybudují tajné dveře a skrýše ve stěnách, alkovny, pergoly a terasy, obklopí zámek obrovským, vzorně udržovaným parkem a dále valy a dřevěnými palisádami, neboť každý, kdo je Němec, je zároveň dozorcem indiánských nevolníků držených na uzdě (neboť z jejich práce a potu vzniká umělé království), chodí ovšem oděný jako rytíř ze sedmnáctého století, jenomže na zlatem zdobeném opasku nosí vojenskou pistoli značky Parabellum, poslední argument při řešení různých sporů mezi feudalizujícím se dolarovým kapitálem a prací. Pomalu, ale zároveň systematicky monarcha a jeho nohsledi neprodleně odstraňují všechny příznaky a známky, které by mohly okamžitě demaskovat fiktivnost dvora a království. Vznikne proto nejdříve zvláštní jazyk, kterým lze slovně vyjádřit všechny zprávy, jež přece jen občas proniknou z vnějšího světa, například, zda „státu“ nehrozí nějaká intervence argentinské vlády, přičemž tyto formulace, předávané králi důstojníky, nesmějí prozrazovat, tedy zmiňovat se o nesuverénnosti monarchy a trůnu. Argentina se kupříkladu vždycky nazývá „Španělsko“ a považuje za sousední stát. A tak všichni zvolna vrůstají do umělé kůže, učí se tak nenuceně pohybovat v nádherných šatech, tak obratně umějí zacházet mečem a jazykem, že podvod proniká jaksi hlouběji — k základům a ke kořenům té stavby, onoho živého obrazu. Ten zůstane i nadále klamem, ovšem nyní v něm pulsuje žádostivost a zášť, neshody a rivalita, neboť na tomto nepravém dvoře se strojí pravé intriky: jedni dvořané se snaží zničit druhé, aby se po jejich mrtvolách dostali do blízkosti trůnu a z rukou krále přijali hodnosti poražených, takže klevety, denunciace, jed a dýka začínají plnit své skryté, ale zcela reálné funkce, třebaže monarchistických a feudálních prvků je v tom všem i nadále pouze tolik, kolik jich uměl Taudlitz, nový Ludvík XVI., včlenit do vlastní představy o absolutní vládě, interpretované stádem bývalých esesmanů. Taudlitz se domnívá, že kdesi v Německu žije syn jeho sestry, poslední potomek rodu, Bertrand Gülsenhirn, kterému bylo v době porážky Německa třináct let. Tohoto (nyní jednadvacetiletého) mládence má vyhledat kníže de Rohan, čili Johann Wieland, jediný „intelektuál“ Ludvíkovy družiny, neboť Wieland byl lékařem Waffen SS a v koncentračním táboře Mauthausen prováděl „vědecké pokusy“. Scéna, v níž král pověřuje knížete tajným posláním, aby mladíka našel a přivedl ho na dvůr jako infanta, patří k nejlepším v románě. Nejdřív monarcha vlídné vysvětluje, jak se rmoutí nad vlastní bezdětností se zřetelem na trůn, tj. otázkou nástupnictví; tyto úvodní fráze mu pomáhají, aby nadále pokračoval podobným tónem. Půvab této téměř absurdní scény je v tom, že si nyní ani král sám před sebou nepřizná, že není opravdovým králem; neumí vůbec francouzsky, vypomůže si ovšem němčinou, vládnoucí na dvoře, a ubezpečuje — jako všichni ostatní, když je to zapotřebí — že samozřejmě mluví francouzsky, že je Francouzem sedmnáctého století. Není to žádné šílenství, protože přiznat se k němectví, třebaže pouze v jazyku, by bylo právě nyní šílenstvím: Němci vůbec neexistují, když jediným sousedem Francie je Španělsko (to znamená Argentina)! Kdo by se odvážil německy promluvit, totiž kdo by dal najevo, že takto mluví, riskuje život. Z rozhovoru arcibiskupa pařížského a vévody de Salignac (sv. I., str. 311) lze dedukovat, že kníže Chartreuse, sťatý za „zradu státu“ určitě v opilosti nazval palác ne prostě „bordelem“, ale „německým bordelem“. Notabene z četných francouzských jmen v románu, živě připomínajících názvy koňaků a vín — jako takový „markýz Château-Neuf du Pape“ —, nepochybně vyplývá, i když se o tom autor nikde nezmiňuje, že se v Taudlitzově paměti (z důvodů snadno pochopitelných) udrželo více názvů alkoholických nápojů a lihovin než francouzské šlechty. Když řeční ke svému emisaru, mluví Taudlitz tudíž tak, jak si představuje, že by hovořil král Ludvík ke svému důvěrníku, vyslanému s obdobným posláním. Nepřikazuje mu odložit iluzorní knížecí oblečení, ale naopak „přestrojit se za Angličana nebo Holanďana“, což prostě znamená, aby si obstaral normální současný oblek. Slovo „současný“ je tu v každém případě nemístné — patří k těm, která by vážně narušila fikci království. Dokonce i o „dolarech“ se vždy mluví jako o „tolarech“. Wieland, vybavený značnou částkou v hotovosti, odjede do Ria, kde působí obchodní zástupce „dvora“; jakmile získá dokonale padělané dokumenty, odplouvá Taudlitzův vyslanec do Evropy. Peripetie jeho pátrání nám dílo zamlčuje. Víme jenom tolik, že po jedenácti měsících je úspěšně dokončeno, a román vlastně v původní verzi začíná právě druhou rozmluvou Wielanda s mladým Gülsenhirnem, který je zaměstnán jako číšník ve velkém hamburském hotelu. Bertrand (jméno si bude moci ponechat, podle mínění strýce Taudlitze má dobrý zvuk) slyší zprvu pouze o bohatém strýci, který je ochoten udělat ho svým dědicem. To je dostatečně pádný důvod, aby odešel ze zaměstnání a odjel s Wielandem. Cesta této zvláštní dvojice, která román uvádí, dokonale splňuje svou úlohu, neboť jde o takový přesun do velké vzdálenosti, že zároveň jako by znamená časový návrat do minulosti. Cestovatelé přestupují z transatlantického tryskového letadla do vlaku, potom do auta, z auta na koňský povoz, až nakonec posledních dvě stě třicet kilometrů urazí koňmo. Tou měrou, jak chátrá Bertrandův oblek, se „ztrácejí“ i jeho rezervní součásti oděvu a místo nich se objevují kusy archaické garderoby, předem přichystané a ve vhodných chvílích Wielandem podstrčené, přičemž i on se zároveň mění v knížete de Rohana. Při této metamorfóze nejde vůbec o nějakou machiavelistickou taktiku — dochází k ní od zastávky k zastávce s podivuhodnou samozřejmostí. Můžeme předpokládat (později se o oprávněnosti své domněnky přesvědčíme), že Wieland taková přestrojení, ne ovšem po částech, jako Taudlitzova pravá ruka již víckrát absolvoval. Takže když se Wieland, který odjel do Evropy jako pan Heinz Karl Müller, stane ozbrojeným knížetem de Rohan na koni, analogické proměně, alespoň vnějškově, se podřídí i Bertrand. Bertrand je omámený a popletený. Odjel za strýcem, o němž se dověděl, že je to pán s ohromným majetkem, nechal zaměstnání, aby se stal dědicem miliónů, a teď ho zavlékli do kolotoče barvité komedie či frašky, které není s to porozumět. Ponaučení, jež mu Wieland-Müller-de Rohan cestou dává, jenom zvyšují zmatek v jeho hlavě. Jednou se mu zdá, že si z něj jeho společník tropí žerty, podruhé zas, že ho vede do záhuby, a jindy opět, že ho kus po kousku zasvěcuje do nějaké nepochopitelné aféry, kterou prozatím nemůže poznat celou; přicházejí chvíle, kdy je blízek šílenství. Při tomto poučování se však věci nikdy nenazvou pravými jmény; tato instinktivní reakce je vychytralostí vlastní dvoru. „Je nutné,“ prohlašuje de Rohan, „dodržovat formality, jaké vyžaduje strýc (potom „pan strýc“ a „Jeho urozenost“, nakonec „Jeho královská Výsost“!). Jmenuje se Ludvík, nikoli tedy Siegfried — toto jméno se nikdy nesmí vyslovit. „Zřekl se jej — musí to tak být!“ vysvětluje Müller, když se stal knížetem. „Majetek“ je přejmenován v „latifundie“ a ty zase v „říši“ a takto, postupně, během dlouhých dnů jízdy na koni džunglí, a potom v průběhu posledních hodin, prožitých v pozlacených nosítkách s baldachýnem, jež nese osm nahých, svalnatých mesticů, když přitom vidí oknem družinu rytířů v helmicích, Bertrand se přesvědčuje o pravdivosti slov svého společníka, který, jak se zdálo, mluvil v hádankách. Zavrhne proto podezření, že zešílel, a očekává už jenom setkání se strýcem, na kterého se ostatně téměř nepamatuje — naposledy ho viděl jako devítiletý chlapec. Ovšem toto setkání tvoří zlatý hřeb vznešené, okázalé slavnosti, sestávající ze směsice nejrůznějších ceremonií, ritů a obyčejů, jaké si byl Taudlitz schopen uchovat v paměti; zpívá tudíž sbor a zazní stříbrné fanfáry, vchází tudíž král s korunou na hlavě a lokajové před ním táhle volají „král!“ „král!“, otevírajíce vyřezávané dvoukřídlé dveře. Taudlitze obklopuje dvanáct „pairů království“ (v důsledku omylu si je vypůjčil odjinud) a přichází velkolepá chvíle — Ludvík žehná křížem synovce, jmenuje ho svým infantem a dává mu k políbení prsten, ruku a žezlo. Když potom zůstanou sami u snídaně, obsluhováni Indiány ve fracích, a před nimi je z vysokého zámku překrásná vyhlídka na park s blyštícími se vodotrysky, Bertrand, když se tu dívá na tu nádheru, tu na vzdálené pásmo nezřetelné tmavozelené džungle obklopující celý areál, nenajde prostě odvahu se strýce na cokoli otázat, a když mu strýc dává vlídné ponaučení, oslovuje ho: „Nejjasnější pane…“ „Je to nezbytné…, vyžadují to vyšší zájmy… co mi je ku prospěchu, prospívá také tobě…,“ laskavě k němu promlouvá gruppenführer SS s korunou na hlavě. Tato kniha je nevšední z toho důvodu, že je směsicí prvků, které se k sobě naprosto nehodí. Něco je buď autentické, nebo neautentické, buď klam, nebo pravda, buď předstíraná hra, nebo spontánní život, ale tady máme před sebou vylhanou pravdu i autentickou nevěrohodnost, tedy to, co je současně jak pravdou, tak lží. Kdyby dvořané starého Taudlitze hráli, omílajíce nazpaměť naučený text, měli bychom před sebou mrtvé loutkové divadlo. Jenže oni si své konvenční šablony osvojili, každý do ní vrostl po svém a za ta léta si na ně zvykli, takže když nyní, po Bertrandově příjezdu, začínají osnovat intriky proti Taudlitzovi, nedovedou se již nadobro zbýt vnucených schémat. A tak i samo spiknutí je podivnou psychologickou míchanicí, jakoby dort naplněný povidly, makaróny a mrtvolkami myší, které se udávily ořechy. Neboť svou pravou zálibu, opravdovou vášeň vládnout gruppenführer oděl do slepence nesmyslně zkomolených vzpomínek na francouzské Ludvíky, do historie, kterou vzal z třetí ruky — laciných dobrodružných a senzačních románků; zpočátku si pro svou mánii poslušnost nevynucoval, neboť nemohl, pouze je podplácel; a proto se také v té době musel tvářit, jako by neslyšel, co někdejší řidiči, poddůstojníci a vachmani SS o něm a o celém tom „podniku“ říkají přímo za jeho zády. Měl ale tolik soudnosti, že to všechno klidně trpěl — až do chvíle, kdy si již snadno mohl zastrašením, donucením a mučením zjednat poslušnost. Tehdy se pojednou dolary, do té doby jediné kouzlo, proměnily v „tolary“… Tato primitivní fáze složitého obrazu, cosi jako prehistorie království, není v románu zobrazena jinak než formou střípků náhodných rozhovorů — je zapotřebí si zapamatovat, že takové vzpomínky mohou přijít draho. Děj románu začíná v Evropě, kdy neznámý vyslanec přemluví mladého číšníka Bertranda, a teprve v druhé části vyprávění si můžeme domyslet to, co jsme se dosud snažili dovtípit. Samozřejmě že bývalí četníci, strážní koncentráků a lékaři, řidiči a střelci pancéřových vozů divize SS Grossdeutschland, vyhlížející jako dvořané, knížata a duchovní ze dvora Ludvíka XVI., to je tak děsivá věc, obestřená šílenstvím, tak nevhodná pro nepsané role, jak jen vůbec lze; avšak oni všichni netoliko špatně hrají dobře svěřené role (ty ovšem nikdy neexistovaly) každý po svém, mnohdy kreténským způsobem, ale přece jen se vypořádají s úkolem, poněvadž nejsou s to nic jiného udělat… A ježto lživě a tupě hrají to, co bylo lživé už při zrodu, musel by vzniknout takový mišmaš, který by z knížky udělal jedinou kupu nesmyslů. Avšak není tomu tak, neboť těmto hitlerovským holomkům snad kdysi připadalo hloupé navlékat na sebe kardinálský purpur, fialové biskupské hábity a pozlacená brnění, ovšem už méně pošetilé, naopak zábavné, bylo přejmenovat prostitutky z námořnických bordelů na svoje knížecí manželky, když šlo o světské pány — či na princezny a hraběcí kurtizány, pokud se to týkalo duchovních hodnostářů na dvoře krále Ludvíka. Jaksi těm rolím přišli opravdu na chuť: všechny tyto kreatury, utápějící se ve fiktivním důstojenství, si v něm libovaly a pyšnily se jím a současně se vyvyšovaly k takovému ideálu význačné osobnosti, jaký si jen dovedly vymyslet. Také příslušné pasáže románu, v nichž přicházejí ke slovu bývalí zločinci v kloboucích duchovních a v náprsenkách s korunkami, dosvědčují jejich nevěrohodnost a ukazují autorovo psychologické mistrovství. Tito omezenci využívají svých postavení k získání rozkoše, cizí opravdovým aristokratům, která je umocněna tím, co lze prostě definovat jako povýšení do šlechtického stavu či rovnou jako legalizaci zločinu. A je to otřesné, když lotr se plně těší z plodu zla teprve tehdy, když se může ohánět majestátem práva: tito systematizovaní profesionálové lágrového sadismu nalézají vyložené uspokojení v možnosti opakovat nejednu z někdejších praktik v aureole a okázalosti dvorské nádhery, v jejím světle, které jaksi umocňuje každý ohyzdný čin: právě proto, že páchají hanebnosti, všichni už se dobrovolně snaží, aby alespoň v mluvě nevypadli z biskupské či knížecí role, a díky tomu znevažují současně i celou vznešenou symboliku oněch nejvyšších hodností, jimiž se vyzdobili. Proto také ti nejomezenější, jako Mehrer, závidí knížeti de Rohanovi, jenž tak obratně umí ospravedlnit svou slabost v týrání indiánských dětí, když jejich mučení nazve činností každým coulem „dvorskou“, jež je nejvlastnější právě jemu. (Mimochodem řečeno všechny Indiány nazývají důsledně „černochy“, neboť černošský otrok „je stylovější“.) Chápeme rovněž starosti Wielanda (čili knížete de Rohana), když se uchází o kardinálský klobouk: už jenom jednoho se mu nedostává, totiž aby mohl pěstovat své zrůdné zábavy — jako jeden z náměstků samotného Pána Boha na zemi. Pravda, Taudlitz mu tuto výsadu odpírá; jako kdyby si uvědomoval celou propast hrůzy, jež by vznikla jmenováním Wielanda do této vysoké funkce. Taudlitz se na tu hru ovšem dívá jinak — nechce být svědkem toho, jak se někdo vychloubá současnými výsadami, tím méně svou esesáckou minulostí, protože měl „jiný sen, jiný mýtus“ — on baží po opravdovém královském purpuru, a proto wielandovský způsob využít příležitost příkře odmítá. Mistrovství autora vidíme v tom, jak dovede postavit před oči nezvyklou rozmanitost lidské zločinnosti, širokou paletu mnohotvárného zla, které se nedá shrnout do nějaké jediné, jednoduché formulky. Taudlitz není ani o chlup „lepší“ než Wieland, je jenom posedlý něčím jiným, neboť se snaží o svou úplnou proměnu — třebaže je to nemožné. Odtud také pramení jeho puritánství, které mu nejbližší okolí tolik zazlívá. Pokud se týká dvořanů, vidíme, že se jimi snažili být — z různých důvodů… A potom, když jich deset organizovalo spiknutí proti monarchovi — gruppenführerovi, aby ho okradli o kufr naplněný dolary, ale také zavraždili, přece jen jim přišlo líto, že se rozloučí se senátorskými křesly, tituly, řády a hodnostmi a ocitli se v bezvýchodné situaci. Rozpakovali se starého oddělat a utéct s lupem, třebaže po tom toužili: a v uskutečnění plánu jim nebránilo pouze jejich dosavadní zdánlivé postavení. Oni totiž už sami někdy věřili nemožnosti své důstojné pozice, protože tato nemožnost jim maximálně vyhovovala. Naopak jim vadilo (byla to ovšem bludná představa, ale dokonale logická, v psychologických důsledcích verifikovaná) něco, co už sotva dovedli postihnout, vědomí, že nejsou tím, zač se vydávají, prostě jen ona bezohledná Taudlitzova krutost jakožto monarchy. Kdyby z něj nečouhal každým coulem gruppenführer SS, kdyby jim pokaždé nedával mlčky najevo, že oni všichni existují díky jemu, z projevu jeho vůle a chvilkové milosti, pak by se životnost anjouovské Francie v argentinském vnitrozemí jistě prodloužila. Takže ve skutečnosti měli herci režisérovi hry za zlé její nepostačující hodnověrnost; tato cháska chtěla být plus monarchique, než s tím byl sám monarcha svolný… Samozřejmě — všichni se mýlili, neboť sami nemohli do těchto rolí vnést opravdovost, větší autentičnost vznešeného dvora. A tak, když tyto vznešené role nemohli náležitě vytvořit, přizpůsobili je svým životním, každý vložil do té své, co uměl a mohl, po čem v duši toužil. Nelze přitom mluvit o nějaké teatrální nadsázce, nejednou jsme svědky toho, jak tito vévodové mluví se svými vévodkyněmi, jak markýz de Beaujolais (bývalý Hans Wehrholz) bije svou manželku a jak jí vytýká minulost prostitutky. V těchto scénách směřuje celé autorovo úsilí k tomu, aby aspoň v náznaku dodal pravděpodobnosti tomu, co se jeví tak absolutně nepravděpodobným. Pravděpodobně se tyto kreatury nad představeními, která musejí hrát, trochu trápí, ale vrcholem všeho jsou představitelé rolí vysokého kléru římskokatolické církve. V kolonii žádní katolíci nejsou a o nějakém náboženském založení bývalých esesáků je škoda slov; stalo se proto ustáleným zvykem, že takzvané pobožnosti v zámecké kapli jsou neobyčejné krátké a sestávají ze zpívaného čtení několika veršů z bible; už nejeden z nich se snažil krále přemluvit, že by bylo vlastně lepší i tyto bohoslužby zrušit. Jenže Taudlitz zůstal neústupným; ostatně přece právě tím „ospravedlňují“ oba kardinálové, pařížský arcibiskup a další biskupové své vysoké hodnosti, poněvadž těch několik minut týdně — ohyzdné parodie mše — jim poskytuje především ve vlastních očích právo udržovat si vysoké církevní úřady. Takže se s tím jaksi přece jen smířili a těch pár minut u oltáře přečkají, aby si je vynahradili hodinami u hodovních stolů a pod baldachýny honosných ložnic. Tak se zrodil i nápad s filmovým projektorem, propašovaným (bez králova vědomí) do zámku z Montevidea. V zámeckém sklepení se předvádějí pornografické filmy, přičemž promítače dělá pařížský arcibiskup (někdejší řidič u gestapa Hans Schaeffert) a cívky mu pomáhá vyměňovat kardinál du Sauterne (exintendant). Tento nápad je současně makabrózně směšný a hodnověrný — jako všechny ostatní prvky této tragikomedie, která může dál existovat jen proto, že ji nic zevnitř nemůže vyvrátit. Těmto lidem se prostě již všechno hodí ke všemu, všechno je se vším v souladu a nelze se tedy divit, když si vzpomeneme kupříkladu na blouznění některých z nich — neměl snad komandant III. bloku v Mauthausenu „největší sbírku kanárků v celém Bavorsku“, na kterou nostalgicky vzpomíná, a nezkoušel tyto kanárky krmit podle doporučení jistého kápa, jenž ho ujistil, že kanárci živení lidským masem nejkrásněji zpívají? To je tedy zločinnost dovedená k takovému stupni vlastní neznalosti, že vlastně jde o bývalé nevinné vrahy, kdyby ovšem rozhodujícím měřítkem zločinnosti u lidí měla být autodiagnóza, vlastní poznání provinění. Je možné, že kardinál du Sauterne do jisté míry ví, že se opravdový kardinál nechová jako on, že jistě věří v Boha a tím spíše nepoužívá násilí vůči indiánským chlapcům, přisluhujícím v komžích při mši, ale poněvadž v okruhu čtyř set mil určitě žádný jiný kardinál není, vůbec se takovou úvahou nevzrušuje. Lež živená lží způsobí, že se rozmnoží v hojných formách, jež předčí veškeré představy skutečného dvora stejně jako diagnózu lidských mravů, neboť je najednou jaksi dvojnásob věrohodná. Autor se ani v nejmenším nepokouší kopírovat skutečnost a pokračuje v střízlivém realistickém popisu; jakmile všeobecné opilství překročí jisté meze, korunovaný gruppenführer se vždy vzdálí do svých komnat, neboť ví, že dávné vachmansko-esesácké návyky nabudou převahy nad společenskými ohledy a z pijácké škytavky začnou pojednou vznikat groteskní i hrůzné vtipy, jejichž smysl vyvstává z až otřesného protikladu mezi předstíraným a skutečným způsobem myšlení. V podstatě celá Taudlitzova genialita, pokud si to můžeme dovolit říci, spočívá v tom, že měl dost odvahy a síly, aby systém, který vytvořil, „dotáhl“ do důsledků. Tento podivuhodně nesmyslný systém funguje pouze díky své hermetičnosti, a jediný závan ze skutečného světa by ho nadobro ohrozil. A právě mladý Bertrand může tuto hrozbu představovat — jenomže se necítí dostatečně silný, aby hromovým hlasem zjevil pravdu a nazval věci pravými jmény. O této nejjednodušší eventualitě, která objasňuje podstatu věci, nesmí Bertrand uvažovat. Prostě obyčejná, po léta udržovaná, systematická lež, příčící se zdravému úsudku? Ne; nikdy; to už raději kolektivní paranoia anebo jakási nesrozumitelná, tajuplná hra s jemu neznámým účelem, s racionálním podkladem, vybavená zřetelnými, smysluplnými motivy, všechno, jenom ne čistá lež sama sebou nadšená, která se v sobě zhlédla, bezmezně hrdopyšná. Zjištění, jemuž jsme věnovali naše odbočení, je pro něho nedostupné. Bertrand tedy hned kapituluje: nechá se obléci do šatů následníka trůnu, naučí se dvorské etiketě, to znamená onomu souboru rudimentárních ukloň, gest a slov, který mu kupodivu připadá známý — nic zvláštního, neboť také on četl podobné brakové a pseudohistorické románky, které inspirovaly krále a jeho ceremoniáře. Občas se u něj projeví vzdor, i když on sám si neuvědomuje, nakolik jeho bezvládnost, jeho pasivita, dráždící nejen dvořany, ale i krále, jsou projevem odporu v celé situaci, vyžadující od něj rezignovaně zblbnout. Bertrand nechce ve lži utonout, a třebaže sám nechápe, odkud jeho vzdor vyvěrá, dovoluje si uštěpačné poznámky, ironické šlehy při majestátně pronášených debilních úvahách hostů. Zvláště během druhé hostiny, kdy král rozlícený podtextem jakoby ledabyle pronesených Bertrandových slov — slov, jejichž skrytá jízlivost mládenci hned nebyla zřejmá — kdy tedy král v záchvatu opravdové zlosti začne po něm házet kosti z ohryzané pečeně, přičemž jedna část sálu vzteklounovi sekunduje souhlasným řehotem a metá po ubožákovi mastné zbytky sbírané ze stříbrných talířů, zatímco druhá zneklidněna mlčí, nejistá, zda Taudlitz podle svého oblíbeného zvyku nenastražil na přítomné nějakou past či zda není s infantem domluven. Neboť nejobtížnější nám připadá vyložit to, že při vší přihlouplosti hry, při vší té mělkosti představení, které kdysi bylo uspořádáno tak, jak se zrovna dalo, a nyní dosáhlo takové nadvlády, že nechce skončit, nechce, neboť nemůže, a nemůže, protože po něm by následovala pouhá nicota (oni už nemohou přestat být biskupy, knížaty a markýzi z modré krve, protože to nejde, aby se vrátili na místa řidičů gestapa, strážných v krematoriích, komandantů lágrů, stejně jako král, i kdyby chtěl, nemohl by se změnit v gruppenführera SS Taudlitze), opakujeme, při vší té banální a zvrhlé mělkosti tohoto státu a dvora v něm jediným obezřele napjatým nervem buší neustále ona záludnost, ona vzájemná podezřívavost, která dovoluje svádět klamnými formami opravdové boje, intrikovat, podkopávat pozice oblíbenců trůnu, psát udání a mlčky těžit z panské přízně. Motivem těchto podvratných machinací a zákulisních pletich nejsou v podstatě ani kardinálské klobouky, ani řádové stužky, šlechtické korunky, náprsenky a brnění, neboť k čemu jsou prohnaným lišákům ze stovky bitev a tisíce vražd vnější projevy fiktivní slávy? Neustálé útoky, podfuky, strojení léček soupeřům, snaha, aby se před králem kompromitovali, aby ostudně vypadli ze své nabubřelé role — to jsou činnosti, které všichni konají se zanícením… Takže tedy toto vzájemné praní špinavého prádla, nalézání vhodných pohybů na dvorním parketě, v zrcadlových sálech, jejichž skla odrážejí jejich honosně vyparáděné siluety, ten nepřetržitý a nekrvavý boj (výjimku tvoří zámecká sklepení) je důvodem jejich existence, on dává smysl tomu, co by se jinak stalo jediným dětinským maškarním plesem, který vyhovuje snad nějakým holobrádkům, ne ovšem mužům, kteří poznali potěšení z krve… Nešťastný Bertrand už nemůže déle snášet sám své nevyřčené dilema; jako tonoucí stéblo hledá spřízněnou duši, jíž by se mohl svěřit s myšlenkou, která v něm vyklíčila. Neboť, a to je další autorovou zásluhou, Bertrand se pomalu stává Hamletem na tomto bláznivém dvoře. Je tu instinktivně posledním spravedlivým (Hamleta nikdy nečetl!), takže usoudí, že jeho povinností je, aby se zbláznil. Neobviní všechny z cynismu — právě k tomu má málo duševní, vnitřní odvahy. Bertrand, aniž to sám ví, chce vykonat věc, která by u méně vychytralého dvora určitě uspěla: chce říkat to, co se mu neustále dere na jazyk a plní ústa, leč ví, že jako normální člověk to beztrestně říci nemůže. Ovšem kdyby zešílel, to je jiná! Nezačíná tedy chladnokrevně simulovat nepříčetnost jako Shakespearův Hamlet; ne, zkouší prostě se pomást jako prosťáček, naivní, trochu hysterik v dobré víře v potřebu vlastního šílenství! Tak bude moci říkat pravdivá slova, která ho dusí…, jenže vévodkyně de Clicot, zkušená prostitutka z Ria, která dostala chuť na mladého zajíce, ho zatáhne k sobě do postele a učí kouskům, jež si zapamatovala z doby své neknížecí minulosti, kdy je přejala od jedné bordelmamá, důtklivě Bertranda varuje, aby neříkal věci, které ho můžou stát hrdlo. Dobře totiž ví, že tu nikdo nebude brát ohled na to, že pro duševní chorobu není odpovědný za své činy — celkem vzato, jak vidíme, stará Bertrandovi přeje. Ovšem tato rozmluva pod peřinou, při které se kněžna projeví jako rutinovaná děvka, třebaže už není docela dobře schopná s mládencem jako prostitutka rozprávět (neboť dvůr ovlivňuje už sedm let její omezený rozum, který za tu dobu vstřebal nemalou dávku falešného pozlátka a etikety), tato rozmluva nemůže samozřejmě Bertrandovy plány změnit — jemu je totiž už všechno jedno. Buď se zblázní, anebo uprchne: kdybychom tamtěm nahlédli do podvědomí, patrně by se ukázalo, že znalost skutečného světa, toho, co na ně čeká v podobě rozsudků vynesených v nepřítomnosti, vězení a tribunálů, je neviditelnou silou, podněcující k pokračování ve hře; ale Bertrand, který s touto minulostí nemá přece nic společného, hrát dál nechce. Současně dospěje spiknutí do rozhodného stadia — přechází od slov k činu. Už ne deset, ale čtrnáct na vše připravených dvořanů, kteří získali ve veliteli palácové stráže společníka, vtrhne po půlnoci do královské ložnice. Ve vrcholné chvíli se však jejich hlavní cíl ukáže jako chiméra — vyjde najevo, že pravé dolary jsou už ty tam a zůstaly jenom — v pověstné „druhé přihrádce kufru“ — samé falešné. O tom král velice dobře věděl. Není vlastně oč bojovat, jenže mosty byly spáleny — musí zabít krále, který až doposud pouze přihlížel za závěsy postele, jak obracejí vzhůru nohama „pokladnici“ uschovanou pod ložem. Měli ho v úmyslu ubít, aby unikli pronásledování, aby je nemohl stíhat: nyní ho zabíjejí z nenávisti za to, že je zvábil fingovaným pokladem. Kdyby to neznělo nechutně, řekl bych, že scéna vraždy je velkolepá — podle neomylné dokonalosti kresby poznáváme mistra. Aby totiž spiklenci starce zasáhli co nejbolestivěji, než ho uškrtí popruhem, řvou na něj po způsobu lágrových kuchařů a gestapáckých řidičů, tím prokletým jazykem, odsouzeným k věčnému vyhnanství z království. A ještě když tělo skrčeného sebou zmítá na podlaze (skvělý motiv s ručníkem!), vrazi se vzpamatují a vracejí se k jazyku dvořanů, vlastně nevědomky, ale pouze proto, že nemají už jiného východiska. Dolary jsou falešné, není s čím ani proč utíkat. Taudlitz, ačkoliv už není naživu, je připoutal, nikoho ze svého království nepustí! Musí tedy přistoupit na pokračování ve hře, podle zásady „Le roi est mort, vive le roi!“ a tam, hned nad mrtvolou musí zvolit nového krále. Následující kapitola (Bertrand se ukrývá u své „kněžny“) je o hodně slabší: teprve poslední, v níž se hlídka jízdní policie dobývá do zámeckých vrat, tento velkolepý němý výjev, poslední v románu, jej impozantně uzavírá. Padací most je zvednut, policisté v elegantních uniformách s kolty v podpaždí, v kloboucích se širokou, na jedné straně ohrnutou krempou a proti nim strážní v ocelových náprsnících a s halapartnami, jedni i druzí na sebe užasle zírají, jako kdyby dvě doby, dva světy se nepředstavitelně sešly na jednom místě…, na obou stranách mříže, které se za pekelného skřípotu začínají pomalu, těžko zvedat… finále hodné díla! Ovšem svého Hamleta, Bertranda, autor bohužel zahubil, nevyužil žádnou z velkých příležitostí, které mu tato postava skýtala. Neříkám, že měl být usmrcen — Shakespeare tu nemůže být vzorem — ale škoda té propasené příležitosti —, nechápající svou vlastní velikost, jež tkví v normálním lidském srdci, nakloněném světu. Veliká škoda. Solange Marriot RIEN DU TOUT, OU LA CONSÉQUENCE (Ed. du Midi) Nic, aneb důslednost není jenom knižním debutem paní Solange Marriotové, ale i prvním literárním dílem, které dospělo k hranicím spisovatelských možností. Není to žádné veledílo krásna; pokud je to nutné, nazval bych je arcidílem poctivosti. Právě totiž nezbytnost poctivosti je oním červem, který nám dnes ohlodává celou literaturu. Jejím největším trápením je totiž pocit studu, že není možné být současně spisovatelem a člověkem zcela, tj. naprosto vážně poctivým. Zasvěcení do literatury působí totiž utrpení, velice podobné tomu, co pociťuje citlivé dítě, když se mu dostane sexuálního poučení. Šok dítěte je formou vnitřního nesouhlasu s genitální biologií našich těl, která jako by se dožadovala odsouzení z hlediska dobrého vkusu, zahanbení a stud i šok spisovatele opět vyplývá z toho, že si uvědomil nevyhnutelné lži, jichž se při psaní dopouští. Existují lži, které jsou nevyhnutelné, například motivované mravně (když lékař lže smrtelně nemocnému), literární lež k nim však nepatří. Někdo musí být lékařem, a tudíž jako lékař musí nezbytně lhát; neexistuje však žádná nutnost vést pero po čistém papíře. Minulost neznala tyto rozpaky, neboť nebyla svobodná: v období víry literatura nelže, jedině slouží. Teprve když se emancipovala, tj. vymanila z vykonávání těchto nezbytných povinností, začala krize, jež dnes nabývá žalostných, neřkuli přímo obscénních podob. Tristní: neboť román popisující svůj vznik je napůl zpovědí a napůl chvástáním. Trochu, ba dokonce dost lží zůstalo i v něm: to literáti po řadě vycítili a začali postupně stále více psát na úkor tvorby fabulační o tom, jak se píše, a po nakloněné rovině posléze tato metoda sklouzla k dílům hlásajícím nemožnost epiky vůbec. Takže román nás pojednou zve do své šatny. Leč taková pozvání bývají vždy dvojsmyslná — pokud nejsou vysloveně dohozením prostituce, zůstávají koketérií: ale vlichocovat se namísto lhaní je totéž jako přijít z deště pod okap. Antiromán se snažil být mnohem radikálnější: zejména se rozhodl zdůraznit, že není iluzí ničeho: „autoromán“ byl jako kouzelník, odhalující podstatu svých triků obecenstvu; antiromán už neměl nic předstírat — tím méně demaskujícího se černokněžníka. Co tedy? Slíbil nic nesdělovat, o ničem neinformovat, nic neoznačovat — prostě jen být jako oblaka, židle nebo strom. To vypadá v teorii hezky. Avšak zklamal, neboť ne každý se může ihned stát pámbíčkem, tvůrcem autonomních světů; a vůbec už jím nemůže být literát. O prohře rozhoduje soubor souvislostí; na nich, čili na tom, co zůstává ve výpovědi zcela nevyřčeno, závisí smysl sdělení. Ve světě Pánaboha žádné kontexty nejsou, mohl by jej tedy opravdu nahradit pouze takový svět, který je stejně soběstačný. To se v jazyce nikdy nepodaří, i kdybyste se stavěli na hlavu. Co tedy zbylo literatuře poté, když si uvědomila vlastní neslušnost? Autoromán je částečným striptýzem, antiromán je de facto (bohužel) formou autokastrace. Právě tak jako skopci uražení vlastní pohlavností ve svém mravním svědomí provádějí na sobě strašlivé operace, tak i antiromán vyklešťoval nešťastné obludné tělo tradiční literatury. Co tedy ještě zbylo? Nic, kromě románků s nicotou. Protože ten, kdo lže (a jak víme, spisovatel musí lhát) o ničem, ten zcela jistě přestává být lhářem. Bylo tedy zapotřebí — a v tom tkví právě dokonalá důslednost — napsat nic. Ale může takový úkol mít vůbec smysl? Napsat nic to je totéž jako nic nenapsat. Takže…? Roland Barthès, autor letitého eseje Le degré zéro de l’écriture k žádnému takovému podezření nedospěl (navzdory své perfektní oslnivosti je to duch mělký). Nepochopil tudíž, že literatura pokaždé cizopasí na inteligenci čtenáře. Láska, stromy, park, nadšení, bolení uší — tomu všemu čtenář rozumí, protože se s tím setkal. Kniha může pochopitelně přestavět nábytek v čtenářově hlavě, ovšem pouze tehdy, pokud tam už nějaké kusy nábytku před čtením byly. Pouze ten, kdo konkrétně něco dělá, jako třeba technik, lékař, stavitel, krejčí nebo uklízečka, se na ničem nepřiživuje. Co potom vytváří spisovatel ve srovnání s nimi? Zdání. Ale je to skutečná práce? Antiromán si chtěl vzít vzor z matematiky: ta přece také nic reálného nevytváří! Ano, ale matematika nelže, protože dělá pouze to, co musí. Činí to pod tlakem nutností, které si nevymýšlí na potkání: její metoda je dána, a proto objevy matematiků jsou opravdové a je také opravdové jejich zděšení, když metoda vede k rozporu. Spisovatel, protože není omezen takovou nezbytností, protože je tak svobodný, pouze uzavírá tiché dohody se čtenáři. Přemlouvá čtenáře, aby připustil…, aby uvěřil…, aby vzal za bernou minci… Ale to je pouze hra a nikoli ona velkolepá nutnost, v níž se matematika rozrůstá. Naprostá svoboda značí absolutní ochromení literatury. O čem hovoříme? Přece o románu paní Solange. Začněme tím, že toto pěkné jméno lze podle kontextu chápat všelijak. Ve francouzštině to může značit slunce a anděl (sol, ange), v němčině to zas bude časový interval (so lange — tak dlouho). Naprostá autonomie jazyka je humbuk, jemuž uvěřili humanisté v naivitě, kterou si už nemohli dovolit hloupí kybernetikové. Ano, stroje na přesný překlad! Ve vlastních zákopech a hranicích ani slova, ani celé věty neoznačují samy sebe. Borges se k tomu stavu věcí přiblížil, když v povídce Autor Quijota, Pierre Menard popsal literárního fanatika, pomýleného Menarda, který s pomocí duševního soustředění napsal Dona Quijota ještě jednou, doslovně, aniž jej od Cervantesa opsal, ale tak, že jaksi ideálně vrostl do jeho tvůrčí situace. Místem, v němž se román dotýká tajemství, je tento úryvek: „Je objevné porovnávat Menardova Dona Quijota s Quijotem Cervantesovým. Cervantes kupříkladu napsal (Don Quijote, díl první, kapitola devátá): ‚…pravda, jejíž matkou je historie, sokyně času, uchovatelka činů, svědkyně minulosti, nabádavý příklad pro přítomnost, varování budoucnosti.‘ Tento sled pojmenování napsaný v sedmnáctém století ‚nevzdělaným géniem‘ Cervantesem je pouhou rétorickou chválou historie. Naproti tomu Menard píše: ‚…pravda, jejíž matkou je historie, sokyně času, uchovatelka činů, svědkyně minulosti, nabádavý příklad pro přítomnost, varování budoucnosti.‘ Jaká ohromující myšlenka: historie jako matka pravdy! Menard, současník Williama Jamese, definuje historii jako zdroj skutečnosti, ne jako její zkoumání. Pro něho není historická pravda to, co se stalo, ale to, co si myslíme, že se stalo. Dvě závěrečná pojmenování — nabádavý příklad pro přítomnost, varování budoucnosti — jsou zcela nepokrytě pragmatická.“ To je něco daleko víc než pouhý literární žert či šprým. Je to čirá pravda, kterou nesmyslnost samotného záměru (napsat ještě jednou Dona Quijota) ani v nejmenším nesnižuje. Protože v podstatě naplňuje každou větu kontext epochy smyslem. To, co bylo v sedmnáctém století „nevinnou rétorikou“, se ve svém významu jeví jako cynické v století našem. Věty samy o sobě neznamenají nic: to si neumínil Borges žertem: dějinný okamžik utváří jazykový význam, taková je nezměnitelná skutečnost. A nyní k literatuře: ať už nám vypovídá o čemkoli, musí se to jevit jako lež, nebo alespoň kusá pravda: Faustův ďábel neexistoval, stejně jako neexistoval Balzacův Vautrin. Pokud literatura vypovídá úplnou pravdu, přestává být sama sebou a stává se memoáry, reportáží, udáním, dopisem, čímkoli chcete — jenom ne krásným písemnictvím. V této podobě se objevuje paní Solange se svým Rien du tout, ou la conséquence. Co říká titul: Nic aneb důslednost? Ale čí? Zřejmě literatury. Zůstat poctivou, tj. nelhat, znamená pro ni totéž co nebýt. Dnes lze poctivě napsat knihu pouze o tom. Zahanbení nad neslušností dnes už nestačí, to bylo dobré včera, ale dnes již poznáme tu normální licoměrnost, trik obratné striptérky, která dobře ví, že předstíraná cudnost, falešný ruměnec a stud chovanky penzionátu při svlékání kalhotek dodatečně rozjitřují publikum! Takže téma zůstalo vymezeno. Ale jak teď psát o ničem? Je to zapotřebí, a je to nemožné. Stačí říci „Nic“? Opakovat to slovo tisíckrát? Nebo začít slovy: „Nenarodil se, takže se ani nejmenoval, proto ve škole nenapovídal a nepletl se ani později do politiky?“ Takové dílo by mohlo vzniknout. Bylo by pouze dovedným kouskem, nikoli uměleckým dílem, podobně jako četná vypravování v druhé osobě jednotného čísla: každé z nich lze z takové „originality“ vyvést bez větší námahy a donutit, aby se vrátilo na náležité místo. Postačí druhou osobu předělat znovu na první — věci to vůbec neuškodí, v ničem ji to nezmění. Podobně i v našem smyšleném příkladu: stačí odstranit všechny negace, ona nesnesitelná „ne“, jež obsypala text jako pseudonihilistická vyrážka, onen text, který jsme si na počkání vymyslili, a rázem přijdeme na to, že tu máme další historku s markýzou, která v pět hodin vyšla z domova. Říct, že nevyšla — to by byl teprve objev! Paní Solange se nedala vlákat do této pasti. Totiž pochopila (a pochopit musela!), že určitý příběh (řekněme milostný) lze skutečně vyjádřit popisem neudálostí právě tak dobře jako líčením událostí — přičemž první případ je pouze vytáčkou. Místo pozitivu získáme přesný negativ — a to je také všechno. Podstata inovace musí být nejen gramatická, ale také ontologická! Řekneme-li „nejmenoval se, protože se nenarodil“, pohybujeme se skutečně již za hranicemi bytí, ale po oné nejtenčí blance neexistence, jež se těsně přimyká k realitě. Nenarodil se, ač se mohl narodit, nenapovídal, ačkoli mohl napovídat. Mohl by všechno, kdyby byl. Celé dílo bude závislé na onom „kdyby“. Z tohoto mraku však pršet nebude. Takto nelze manévrovat a skákat ze jsoucna do nejsoucna. Bylo tedy zapotřebí odstranit slupku primitivních popření, čili negací akce, abychom se mohli vnořit do nicoty — velice hluboko, abychom se do ní propadli, ovšem ne nazdařbůh; nejsoucno zezápornit čím dál víc — to musí být značně namáhavá a vysilující práce; a tady je spása pro umění, protože jde o celou výpravu do propastná stále obšírnějšího, stále většího Nic, a tudíž i o postup, jehož dramatické peripetie, zvraty lze vylíčit tak, jako kdyby se staly! První věta v Rien du tout, ou la conséquence zní: „Vlak nepřisupěl“ a hned další: „On nepřijel.“ Setkáváme se tedy s negacemi — čeho vlastně? Z logického hlediska jsou to negace totální, protože text nepotvrzuje existenci absolutně ničeho, neboť hovoří výlučně o tom, co se nestalo. Avšak čtenář je stvoření mnohem křehčí než dokonalý logik. A tak, třebaže se o tom text nezmiňuje, mimoděk vzniká v jeho představivosti scéna odehrávající se na jakémsi nádraží, čekání na kohosi, kdo nepřijel, a protože čtenář zná pohlaví autora (autorky), očekávání nepříchozího se ihned zaplňuje nejasnou předzvěstí nějakého erotického vztahu. Co z toho plyne? Všechno! Neboť veškerá odpovědnost za tyto představy padá na čtenáře již od prvních slov: sám příběh ani slůvkem jeho očekávání nepotvrzuje: je a zůstává ve své metodě poctivý; slyšel jsem již názory, že místy je přímo pornografický. Přitom se v něm nenajde ani slovo, jež by na sex nějak poukazovalo nebo jej připomínalo. Jak lze něco podobného tvrdit, když se přímo říká, že se v domě nevyskytuje ani Kámasútra, ani jakákoli rodidla (přitom jsou zvlášť zevrubně negována!). Nebytí je nám známo z literatury, ale pouze jako jistý nedostatek něčeho pro někoho. Například vody pro žíznícího. Totéž platí o hladovění (rovněž erotickém), o samotě (nedostatku druhých bytostí) atd. Kouzelně hezké nebytí Paula Valéryho je čarovným nedostatkem básníkova jsoucna; z takových nicot vzniklo nejedno básnické dílo. Ale pokaždé jde výlučně o nicotu pro někoho, čili o čistě soukromé jsoucno, cítěné individuálně, proto dílčí, snové a nikoli ontologické (když se jako žíznivý nemohu napít vody, to přece neznamená její nepřítomnost — jako by něco takového jako voda vůbec neexistovalo!). Taková neobjektivní nicota nemůže být tématem mezního díla — paní Solange to také pochopila. V první kapitole po nepříjezdu vlaku a neobjevení se kohosi se v líčení, které pokračuje dál neosobně, dovídáme, že není zima, ani jaro, ani léto. Čtenář se rozhoduje pro podzim, ale zase jen a jen proto, že tato poslední klimatická možnost dosud nebyla popřena (později se to však stane!). Čtenář je tak ustavičně a výlučně odkázán na sebe, což je ale problémem jeho vlastních anticipací, domněnek, hypotéz ad hoc. Ty však nejsou ve vyprávění ani stopově obsaženy. Přemítám o nemilence v beztížném prostoru (tj. tam, kde není přitažlivost), uzavírající první kapitolu, se mohou zajisté jevit jako obscénní, ovšem opět pouze tomu, kdo si sám na vlastní odpovědnost myslí jisté věci. Dílo však o tom jedině hovoří, co by taková nemilenka v jistých situacích udělat nemohla a nikoli, co by udělat mohla. Onen druhý člen, který se má domyslet, je opět čtenářovým osobním vlastnictvím, cele jeho soukromým ziskem (nebo ztrátou, jak je komu libo). Dílo dokonce zdůrazňuje, že nemilenka se nenachází v přítomnosti nějakého samce. Začátek další kapitoly konečně oznamuje, že ona nemilovaná je nemilovanou prostě proto, že neexistuje, což je naprosto logické, není-liž pravda? Pak započíná ono drama redukce prostoru, rovněž prostoru falicko-vaginálního, který se nelíbil jednomu z kritiků, členovi Akademie. Tento akademik prohlásil, že se jedná o „anatomickou nechutnost, neřkuli vulgaritu“. Prohlásil to, ale povšimněme si, že na svou odpovědnost, protože v textu nalézáme jenom další, stále četnější popření stále obecnější povahy. Pokud může něčí slušnost urazit nedostatek vagíny, to jsme se dostali pěkně daleko. Jak může být nechutné něco, co vůbec neexistuje? Pak se doposud ještě mělká roklina nicoty začíná povážlivě prohlubovat. Prostřední část knihy — od čtvrté do šesté kapitoly — je vědomí. Ano, jeho proud ale už začínáme chápat — nejde o proud myšlení o ničem — to je již dávno pasé. Jde o proud nemyšlení. Konstrukce sama ještě zůstává nedotčena, neporušena a jako notně se prohýbající můstek nás převádí nad propastí. Hle, jaká prázdnota! Ale — uvažujeme — dokonce bezmyšlenkovité vědomí přece ještě stále zůstává vědomím, či ne? Poněvadž tato bezmyšlenkovitost má své meze. To ale je klam: vždyť meze si vytváří sám čtenář! Text nemyslí a nic nám neposkytuje, právě naopak, postupně nám bere to, co doposud bylo naším vlastnictvím, a emoce z četby jsou ovšem výsledkem absolutnosti takového odnímání: horror vacui nás ochromuje a zároveň pokouší: četba se nestává toliko a ne natolik záhubou prolhaného románového jsoucna, jako spíše formou zničení samotného čtenáře jakožto psychické bytosti. Že tu knihu napsala žena? Je to k nevíře, přihlédneme-li k její neúprosné logice. V poslední části knihy se projevuje pochybnost, zda dílo ještě může pokračovat: přece už tak dlouho mluví o ničem! Další pochod směrem k centru nejsoucna se zdá nemožný. Ale kdepak! Zase nástraha, zase exploze, spíše imploze, vpád další nicoty! Jak víme, vypravěč neexistuje, nahrazuje jej jazyk, to, co se jím samo sděluje, jako fiktivní „ono“ (právě „ono“, které „hřmí“ či „blýská se“). V předposlední kapitole s úžasem zaznamenáváme, že bylo právě dosaženo záporného absolutna. Věc nepříjezdu jakéhosi muže jakýmsi vlakem, neexistence ročních údobí, domovních zdí, bytu, tváře, očí, vzduchu, těl — to všechno zůstalo daleko za námi, na povrchu, jenž vstřebán v dalším vývoji onou výbojnou rakovinností Ničeho přestal existovat i jako negace. Vidíme, jak bylo hloupé, naivní a přímo směšné se spoléhat, že nám tu cokoli řeknou o faktech, že se tu něco přihodí! Je to tedy jenom v úvodu redukce k nule — pak se tato redukce po vláknech negativní transcendence spouští do hlubin a stává se redukcí existencí rovněž transcendentálních, když už žádné metafyziky nejsou možné, a přece střed nejsoucna je stále ještě před námi. Prázdnota tedy obklopuje vyprávění ze všech stran: a zde jsou její první vpády, vnikání do jazyka samého. Vyprávějící hlas totiž začíná pochybovat o sobě — ne, říkám to špatně — „to, co samo sebe vyjadřuje“ se propadá a letí někam: ví již, že neexistuje. Pokud vůbec ještě existuje, pak jako stín, který je čistým nedostatkem — světla: tak i tyto věty jsou nedostatkem bytí. To není chybění vody v poušti, dívčina milence, ale nedostatek sebe. Kdyby šlo o knihu napsanou klasickou, tradiční formou, snadno bychom mohli odpovědět, co se stane: hrdinou by byl někdo takový, kdo začíná chovat podezření, že se sám sobě nejeví ani nezdá, nýbrž je utajenými záměrnými činy někým sněn a jeven (jako kdyby byl tím, kdo se někomu sní a pouze díky snícímu může provizorně existovat). Odtud by pak pramenilo zděšení, že tyto úkony přestanou, vždyť mohou přestat kdykoli a on v tom případě zahyne! Tak by tomu bylo v obvyklém příběhu, nikoli však u paní Solange: vyprávěče nic nemůže vyděsit, vždyť přece neexistuje. Co se tedy děje? Samotný jazyk začíná podezírat a pak chápat, že kromě něj nic není, že významové vyjádření (pokud ho dává) pro každého, pro všechny ipso facto neexistuje a nikdy neexistovalo, nemohlo být osobním vyjádřením; náhle odseknutý od všech úst jako vyplivnutá tasemnice, jako cizoložný cizopasník, jenž pozřel své hostitele, jenž je zabil už tak dávno, že v něm jakákoli vzpomínka na onen nevědomě spáchaný zločin vyhasla a zašla, tento jazyk se začíná smršťovat jako dosud tvrdý a pružný plášť balónu, z něhož nepostřehnutelně, stále rychleji uniká plyn. Toto zatemnění řeči není blábolením ani strachem (zase se bojí pouze čtenář, to on jaksi v zastoupení prožívá ona naprosto odosobněná muka: ještě několik stránek, nějakou chvíli zůstává v chodu mašinérie gramatiky, mlýnské kameny substantiv, ozubená kola syntaxe — melou stále pomaleji, ale až do konce perfektně nicotu, která je skrznaskrz prohlodává — a tak všechno končí uprostřed věty, v polovině slova… Tento román nekončí: on přestává. Jazyk, zpočátku na prvních stránkách sebejistý, naivní, zdravým rozumem věřící ve svou suverenitu, podemílaný mlčky zradou, ne, spíše dobírající se pravdy o svém vnějším, nelegitimním původu, o svém hanebném zneužití (to je totiž poslední soud literatury), jazyk, jenž vytušil, že je formou incestu — krvesmilného svazku nejsoucna se jsoucnem — se sebevražedně zříká sám sebe. Že tu knihu napsala žena? Zvláštní. Měl ji napsat matematik, ale pouze takový, který by matematikou dokázal — i proklel — literaturu. Joachim Fersengeld PERICALYPSIS (Éditions de minuti, Paris) Joachim Fersengeld je Němec, který svou Perikalypsu napsal nizozemsky (kterýžto jazyk, jak uvádí v předmluvě, skoro nezná) a vydal ji ve Francii, odedávna proslulé špatnými tiskovými korekturami. Pisatel těchto řádků ostatně nizozemsky také neumí, ale podle titulu knihy, anglického úvodu a nečetných srozumitelných výrazů v textu došel k názoru, že by recenzi přece jen svedl. Joachim Fersengeld neprahne po tom být intelektuálem v době, kdy jím může být každý. Rovněž nechce být považován za literáta; hodnotná tvorba je možná tehdy, když se setkává s odporem látky či lidí, jimž je výtvor určen. Vzhledem k tomu, že po zániku církevních a cenzurních zákazů lze říci všechno, čili cokoli, a jelikož vnímaví posluchači, bojící se slov, vzali za své, lze cokoli a komukoli vykřičet — literatura a veškeré její humanistické příbuzenstvo se proměnily v mrtvoly, jejichž postupný rozklad nejbližší příbuzní vytrvale tají. Proto je zapotřebí pro tvorbu hledat nové, volné prostory, kde se lze setkat s odporem, navozujícím situace nebezpečí a rizika, takto vedoucí k vážnosti a odpovědnosti. Takovým oborem, takovou činností může dnes být jedině prorokování. Protože prorok, čili ten, kdo předem ví, že nebude ani vyslyšen ani pochopen či akceptován, musí a priori přivolit k tomu, že zůstane němý. A němým je rovněž ten, kdo mlčí, stejně jako Němec, který po anglickém úvodu promlouvá nizozemsky k Francouzům. Proto se také Fersengeld řídí vlastními zásadami. Naše mocná civilizace usiluje produkovat výrobky s minimální životností v obalech s životností maximální. Výrobek s krátkou životností musí být záhy nahrazen novým, což prospívá prodeji, leč obal s dlouhou životností naopak znesnadňuje jeho stažení z trhu — to ovšem napomáhá dalšímu organizačnímu a technickému rozvoji. Zatímco si se sériovým zmetkem poradí odběratelé sami, na likvidaci obalů jsou nezbytné speciální programy na ochranu proti znečištění, asanační zařízení, koordinované plánování, čistírenské průmyslové kombináty a tak podobně. Kdysi se dalo spoléhat na to, že množství odpadu zůstane na přijatelné úrovni díky působení přírodních sil, jako jsou déšť a vítr, řeky a zemětřesení. Dříve se odpadky splachovaly a rozpouštěly, nyní se však samy proměnily ve výměty civilizace. Řeky jsou otrávené, ovzduší spaluje oči a plíce, s plastickými obaly si pro jejich elastičnost neporadí ani zemětřesení. Normální krajina tudíž vypadá jako civilizační skládka, jenom přírodní rezervace jsou dosud čestnou výjimkou. V té krajině vytvořené z obalů, které ze sebe svlékly výrobky, se čile hemží davy, zabývající se jak konzumací vybaleného zboží, tak i posledního přirozeného produktu, jímž je sex. Nicméně i tomu se dostalo příslušných obalů, neboť oblečení, divadla, květiny a rtěnky nejsou ničím jiným než reklamním balením. Civilizace je tudíž obdivuhodná pouze v jednotlivých fragmentech, právě tak jako je obdivuhodná preciznost srdce, ledvin, jater či plic organismu — a třebaže je činnost těchto orgánů dokonalá, činnost těla složeného z těch dokonalých součástí postrádá smysl, protože jde o tělo šílence. Tentýž proces, jak hlásá prorok, probíhá rovněž v oblasti duševních hodnot, neboť roztočený obludný stroj civilizace se stal mechanickou dojičkou múz. Rozkotává knihovny, zaplavuje knihkupectví a novinové stánky a konsternuje televizní obrazovky, natřásaje se pýchou nad nadbytkem, jehož pouhá početní síla znamená spolehlivou zkázu. Existuje-li na Sahaře čtyřicet zrníček písku, na jejichž nalezení závisí záchrana světa, pak se nenajdou právě tak, jako nebude nalezeno čtyřicet dávno již napsaných spásných děl, která utonula nenávratně v moři makulatury. A ta díla byla zcela určitě napsána, jak se za to zaručuje statistika plodů ducha Joachimem Fersengeldem v jazyce nizozemském matematicky zdůvodněná — čemuž recenzent přikládá víru, ani jeden z těchto jazyků neznaje. Leč ještě dříve než napojíme duše těmito objevy, zahltíme je smetím, kterého je čtyřbiliónkrát víc. Ostatně se těmi odpadky již zadusily. Už nastalo to, co předvídá proroctví, jenomže v důsledku samého shonu to nikdo neuznamenal. Proroctví se tedy stává retroroctvím, a proto se nazývá Perikalypsou, nikoli Apokalypsou. To, že probíhá, poznáme podle znamení: lhostejnosti, povrchnosti a otupělosti a rovněž na akceleraci, inflaci a masturbaci. Duševní masturbace znamená spokojit se předpověďmi namísto uskutečněním: nejdřív nás až do morku vyonanovala reklama (je onou pokleslou formou projevu, na jaký se zmůže zbožní myšlení na rozdíl od myšlení jednotlivce), posléze pak samohana jako metoda zachvátila i ostatní umění. A to proto, že ve spásnou účinnost zboží nelze věřit se stejným výsledkem jako v účinnost Pána Boha. Ponenáhlý růst talentů, jejich přirozené pozvolné zrání, jejich pečlivý výběr, přirozený vývoj jejich dispozic — to všechno patří k jevům minulosti, které vymřely po meči i po přeslici. Posledním ještě fungujícím impulsem je mocné řvaní: ale protože stále víc lidí křičí a používá k tomu zesilovačů stále výkonnějších, popraskají bubínky dřív, než se duchu dostane nějaké potravy. Nadarmo přivolávaná jména dávných géniů jsou již jenom prázdným zvukem — tudíž mene, tekel, pereš, pokud se neuskuteční to, co navrhuje Joachim Fersengeld. Je nezbytno zřídit Humanity Salvation Foundation, Nadaci lidské spásy, se základním kapitálem šestnácti bilionů ve zlaté paritě, zúročeným čtyřmi procenty ročně. Z nadace budou vypláceni všichni tvůrci, vynálezci, vědci, malíři, spisovatelé, básníci, dramatici, filozofové a projektanti, a to následovně: Ten, kdo nic nenapíše, nevyprojektuje, nenamaluje, nedá patentovat ani nenavrhne, bude pobírat doživotní stipendium ve výši šestatřiceti tisíc dolarů ročně. Ten, kdo z uvedeného cokoli učiní, obdrží částku přiměřeně nižší. V Perikalypse je otištěn podrobný sazebník postihů pro všechny formy tvůrčí činnosti. Při jednom vynálezu či dvou knihách ročně se nevyplácí ani haléř, na tři tituly už musí osobně doplácet sám autor. Díky tomuto opatření jedině opravdový altruista, jedině duševní asketa, který miluje své bližní, ale sebe ani zbla, bude cokoliv tvořit. Naopak zcela ustane produkce prodejného smetí — Joachim Fersengeld to zná ze své zkušenosti, neboť Perikalypsu vydal nákladem vlastním — a se ztrátou! Ví tedy, že totální nerentabilita vůbec neznamená totální likvidaci veškeré tvorby. Jenže egoismus se projevuje jako chtivost mamonu spojená s bažením po slávě. Aby se i tomu posledně zmíněnému učinila přítrž, zavádí Program spásy naprostou anonymitu všech tvůrců. Aby netalentované osoby nevznášely nároky na stipendium, Nadace bude prostřednictvím příslušných orgánů dohlížet na to, zda mají kandidáti dostatečnou kvalifikaci. Meritorní hodnota záměru, s jakým se kandidát přihlašuje, nemá sebemenší význam. Důležité je pouze to, zda dílo má zbožní hodnotu, tj. zda se dá prodat. V kladném případě se stipendium přiznává bez průtahů. Za ilegální tvůrčí činnost se ukládají tresty a používá represí v rámci soudního stíhání aparátem Ochranného dozoru; zřizuje se taktéž nový policejní útvar, tzv. Papotvoři (Patroly potírající tvořivost). Kdo — podle trestního zákoníku — tajně sepisuje, rozšiřuje, přechovává či třebas mlčky veřejně předává jakýkoli plod tvořivosti, aby se touto činností obohatil nebo proslavil, trestá se samovazbou a nucenými pracemi. V případě, že se tohoto trestného činu dopustí opětovně, trestá se žalářem zostřeným vykázáním tvrdého lože a káráním holí ve výroční den činu. Tomu, kdo veřejně doporučuje takové myšlenky, jejichž tragický vliv na život společnosti je srovnatelný s metlou automobilismu, kinematografie, televize apod., může být uložen i nejvyšší trest spojený s vystavením na pranýři a doživotním nuceným užíváním vlastního vynálezu. Trestné rovněž jsou pokus a úmysl, ty mají za následek označení viníka iniciálami NČ — nepřítel člověka — nesmytelnou barvou vyvedenými na jeho čele. Na druhé straně grafomanie, zvaná „duševní prostituce“, se nepovažuje za trestný čin, poněvadž nesměřuje k obohacení: takto postižení jedinci budou jakožto osoby ohrožující veřejný pořádek umístěni ve zvláštních ústavech a humánně zaopatřeni dostatečným množstvím inkoustu a papíru. Je zřejmé, že světová kultura nebude zavedením souboru těchto předpisů nijak poškozena, naopak začne vzkvétat. Lidstvo se vrátí k překrásným dílům své minulosti, protože soch, obrazů, dramat, románů, přístrojů a strojů je již tak veliké množství, že vystačí na celá staletí. Nikomu se rovněž nebudou klást překážky při takzvaných epochálních objevech, pokud ovšem přistoupí na podmínku, že sám zůstane tiše sedět v koutku. Když se takto Joachim Fersengeld s celou věcí vyrovnal — že totiž spasil lidstvo — přistupuje k poslednímu problému. Co dělat s oním nestvůrným nadbytkem, který již vznikl? S notnou dávkou občanské odvahy Fersengeld praví, že všechno, co bylo dosud ve dvacátém století vytvořeno — třebaže to někdy obsahuje drahokamy lidského ducha —, má nulovou bilanční hodnotu, protože v oceánu smetí se ty drahokamy tak jako tak nenajdou. Proto přichází s požadavkem, aby se hromadně zničilo vše to, co vzniklo jako filmy, ilustrované časopisy, pohlednice, partitury, knihy, vědecké práce, noviny atd., protože tento počin bude znamenat rázné vyčištění Augiášových chlévů — při vyrovnané rozvaze historických Má dáti a Dal v rozpočtu lidstva. (Mimo jiné budou rovněž zahlazeny všechny údaje o atomové energii, což zcela odstraní současné ohrožení světa.) Joachim Fersengeld zdůrazňuje, že mu je velice dobře známo, že pálení knih, ba celých knihoven je ničemnost. Avšak autodafé knih, dosud uspořádaná v dějinách, jako například za třetí říše, byla hanebná svou reakčností. Všechno totiž závisí na stanovisku, z kterého se k pálení přistupuje. Autor proto navrhuje autodafé preventivní, pokrokové, spásné — a protože Joachim Fersengeld je prorokem veskrze důsledným, v závěru své knihy doporučuje, aby se nejdřív roztrhalo a spálilo jeho vlastní proroctví! Giancarlo Spallanzani IDIOT (Mondadori Editore, Milano) Tak tedy mají Italové mladého spisovatele promlouvajícího plným hlasem, jednoho z těch, kteří nám tolik scházeli. Bál jsem se, že se mladí dají infikovat pseudonihilismem znalců, hlásajících, že celá literatura byla napsána a že teď lze už jenom sbírat drobty ze stolů starých mistrů, jimž se říká mýty anebo archetypy. Ti proroci chudé invence (už nic nového pod sluncem) neoznamují své soudy rezignovaně, ale jako by je vidina veskrze jalových staletí, čekajících na Umění, opájela jakousi zvrácenou satisfakcí. Dnešnímu světu totiž zazlívají jeho technický rozmach a čekají na pohromu se stejně zlovolným potěšením, s jakým pavlačové drbny očekávají rozpad manželství lehkomyslně uzavřeného z lásky. Takže tu teď máme cizeléry (protože Italo Calvino imituje Benvenuta Celliniho a nikoli Michelangela), máme zároveň i naturalisty, kteří se zastyděli za naturalismus a předstírají, že píší něco jiného, než na co stačí (Alberto Moravia), ale zato máme nedostatek opovážlivců. Není snadné je najít tam, kde uštědřovat facky může kdekdo, jedva mu huba obrostla zbojnicky vyhlížejícím vousem. Mladý prozaik Giancarlo Spallanzani je až nestydatě opovážlivý. Názory znalců přijímá jakoby za bernou minci, a vzápětí je znectí. Neboť titul jeho knihy nenavazuje na Dostojevského román jenom svým názvem — zachází dále. Nevím jak komu, ale mně se o knize píše lépe, když vím, jak její autor vyhlíží. Spallanzani nevypadá na fotografii sympaticky, je to mladíček s nízkým čelem a trochu napuchlýma černýma očkama, která mají zlý pohled — jeho titěrná brada klidu nepřidá. Je to enfant terrible, mazaný ničema a kruťas, anebo člověk přímý v kůži neviňátka? Přesnou charakteristiku se mi nalézt nedaří, ale přesto trvám na svém prvním dojmu z četby Idiota: taková proradnost je již třídou sama o sobě. Že by psal pod pseudonymem? Vždyť slavný, historický Spallanzani se zabýval vivisekcí — a tento třicátník se jí věnuje rovněž. V takovou náhodnou shodu jmen lze těžko uvěřit. Mladý autor je troufalý: svému Idiotovi předesílá úvod, v němž s předstíranou upřímností vykládá, proč zavrhl svou původní myšlenku — napsat Zločin a trest ještě jednou jako Soňu, jako příběh, který Marmeladovova dcera vypravuje v první osobě. Ne zcela bez elegance opovážlivec vysvětluje, že se zřekl svého záměru, protože nechtěl ublížit originálu. Jak říká, musel by proti své vůli poškodit pomník, který Dostojevskij vystavěl své ušlechtilé prostitutce. V Zločinu a trestu je Soňa pouze podružnou postavou, neboť se vyskytuje ve třetí osobě; vyprávění ich-formou by vyžadovalo její neustálou přítomnost i ve chvílích, kdy se zabývá svou výdělečnou činností, což je takový druh práce, který postihuje duši jako žádný jiný. Axióm o jejím duchovním panenství, neposkvrněném zkušenostmi hříšného těla, by nezůstal nedotčen. Když autor takto vykličkoval, vůbec nedává odpověď na problém sám — na Idiota. To je proradnost: udělal si, co chtěl, neboť nám všeobecně naznačil adresu; nestoudnost tkví v tom, že ani slůvkem nezavadil o nevyhnutelnost, onen imperativ, který ho přiměl přistoupit k tomuto tématu — po Dostojevském! Příběh, realistický a věcný, se zprvu zdá zasazen na poměrně přízemní úrovni. Docela normální rodina, žijící v průměrných majetkových poměrech, v spořádaném manželství, nejeví téměř o nic zájem, protože má duševně zaostalé dítě. Jako každé, i toto dítě slibovalo být roztomilé: vzpomínky na jeho první slova, na jeho svérázné průpovídky, které jsou vedlejším důsledkem vrůstání do jazyka, zůstaly pečlivě uchovány v relikviáři rodičovských vzpomínek. Tyto roztomilé naivity batolete, vsazené do nynějšího tíživého snu, vyznačují rozkmit mezi tím, co být mohlo, a tím, co se stalo. Dítě je idiot. Život s ním a starost o něj jsou utrpením o to krutějším, že vyrostlo z lásky. Otec je téměř o dvacet let starší než matka. Jsou manželství, která to v analogických situacích zkoušejí ještě jednou — v tomto případě není ovšem jasné, zda tomu brání fyziologické či psychologické příčiny. Nejspíš asi láska. Za normálních podmínek by se nemohla natolik vystupňovat. Dítě tím, že je idiot, činí své rodiče geniálnějšími. Stejnou měrou, která mu schází k normalitě, je zdokonaluje. To by se mohlo stát smyslem románu, jeho vůdčím motivem — jenže je to pouze předznamenání. Při styku s vnějším okolím, s příbuznými, lékaři a advokáty, se otec s matkou chovají jako normální lidé — mají velké starosti, ale dovedou se přemoci, protože tento stav trvá již léta; na to, aby se dokázali ovládnout, měli času sdostatek. Éra zoufalství, nadějí, návštěv medicínských kapacit v různých světových metropolích už dávno minula. Rodiče pochopili, že už nemají žádné další šance. Nechovají už žádné iluze. Návštěvy u lékaře, u advokáta mají idiotovi zajistit nějaký slušný a snesitelný modus vivendi, až tu jeho přirození pečovatelé jednou nebudou. Je třeba pořídit závěť, zabezpečit majetek. Všechno probíhá věcně, rozvážně, s rozmyslem, a proto povlovně. Nudně a svědomitě — nic přirozenějšího pod sluncem. Jakmile se vrátí domů a octnou se sami, ve třech, situace se bleskurychle změní. Řekl bych — jako když vejdou herci na jeviště. Dobrá, kde je to jeviště? To se teprve ukáže. Aniž se někdy dorozuměli, aniž se kdy slůvkem domluvili — což by nebylo psychologicky možné — rodiče v průběhu let vytvořili systém takové interpretace idiotova chování, že se jeví v každém okamžiku jako naprosto rozumné. Počátek takového postupování shledává Spallanzani v normě. Je přece známo, že okolí zahleděné do malého dítěte, které vyrůstá z kojeneckého věku, jeho reakce a slova maximálně nadsazuje: do bezmyšlenkovité echolálie se vkládá smysl, v nejasném žvatlání se hledá inteligence a někdy dokonce i důvtip; nedostupnost dětské psychiky skýtá zvláště zaslepeným pozorovatelům netušenou volnost. Jinak asi také sotva mohl začít výklad idiotova jednání. Otec s matkou se dozajista předstihovali ve vyhledávání symbolů svědčících o tom, že dítě mluví čím dál líp, že samo o sobě se ustavičně víc povznáší a projevuje dobrotu a cit. Mluvím o „dítěti“, jenže v době, kdy příběh začíná, je to již čtrnáctiletý chlapec. Jaký systém nesprávné interpretace, jaké vytáčky a jaké formy přímo humoristicky zavádějícího výkladu je tedy třeba uplatnit, aby se zachovala fikce, když ji neustále popírá realita? To všechno lze zařídit — i z takových skutků sestává rodičovská obětavost ve prospěch idiota. Izolace musí být dokonalá: svět mu nic nedá, v ničem mu nepomůže, tudíž je pro něj zbytečný. Ano, svět jemu — ne on světu. Jedinými tlumočiteli jeho chování smějí být zasvěcenci — otec s matkou; díky tomu se všechno dá přeonačit. Nedozvíme se, zda idiot svou nemocnou babičku zabil anebo zda ji pouze dobil: dají se však porovnat podezřelá fakta: nevěřila v něho (totiž v onu verzi, již vytvořili rodiče — je pravda, že se nedozvíme, jak mnoho z té „nevíry“ dokázal idiot pochopit); trpěla záduchou a její chroptění a sípot při záchvatech nedokázaly utlumit ani čalouněné dveře; když záchvaty zesílily, uváděly ho v zuřivost, neboť nemohl spát; našli ho v ložnici zemřelé, spokojeně spícího pod lůžkem, na němž chladlo tělo mrtvé. Odnesli ho do dětského pokoje dřív, než se začal otec starat o matku: že by jej podezřívali? To se nedovíme. Rodiče se tohoto tématu nikdy nedotknou, neboť dělají jisté věci, aniž je pojmenovali, jako by pochopili, že veškerá improvizace má svoje meze, a když se k „těm věcem“ nutně dostanou, dají se do zpěvu. Dělají to, co je nezbytné, a zároveň se chovají jako tatínek a maminka, v podvečer zpívají ukolébavky, anebo pokud se nevyhnutelný zásah vykoná za dne, staré písně svého dětství. Zpěv se ukázal daleko lepším vypínačem intelektu než mlčení. Slyšíme ho na samotném počátku, to znamená, že ho slyší služebnictvo, zahradník („smutná písnička“, praví) a mnohem později si začínáme domýšlet, jaké asi příšerné činy doprovázel právě tento zpěv; mrtvola byla objevena časně ráno. Jaká to infernální ušlechtilost citů! Idiot se chová odporně — s vynalézavostí často vlastní hluboké otupělosti, jež dokáže být vychytralá; takto dítě ještě více dopuje rodiče, protože ti přece musí vždycky být na výši věci. Jejich slova občas odpovídají činům, ale to se stává zřídkakdy: nejďábelštější efekty vznikají tehdy, když činí jedno, a říkají něco jiného, protože tady se s jednou kreténoidní vynalézavostí střetá druhá, bdělá, starostlivá, zamilovaná, cele oddaná — leč odstup, který obě odděluje, musí ty obětavé činy změnit v makabrózní. Ale zdá se, že rodiče to už nevidí: vždyť to fungovalo celá léta! Před každým novým překvapením (eufemismus: idiot jim neodpustí nic) přichází nejdřív zlomek vteřiny, v němž zároveň s nimi vyciťujeme úděs: pronikavý strach, že to nejenom zničí přítomný okamžik, ale rozkotá jedním rázem celou stavbu otcem i matkou starostlivě dlouhé měsíce a léta budovanou. Omyl: po první, čistě bezděčné výměně pohledů, v útržcích lakonických poznámek, pronášených běžným hovorovým tónem, se začíná se zvedáním toho nového břemene, aby bylo zasazeno do už vytvořeného uspořádání — tyto scény oplývají podivnou komikou i zarážející důstojností, pochopitelně je to díky tomu, že jsou vykresleny psychologicky věrně. Slova, jakých se odvažují použít v situacích, kdy už nezbývá nic jiného než nasadit svěrací kazajku! Když se neví, co udělat s břitvou; anebo když matka vyskočí z vany, zabarikáduje se v koupelně a pak, když v celém domě způsobí zkrat, takže všude zavládne tma, tápe v temnu a rozebírá barikádu z nábytku, neboť podle pro ni závazné verze by pro dítě znamenala mnohem větší nebezpečí než porucha v elektrické instalaci. Ještě celá mokrá, omotaná tlustým kobercem, zřejmě kvůli té břitvě, vyčkává otcův návrat v předsíni — jak to všechno zní neohrabaně a nemístně, ba co hůř, nevěrohodně, takto zjednodušené a vytržené z kontextu! Rodiče se chovají tímto způsobem, neboť poznali, že aťsi takovým událostem dávají libovolný výklad, je nemožné, aby je vměstnali do normy: proto aniž si uvědomili, kdy se to stalo, překračují hranice této normy a vstupují do oblasti normálním kuchyňským či kancelářským smrtelníkům nedosažitelné. Nikoli směrem k šílenství, nic takového, není pravda, že každý může přijít o rozum. Ale každý může uvěřit. Aby se nestali zhanobenou rodinou, museli se stát rodinou svatou. To slovo v knize nepadne; idiot není podle víry svých rodičů — poněvadž jinak se to nazvat nedá — ani bohem, ani božstvem; je pouze rozdílný od všech ostatních bytostí; svébytný, žádnému dítěti či chlapci nepodobný; a pro tuto odlišnost je jejich neměnitelně milovaný a jediný. Že je to vyloučeno? Přečtěte si Idiota sami — uvidíte, že víra není toliko metafyzickou schopností rozumu. Situace je celou svou podstatou natolik ustavičně protkána drastičností, že pouze absurdita víry ji může zachránit před odsouzením, kterým v tomto případě je psychopatologická nomenklatura. Jestliže psychiatři považovali svaté za paranoiky, proč by tomu nemohlo být také naopak? Idiot? Toto slovo se vynoří v ději jedině tehdy, když rodiče přijdou mezi jiné lidi. O dítěti hovoří jazykem těch druhých — lékařů, advokátů a příbuzných, sami však vědí svoje: těm ostatním totiž lžou, protože jejich víra postrádá povahu mise, tudíž také agresivity, domáhající se obrácení pohanů. Otec s matkou jsou ostatně do té míry věcní, že ani na okamžik neuvěří, že by taková konverze byla možná; neusilují o ni, nemá přece být zachráněn celý svět, ale pouze tři bytosti. Pokud budou žít pospolu, potud budou mít společné náboženství. Nejde o stud ani o prestiž, ani o šílenství stárnoucí dvojice, zvané folie en deux: to je pouze dočasný, chvilkový triumf lásky, projevující se slovy „credo, quia absurdum est“, který se odehrává v domě s ústředním topením. Pokud toto je šílenství, musí se s ním vyrovnat každá víra. Po celou tu dobu se Spallanzani pohybuje po tenkém ledě, protože největším nebezpečím pro román byla karikatura svaté rodiny. Otec je starý? Tedy je to Josef. O tolik mladší matka? Marie. Takže dítě… Zde si myslím, že kdyby Dostojevskij nebyl napsal Idiota, tento jinotaj by se vůbec nevyskytl — anebo by byl tak zastřený, že by jej jen málokdo postřehl. Snad je dovoleno podotknout, že Spallanzani naprosto není zaujat proti evangeliím, a nechce se tedy vůbec dotknout svaté rodiny. Jestliže přesto vzniká — tomu se nelze zcela vyhnout — právě taková významová nápověď, v tom případě nese „vinu“ výlučně Dostojevskij svým Idiotem. Ale ovšem, jenom takto byl soustředěn ničivý náboj díla, jako útok zamířený proti geniálnímu spisovateli! Kníže Myškin, svatý epileptik, asketický a zneuznaný výrostek, Ježíš se stigmaty grand mal — ten je zde spínačem, relé. Spallanzaniho Idiot jej občas připomíná obrácením znamínek. Jako by to byla vzteklá varianta, právě tak bychom si mohli představovat dospívání pobledlého výrostka Myškina, kdy epileptické záchvaty s jejich mystickou aurou předzvěstí a zvířeckými škubavými křečemi prvně kruší andělskou mladistvost. Je chlapec kretén? Jistěže, ale ustavičně dochází k spojování jeho slabomyslnosti se vznešeností, když například oblouzen hudbou rozbíjí gramofonovou desku, zraňuje se a snaží se desku pozřít i s vlastní krví. Hle, to je forma — jako zkouška — transsubstanciace; do jeho zatemněné mysli se zřejmě prodralo něco z Bacha — jestliže jej chtěl učinit částí sebe sama tím, že ho sní. Kdyby rodiče přenechali celou záležitost institucionálnímu Pánu Bohu anebo kdyby prostě vytvořili trojiční náhražku náboženství s bohem ve třech osobách, nějakou sektu s pomatencem nastrčeným na místo boha, určitě by to vedlo k pohromě. Jenomže oni ani na chvíli nepřestanou být obyčejnými, opravdovými, ztrápenými rodiči, ba ani nepomysleli na to, aby si osobovali nějaké sakrální nároky — nečinili nic než to, co nesneslo průtahy a bylo v daném okamžiku nezbytné. Takže vlastně žádnou věrouku nevybudovali: to on se jim shodou okolností narodil, objevil se, nechtěný, neplánovaný, dokonce ani očekávaný. Nepoznali přece žádné zjevení, byli sami na počátku a sami zůstali. Tedy pozemská, nic než pozemská láska. Odvykli jsme si nacházet takovou intenzitu lásky v literatuře, která nasákla mravní otrlostí a se svým starým romantickým hřbetem rozbitým od ran psychoanalytických doktrín oslepla na onu část spektra lidských osudů, jíž se živila, kterou nám vypěstovala historická klasika. Hrozný román: nejprve o bezmezné schopnosti kompenzace, a tedy i tvořivosti, jejímž obydlím je každý, ledakdo, kdokoli, pokud mu sudba přiřkne, aby se trápil, s příslušným úkolem. A dále: o formách, jakými se může projevit láska, pokud je zbavena naděje, pokud je dohnána až na samé dno zoufalství, leč nevzdává se svého cíle. V tomto kontextu jsou slova „credo, quia absurdum“ zatímní analogií slov „finis vitae, sed non amoris“. Román (vlastně antropologické sdělení, nikoli tragédie otce a matky) o tom, jak v mikroskopických mechanismech čistě intencionální stvoření pojmenovaného světa, ne tedy transcendentální, ne: běží o to, aby se svět nedotčený ve své bezmezné hanebnosti a ohyzdnosti dal předělat — čili o to, co zahrnují slova: proměna, transfigurace. Kdybychom nedovedli přetvářet zrůdnosti na koreláty andělskosti, nemohli bychom přetrvat; tato kniha je také o tomto. Bez víry v transcendenci se můžeme docela dobře obejít; i bez ní lze dospět k milosti (nebo mukám) teodicey, protože svoboda člověka nežije v poznání stavu věcí, ale v jejich přetváření. Pokud to není skutečná svoboda (jde tu však o mezní zotročení — láskou!), pak nemůže žádná jiná existovat! Spallanzaniho Idiot není bisexuální alegorií křesťanského mýtu, ale ateistickou heterodoxií. Spallanzani jako psycholog provádějící pokusy na krysách podrobil své hrdiny experimentu, který měl jeho antropologickou hypotézu prokázat. Zároveň tato kniha je i útokem na Dostojevského, ovšem jako kdyby dnes žil a psal. Spallanzani vytvořil svého Idiota, aby Dostojevskému dokázal mizernou herezi. Nemohu říci, že by se mu toto napadení podařilo, ale záměr jsem pochopil: jde tu o pokus uniknout ze začarovaného kruhu problematiky, do nějž uzavřel slavný Rus svou epochu i epochu následující. Běží o to, že umění nemůže hledět pouze dozadu, ani se spokojovat ekvilibristikou, jsou zapotřebí nové oči, nové pohledy, a především nové myšlenky. Pamatujme přitom, že jde o autorovu prvotinu. Na další Spallanzaniho román budu čekat tak, jak jsem na jiný už dávno nečekal. DO YOURSELF A BOOK Bylo by poučné napsat historii vzestupu a úpadku Do yourself a book. Tato novinka knižního trhu se stala předmětem tak úporných polemik, že zastřely samotný předmět sporu. I příčiny, proč tento záměr zkrachoval, jsou dodnes nejasné. Nikdo se také nepokusil o průzkum názoru veřejnosti v tomto ohledu — snad je to dobře. Možná že veřejnost, která o osudu této akce rozhodla, sama nevěděla, co dělá. Tento vynález už visel ve vzduchu dobrých dvacet let a můžeme pouze vyjádřit podiv, že nebyl uskutečněn dříve. Pamatuji první exempláře této,románové skládanky“. Byla to krabice formátu větší knížky obsahující návod, seznam a sadu „stavebních prvků“. Prvky byly papírové proužky různě široké, potištěné úryvky prózy. Každý proužek měl na okraji dírky, používané v knihařství, a několik číslic, vytištěných různými barvami. Když se všechny proužky složily podle základního, černého očíslování, vznikl výchozí text, který obvykle sestával alespoň ze dvou děl světové literatury, patřičně zkrácených. Kdyby skládačka sloužila pouze k takovéto rekonstrukci, neměla by význam ani obchodní hodnotu. Ta spočívala v možnosti přeskupovat pořadí prvků. Návod uváděl obvykle několik modelů přeskupení, k nimž se vztahovaly barevné číslice na okrajích. Tento nápad si dal patentovat „Universal“, který sáhl po knihách, u nichž skončila doba trvání autorského práva. Byla to díla klasiků — Balzaca, Tolstého, Dostojevského — přiměřeně zkrácená anonymními pracovníky nakladatelství. Vynálezci nepochybně adresovali tuto směs jistému druhu lidí, kterým snad dělá potěšení deformovat a předělávat arcidíla (spíše ovšem jejich primitivní verze). Dostaneš do ruky Zločin a trest, Vojnu a mír a můžeš si dělat s postavami, co se ti zlíbí, Nataša se může spustit před svatbou i po ní, Svidrigajlov se může oženit s Raskolnikovovou sestrou a ten zase — uniknout spravedlnosti a odjet se Soňou do Švýcarska, Anna Kareninová muže nepodvede s Vronským, ale se sluhou atd. Kritika jednomyslně zaútočila na takové vandalství; nakladatel se bránil, jak nejlépe uměl, ba dokonce dosti obratně. Návod přiložený ke skládačce tvrdil, že takto je možno se naučit pravidlům kompoziční výstavby díla („výborné pro začínající spisovatele!“), že lze soubor použít jako psychologický projekční test („pověz mi, cos udělal s Aglájou z Idiota, a já ti povím, jaký jsi“), jedním slovem, že je to „trenažér“ pro kandidáty literatury a zábava pro každého jejího milovníka. Nebylo nesnadné se přesvědčit, že nakladatele vedly mnohem méně šlechetné úmysly. World Books varovaly majitele před použitím „nevhodných“ kombinací. Šlo o přeskupení úryvků textu, které dávalo opačný význam scénám, původně bílým jako padlý sníh: vložením jedné věty začal nabývat nevinný rozhovor dvou žen lesbického významu, dokonce bylo možno dojít i k tomu, že se v ctihodných Dickensových rodinách pěstovalo krvesmilstvo — co si kdo přeje. „Výstraha“ byla, pochopitelně, jako pobídka k činnosti samozřejmě stylizována tak, aby nikdo nemohl vydavatele obvinit z porušení morálky. Neboť, jak v návodu bylo uvedeno, dělat takové věci je nepatřičné… Rozlícený bezmocností (z právního hlediska nebyla tato věc napadnutelná, o to se nakladatelé postarali), známý kritik Ralph Summers tehdy napsal: „Takže tedy soudobá pornografie už nedostačuje. Musí se obdobně znetvořit všechno, co bylo dříve vytvořeno, ne proto, aby tato díla byla oproštěna od nečistých úmyslů, ale právě naopak, aby do nich se vkládalo něco, co se jim příčí. Tato ubohá náhražka černé mše, kterou si každý může za čtyři dolary odsloužit doma v ústraní na bezbranném těle zavražděných klasiků, je věru nestoudností.“ Záhy se ukázalo, že Summers ve své Kasandřině věštbě poněkud nadsadil: skládačky nešly na odbyt tak dobře, jak nakladatelé předpokládali. Zanedlouho byla připravena nová varianta „stavebnice“ — kniha s čistými listy, potaženými monomolekulární magnetickou fólií stejně jako proužky s texty, které se na stránky mohly vlastnoručně přikládat. Díky tomu se „knihařská“ práce značně zjednodušila. Ale ani tato inovace nezabrala. Nebo snad, jak se někteří (dnes již velice nečetní) idealisté domnívali, odmítala veřejnost účastnit se na „tyranizování arciděl“? Já sám jí bohužel takový ušlechtilý vztah nemíním přisoudit. Nakladatelé vkládali své nevyslovené naděje do předpokladu, že hodně lidem se nová hra zalíbí; k tomu je měly podnítit např. takové věty „návodu“: „Do yourself a book ti dává nad lidskými osudy tutéž moc, podobnou boží, jaká byla doposud výsadou největších světových géniů!“ Ralph Summers to v jedné ze svých invektiv komentoval: „Každou ušlechtilost můžeš okamžitě pohanit, vše, co je čisté, můžeš pošpinit, přičemž tě bude při práci hřát příjemné vědomí, že již nemusíš poslouchat, co kdysi nějaký Tolstoj nebo Balzac chtěli říct, protože si v tom můžeš zařádit, jak se ti zamane!“ No ano — jenže těch uchazečů o „znečišťovatele“ bylo jaksi pramálo. Summers předpovídal vzestup „nového sadismu, projevujícího se jako agrese proti trvalým kulturním hodnotám“, ale v té době už nebyla po Do yourself a book prakticky žádná poptávka. Rádi bychom věřili, že se veřejnost řídila „tou přirozenou špetkou soudnosti a slušnosti, kterou nám křečovitý pakulturní postoj účinně zastírá.“ (L. Evans v Christian Science Monitor). Pisatel těchto slov — třebaže by si to přál! — Evansův názor nesdílí. Co se vlastně stalo? Věc je mnohem prostší, než by se zdálo. Pro Summerse, pro Evanse, pro mě, pro stovky kritiků pohřbených v univerzitních čtvrtletnících a také pro další tisíce intelektuálů v celém státě jsou Svidrigajlov, Vronský, Soňa Marmeladovová nebo také Vautrin, Aglája z Idiota či Rastignac postavy důvěrně známé, blízké, často mnohem výraznější než řada jiných známých z masa a krve. Pro širokou veřejnost jsou však prázdnými zvuky, jmény bez obsahu. Takže zatímco pro Summerse, pro Evanse či pro mě by bylo spojení Svidrigajlova s Natašou něčím hrůzyplným, pro veřejnost to znamená zrovna tolik, jako svazek pana X s paní Ypsilon. Protože takové postavy nemají pro širokou veřejnost hodnotu trvalých symbolů — buď ušlechtilosti citů, nebo mravní zpustlosti — nelákaly ani k falešné, ani k jiné hře. Byly prostě zcela neutrální. Nikoho nezajímaly. A přesto nakladatelé, jakkoli cyničtí, se nedovtípili, protože se v situaci na knižním trhu opravdu nedovedou dobře orientovat. Jestliže si někdo určitou knihu vysoce cení, pak použití té knížky jako rohožky na otírání obuvi mu bude připadat nejen jako vandalství, ale i jako akt černé mše — což si právě myslel Summers, neboť to také takto napsal. Ovšem netečnost k takovým kulturním hodnotám dospěla v dnešním světě mnohem dál, než si autoři této akce dovedli představit. Nikdo nechtěl hrát Do yourself a book, ne proto, že by se ctnostně vzpěčoval devalvovat kulturní hodnoty, ale prostě z toho důvodu, že mezi knížkou pisálka čtvrtého řádu a Tolstého epickým dílem žádný rozdíl neviděl. Jedna kniha stejně jako druhá ho nechávaly naprosto netečným. A jestliže přece snad měla veřejnost „chuť k ostouzení“, pak ze svého hlediska „nenašla nic interesantního, co by stálo za ostouzení“. Pochopili tuto důkladnou lekci nakladatelé? V určitém smyslu ano. Nedomnívám se, že si uvědomili situaci ve významu výše uvedených slov, ale — vedeni instinktem, nosem, čichem — začali posléze dodávat na trh obměny „stavebnic“, které šly na odbyt lépe, prostě z toho důvodu, že umožňovaly vytvářet skládačky vyloženě pornografické a obscénní. Zbylí krasoduchové si s úlevou oddechli, protože alespoň ctihodné ostatky arciděl budou konečně odpočívat v pokoji. Přestali se o problém zajímat a ze stránek věhlasných literárních čtvrtletníků se vytratily články, v nichž si kritici trhali šaty a hlavy (inteligentsky vejčité) posypávali popelem. Protože Olymp umění a jeho bohy ani zbla nezajímá to, co se děje v mimoelitních kruzích čtenářů. Olymp se potom probudil ještě jednou, když Bernard de la Taille napsal román podle francouzského překladu souboru The Big Party a obdržel za něj Prix Femina. Skončilo to nakonec skandálem, protože chytrý Francouz neinformoval literární porotu o tom, že jeho román není zcela původní, ale vznikl podle skládanky. Román Bernarda de la Taille Válka potmě není koneckonců úplně bezcenný: jeho kompozice přece vyžadovala jak schopnosti, tak zájmy, které obvykle majitelé souboru Do yourself a book neprojevují. Tento ojedinělý případ nic nezměnil: od počátku bylo jasné, že tato akce kolísá mezi hloupou fraškou a komerční pornografií. Na Do yourself a book nikdo nezbohatl. Estéty, navyklé na minimalismus, dnes těší, že postavy ze senzacechtivých románků již nevstupují na parkety tolstojovských salónů a ušlechtilé dívky typu Raskolnikovovy sestry se nemusejí spouštět s lupiči a zvrhlíky. V Anglii se ještě udržela žertovná verze Do yourself a book: vydávají se tam soubory umožňující sestavovat kratičké texty podle vzoru „pure nonsense“; samorostlý literát se těší z toho, že v jeho mikropovídce lijí do láhve místo šťávy celou společnost, že sir Galahad přerušuje milostný poměr s vlastním koněm, že kněz si během mše pouští na oltáři elektrický vláček atd. Zřejmě to Angličany baví, když i některé deníky zřídily stálou rubriku takovýchto elukubrací. Na kontinentě se však Do yourself a book prakticky přestaly objevovat. Můžeme ocitovat domněnku jednoho švýcarského kritika, jenž fiasko této akce vyložil jinak než my. „Veřejnost,“ prohlásil, „je již příliš zlenivělá, než aby se jí něco chtělo, byť by to bylo někoho znásilnit, pitvat nebo mučit. To všechno za ni nyní dělají odborníci. Do yourself a book by možná udělala kariéru, kdyby vznikla před šedesáti lety. Protože se narodila příliš pozdě, zemřela v šestinedělí.“ Co lze k tomuto konstatování — kromě povzdechu — ještě dodat? Kuno Mlatje ODYSSEUS Z ITHAKY Autor nezapře Američana — plné jméno jeho hrdiny zní Homer Maria Odysseus. Ithaca, kde se narodil, je čtyřicetitisícové maloměsto ve státě Massachusetts. Přesto však se jedná o výpravu Odyssea z Ithaky, nepostrádající hlubšího významu, a tak navazující na svůj ctihodný pravzor. Pravda, začátek románu to příliš nepotvrzuje. Homer M. Odysseus stojí před soudem, obžalován, že zapálil automobil, patřící profesoru E. G. Hutchinsonovi z Rockefellerovy nadace. Důvody, jež ho přiměly k zapálení auta, hodlá osvětlit pouze pod podmínkou, že se profesor osobně dostaví do soudní síně. Když se tak stane, Odysseus k němu přikročí, jako by mu chtěl něco důležitého pošeptat, a hryzne ho do ucha. Vypukne skandál. Obhájce ex offo požaduje psychiatrické vyšetření obviněného, soudce je na vahách. Na lavici obžalovaných se Odysseus zvedne a pronáší projev — měl v úmyslu následovat Hérostrata, protože auta jsou svatyněmi naší doby, a profesora kousl do ucha, protože totéž učinil Stavrogin a tím se proslavil. On sám rovněž potřebuje získat věhlas, neboť ten s sebou nese peníze a ty mu dovolí financovat plán, jejž vypracoval v zájmu lidstva. Na tomto místě soudce jeho řeč přerušuje. Odysseus je za zničení auta odsouzen na dva měsíce vězení a k dodatečnému trestu dalších dvou měsíců za pohrdání soudem. Očekává ho zároveň civilní žaloba profesora Hutchinsona, jemuž učinil újmu na ušním boltci. Přesto se Odysseovi podaří předat reportérům přítomným u přelíčení brožuru, kterou napsal. Tím dosáhne svého — bude o něm psát tisk. Myšlenky, které Homer M. Odysseus shrnul v brožuře Výprava za rounem ducha, jsou poměrně prosté. Lidstvo vděčí za svůj pokrok géniům. Především jde o pokrok v myšlení, protože pospolitě je možno přijít na způsob, jak otesávat pazourek, ale nula se kolektivně objevit nedá. Ten, kdo ji vymyslel, stal se prvním géniem v dějinách. „Nebo je snad možné, aby nulu odhalili čtyři lidé, každý jednu čtvrtinu?“ — táže se Homer M. Odysseus se sarkasmem sobě vlastním. Lidstvo nemá ve zvyku se s génii příliš mazlit. „To be a genius is a very bad business, indeed!“ praví Odysseus svou příšernou angličtinou. Géniům se vede mizerně, nicméně ne všem stejně špatně, protože ani géniové si nejsou rovni. Odysseus postuluje následující klasifikaci: Ve třetí, nejnižší skupině jsou géniové tuctoví, obyčejní, kteří svými myšlenkami málokdy přesáhnou hranice své doby. Těm zpravidla nic nehrozí, velmi často bývají rozpoznáni a dokonce se dočkají slávy a peněz. Géniové druhé třídy jsou již příliš komplikovaní, než aby je současníci pochopili. Proto se jim také daří mnohem hůř. Za starověku bývali obvykle ukamenováni, ve středověku hořeli na hranicích a později v souvislosti s měnícími se umírněnými zvyky a obyčeji bylo jim už dovoleno zemřít přirozenou smrtí hladem a někdy byli dokonce na účet společnosti živeni v blázincích. Některým z nich podaly místní úřady jed, mnoho jich bylo odsouzeno k nucenému vystěhování, přičemž světské i církevní úřady soupeřily o palmu prvenství v této „géniocidě“, jak Odysseus nazývá rozmanité způsoby hubení géniů. Nakonec však géniové druhé třídy najdou pochopení a dobývají vítězství po smrti. Na odškodněnou se pak po nich pojmenovávají knihovny a náměstí, stavějí se jim pomníky a fontány a historici roní krokodýlí slzy nad takovými hříchy minulosti. Kromě toho, tvrdí Odysseus, existují, neboť nezbytně existovat musí, géniové nejvyšší kategorie. Génie druhé třídy objeví buď generace následující, anebo některá z dalších generací. Génie první třídy nepozná nikdo — ani za jejich života, ani po smrti. Jsou to totiž objevitelé tak neuvěřitelných pravd, tvůrci natolik převratných projektů, že je absolutně nikdo nedovede pochopit. Obvyklým osudem géniů této extratřídy je tedy trvalé zneuznání. Ostatně i jejich duševně méně zdatní kolegové bývají objeveni víceméně čirou náhodou. Třeba když se ze starých, počmáraných papírů, do nichž babky na trhu balí sledě, vyčte nějaký teorém nebo poéma — jakmile jsou ovšem vytištěny, po chvíli všeobecného nadšení se zase všechno vrátí do starých kolejí. Takový stav věcí nelze už nadále trpět. Jde přece o nenahraditelné ztráty pro celou civilizaci. Je třeba ustavit Společnost péče o prvotřídní génie a vyčlenit z ní Průzkumnou skupinu, která by na svá bedra vzala břímě pátrání. Homer M. Odysseus připravil statut Společnosti, jakož i projekt Výprava za rounem ducha. Tyto materiály rozeslal různým vědeckým společnostem a dobročinným nadacím se žádostí o podporu. Když toto jeho úsilí nepřineslo výsledky, vlastním nákladem vydal brožuru, jejíž první výtisk s věnováním zaslal profesoru Evelynovi G. Hutchinsonovi z vědecké rady Rockefellerovy nadace. Tím, že vůbec neodpověděl, se profesor Hutchinson provinil vůči lidstvu. Projevil svou omezenost, čili že není dostatečně způsobilý k tomu, aby svou funkci zastával. Za svou opovážlivost si zasluhoval potrestání — a to také Odysseus učinil. Už v době, kdy seděl ve vězení, obdržel Odysseus první finanční příspěvky. Otevírá konto Výpravy za rounem ducha, a když se dostává na svobodu, dovoluje mu solidní kapitál, obnášející 26 528 dolarů, zahájit organizační činnost. Odysseus shání dobrovolníky inzeráty v novinách. Na první schůzce s nadšenci-amatéry k nim pronáší řeč a rozdá jim novou brožurku s instrukcemi, jak postupovat při pátrání. Musí se přece dovědět, jak a co mají hledat! Expedice bude mít charakter ideový, protože — Odysseus se tím netají — peněz je málo a čeká je obrovská práce. Spiritus flat, ubi vult, takže i géniové extratřídy se mohou narodit uprostřed malých národů, tvořících exotickou periférii světa. Génius se nepředstavuje veřejnosti osobně a bezprostředně tím, že třeba půjde po ulici a bude lidi chytat za knoflík nebo tahat za rukáv. Génius působí prostřednictvím příslušných odborníků. Ti by měli poznat, prokázat mu úctu a jeho myšlenky dále rozvíjet, čili svého krajana tak nějak rozhoupat, aby se stal srdcem zvonu, zvěstujícím lidstvu počátek nové epochy. Jako obvykle se však to, co by se mělo stát, přirozeně nestane. Všichni odborníci si myslí, že spolkli Šalamouna; rádi jiné poučují, sami se však od nikoho učit nechtějí. Až když je jich hodně, tak se jako obvykle v zástupu mezi nimi najdou dvě tři rozumné osoby. V malé zemi tudíž génius získá takovou odezvu, jako kdyby kázal obrazu na stěně. Na druhé straně je tedy ve velkých zemích také větší šance rozpoznat génia. Proto se expedice zaměří na menší národy a odlehlejší končiny zeměkoule. Kdoví, možná že se tam podaří objevit několik druhotřídních géniů. Případ Boskovice z Jugoslávie je charakteristický — stal se obětí mylného rozpoznání, protože to, co si myslel a psal před staletími, bylo objeveno teprve nyní, když se takto začíná myslit a psát všeobecně. O takové pseudoobjevy nemá Odysseus zájem. Pátrání by mělo zahrnout všechny světové knihovny a jejich depozitáře starých tisků a rukopisů, zejména však jejich sklepení, kam se odhazuje veškerý papírový odpad. Avšak ani tam nelze příliš spoléhat na to, že pátrání bude mít úspěch. Na mapě, kterou si Odysseus pověsil v pracovně, jsou červenými kroužky v první řadě označeny psychiatrické léčebny. Odysseus si také hodně slibuje od stok a senkroven v starých blázincích. Je rovněž nutno překopat skládky poblíž bývalých trestnic, přehrabat popelnice a nádoby s jinými odpadky, prohlédnout skladiště makulatury, rovněž nezbytný se jeví důkladný průzkum skládek, zejména jejich zkamenělých vrstev, neboť tam se najde všechno, čím lidstvo zhrdlo a co vykázalo za hranici existence. Takže dělní Odysseovi héroové musí jít pátrat po rounu ducha naplněni sebezapřením a vyzbrojeni krumpáči, sochory, sekáčky, baterkami a provazovými žebříky, s geologickými kladívky, plynovými maskami, síťkami na motýly a lupami po ruce. Hledání pokladů mnohem cennějších, než je zlato či drahé kamení, bude probíhat ve vrstvách petrifikovaných exkrementů, v zasypaných studních, v bývalých kobkách všemožných inkvizicí, ve zpustlých zříceninách tvrzí a hradů. Koordinátorem těchto akcí světového rozsahu bude Homer M. Odysseus ve svém hlavním stanu. Ukazatelem a chvějivou magnetickou střelkou pro pátrače budou ohlasy všelijakých klevet a povídaček o různých neuvěřitelných kreténech, šílencích, maniacích, dotěrných podivínech, nenapravitelných tupcích a idiotech, protože lidstvo, které nazývá genialitu takovými jmény, na ni přirozeně reaguje podle svých vrozených schopností. Odysseus ztropil několik dalších skandálů, takže díky tomu připisuje na své konto dalších pět soudních rozsudků, jakož i 16 741 dolarů a po odpykání dvou let ve vězení se vydává na jih. Odplouvá na Mallorku, kde zřizuje svůj hlavní stan, protože ostrov má příjemné klima a pobyt ve vězení mu podlomil zdraví. Vůbec se netají tím, že obecný zájem rád spojí se zájmem vlastním. Podle jeho teorie se objevení géniů druhé třídy dá očekávat všude — tudíž proč ne na Mallorce? Život Odysseových heroů oplývá neobvyklými dobrodružstvími, jejichž popisem je vyplněna převážná část knihy. Odysseus prožívá nejedno hořké zklamání, kupříkladu když se dovídá, že jeho tři nejoblíbenější pátrači, operující ve Středomoří, jsou ve skutečnosti agenty CIA, která využila expedice za rounem ducha k vlastním cílům. Anebo když jiný explorant přiváží na Mallorku nesmírně cenný dokument ze sedmnáctého století — práci mameluka Kardiocha o parageometrické struktuře bytí — a ukáže se, že tento manuskript je podvrh. Sám průzkumník je autorem tohoto díla — když se mu je nepodařilo nikde udat, vetřel se do expedice, aby s využitím Odysseovy nadace získal svému dílu věhlas. Rozlícený Odysseus hází rukopis do ohně a podvodníka vyžene — jenže teprve když vychladne, začne si klást otázku, zda možná vlastnoručně nezničil práci génia extratřídy. Má výčitky svědomí a snaží se pomocí inzerátů sehnat autora, bohužel nadarmo. Jiný průzkumník, jakýsi Hans Zokker — bez Odysseova vědomí — rozprodá po aukcích nesmírně cenné dokumenty, které nalezl v starých knihovnách Černé Hory, načež s nabytou hotovostí uprchne do Chile, kde se oddá hazardu. Přesto se k Odysseovi dostává mnoho vzácných děl, bílých vran, manuskriptů považovaných za ztracené či děl, která světová věda vůbec neznala. Z archívu starých listin v Madridu například získá prvních osmnáct pergamenových listů manuskriptu napsaného v polovině šestnáctého století. Na základě systému „trojpohlavní aritmetiky“ toto dílo předpovídá data narození osmdesáti význačných vědců, přičemž údaje obsažené v rukopise se s přesností na jeden měsíc kryjí se skutečnými daty narození takových kapacit, jako jsou Isaac Newton, William Harvey, Charles Darwin, Alfred Russell Wallace atd. Chemické zkoušky a expertizy dokazují pravost rukopisu, jenomže matematický aparát, který autor použil k svým předpovědím, se ztratil. Ví se pouze to, že autor vycházel z premisy o „třech pohlavích“ lidského druhu, která zcela odporuje zdravému rozumu. Odysseus nalézá nevalnou útěchu v tom, že prodejem tohoto rukopisu na dražbě v New Yorku značně posílí expediční rozpočet. Po sedmi letech pátrání jsou archívy hlavního stanu na Mallorce zaplněny roztodivnými rukopisy. Mezi nimi je i objemná kniha od jakéhosi Mirala Essose z Boiótie, jenž důmyslem předstihl Leonarda da Vinci — zůstal po něm návrh na uspořádání logického systému podle žabí míchy; dávno před Leibnizem dospěl ke koncepci monád a k předzjednané harmonii; trojhodnotovou logiku použil pro jisté fyzikální jevy, tvrdil, že živé bytosti se rodí podobné sobě navzájem, protože v jejich semenných šťávách jsou „listy“, napsané mikroskopickým písmem, a z kombinace těchto „listů“ vzniká podoba dospělého jedince — a to všechno v patnáctém století. Najde se tam i formálně logický důkaz nemožnosti teodicey, opřený o rozumové zdůvodnění, protože premisou každé teodicey musí být logický protiklad. Autor tohoto rukopisu, jistý Bauber, zvaný Katalánec, byl upálen zaživa, když mu předtím byly uťaty končetiny, vytržen jazyk a útroby pomocí trychtýře naplněny žhavým olovem. „Je to silná kontraargumentace, třebaže na jiné úrovni, neboť se neřídí logikou,“ komentoval to mladý doktor filozofie, jenž rukopis nalezl. Práce Sophuse Brissengnadeho, který na základě axiómat „dvojnulové matematiky“ zdůvodnil možnost nerozporného vytvoření teorie ryze transfinitních množin, došla uznání vědeckého světa, třebaže se částečně shoduje s pracemi současných matematiků. Takže nyní Odysseus chápe, že jako doposud, pouze předchůdci, ti, s jejichž myšlenkami přišli znovu jiní lidé, bývají pochopeni, čili, řečeno jinak, pouze géniové druhé třídy. Leč kde najdeme stopy úsilí géniů extratřídy? V Odysseově duši neměly nikdy místo pochybnosti, pouze se obával, aby mu náhlá smrt — stál již na prahu stáří — nezabránila ve výzkumu pokračovat. Konečně přichází případ florentského rukopisu. Tento pergamenový svitek popsaný tajuplnými znaky, pocházející z poloviny osmnáctého století a nalezený ve Florencii v jednom oddělení velké knihovny, se zprvu jeví jako bezvýznamná práce nějakého alchymisty — kopisty. Avšak nálezci, mladému matematikovi, připomínají jisté výrazy řady funkcí s několika proměnnými, jež v oné době ovšem ještě určitě nikdo nemohl znát. Když je práce předložena k posouzení odborníkům, vyvolává rozporné mínění. Úplně jí nerozumí nikdo. Někteří ji považují za jakési blouznění s řídkými zákmity jasné logiky, jiní zase za chorobný výplod. Dva nejvýznamnější matematici, jimž Odysseus zasílá fotokopii rukopisu, se rovněž nemohou shodnout. Jenže jeden z nich si dá velkou práci a v třetí části rukopisu dešifruje škrábanice, prázdná místa rekonstruuje podle vlastní úvahy a Odysseovi napíše, že jak se zdá, jde o neobyčejnou koncepci, která je ovšem bezcenná. „Bylo by totiž zapotřebí tři čtvrtiny existující matematiky postavit na hlavu a pak znovu na nohy, aby se uvedené pojetí mohlo brát za bernou minci. Je to prostě návrh jiné matematiky, než je ta, k níž jsme se dopracovali. Zda je lepší, o tom se nemohu vyjádřit. Aby se to zjistilo, sto nejlepších lidí by muselo věnovat život tomu, aby se pro florentského anonyma stali tím, čím byli Bolyai, Riemann a Lobačevskij pro Euklida.“ Na tomto místě vypadne dopis Homeru M. Odysseovi z ruky. Zvolá „Heuréka!“ a začne přecházet po pokoji, odkud je prosklenými okny vidět na azurovou zátoku. V tomto okamžiku Odysseus pochopil, že lidstvo navždycky neztratilo génie první třídy, naopak, byli to oni, kdo lidstvo ztratili, poněvadž je opustili. Problém netkví v tom, že každým dalším rokem existují stále méně. Díla uznaných géniů druhé kategorie se vždycky dají zachránit. Stačí z nich otřít prach, předat je tiskárně nebo univerzitám. Díla géniů první třídy ovšem nezachrání už nic, protože stojí izolovaně — mimo proud dějin. Společné lidské úsilí hloubí koryto v historickém čase. Génius, to je ten, jehož úsilí působí na okraji tohoto koryta, u jeho břehu, ten, kdo svému či následujícímu pokolení navrhne určitou změnu toku, jiný odklon řečiště, snížení břehu či prohloubení dna. Génius první třídy se této práce ducha tímto způsobem neúčastní. Ani nestojí v první řadě, ani nevykročil o krok vpřed. Prostě je svým myšlením někde jinde. Pokud postuluje jinou formu matematiky nebo jinou formu filozofické či přírodovědné systematiky, jde o pojetí, které se stávajícímu nepodobá ani jedním atomem. Pokud ho neobjeví nebo nevyslyší první, druhá generace, později to bude již zhola nemožné. Protože řeka lidské práce a myšlení si již zatím vyhloubila své koryto, ubírá se svým směrem, takže se vzdálenost mezi ní a osamocenou géniovou invencí každým stoletím zvětšuje. Nepoznané, nevyslyšené teorie a plány mohly opravdu změnit průběh dějin umění, vědy i celé světové historie, ale protože se to nestalo, lidstvo promeškalo pouze určitého jednotlivce s jeho duševní kapacitou. Nechalo si ujít určitou svou jinou historii — to už nejde napravit. Géniové první třídy, to jsou přehlédnuté cesty, nyní už bez užitku a zcela zarostlé, to jsou takové výhry v loterii neobvyklých náhod, o něž se hráč nepřihlásil, to bohatství si nevyzvedl — a tento kapitál se mezitím znehodnotil, změnil se v nicotu promarněných šancí. Géniové menšího formátu se od společné řeky nevzdalují, drží se v jejím toku, pozměňují pravidla jejího pohybu, nepřekračují hranice společenství — alespoň ne nadobro, nejdou do krajností. Proto jsou váženi. Tamti druzí, protože jsou takoví velicí, zůstanou navždy neviditelní. Odysseus, hluboce vzrušený tímto odhalením, neprodleně se chápe pera a píše novou brožuru, jejíž základní myšlenka, s níž jsme vás právě seznámili, je neméně jasná než cíl expedice. Ta po třinácti letech a osmi dnech spěje k svému závěru. Nebyla to marná námaha, že se skromný občan z Ithaky, Massachusetts, s hrstkou nadšenců ponořil do hlubin minulosti, aby přišel na to, že jediným žijícím géniem první třídy je Homer M. Odysseus; neboť největší velikost dějin může rozpoznat pouze člověk neméně veliký. Knihu Kuna Mlatjeho doporučuji těm, kdo se nedomnívají, že krásná literatura by neexistovala, kdyby neměl člověk pohlaví. Na otázku, zda si autor tropí žerty nebo si dělá blázny, musí si každý čtenář odpovědět sám. Raymond Seurat TOI (Ed. Denoěl) Román couvá k autorovi, to znamená, že z polohy jediné fiktivní skutečnosti přechází na pozici vzniku této fikce. To se děje alespoň na špičce evropské prózy. Fikce se spisovatelům znechutila, protože přestali věřit v její nezbytnost, přejedla se jim, stali se ateisty vlastní všemohoucnosti; nevěří už tomu, že když řeknou „budiž světlo“ — čtenáře skutečně oslní jas. To však, že právě takto mluví, že takto mluvit mohou, již určitě není fikcí. Román popisující svůj vznik, byl pouze prvním krokem ústupu; teď se už nepíší díla, která by ukazovala, jak vznikají; kánon již tak dost omezuje konkrétní tvorbu. Píše se o tom, co by se mohlo napsat…, ze všech těch možností, vířících v hlavě, se vytrhávají jednotlivé skici, a putování mezi těmito fragmenty, které se nikdy nestanou normálními texty, vyznačuje současnou obrannou linii. Je třeba se obávat, že nikoli poslední, protože ve spisovatelích se budí dojem, jako by další ústupy spěly ke konci, jako kdyby se dalšími kroky zpět přiblížili tam, kde bdí skrytý, tajemný „absolutní zárodek“ veškeré tvořivosti — zárodek, z nějž by se mohly vylíhnout ony myriády děl, jež nebudou nikdy napsána. Představa tohoto embrya je však mámením, poněvadž stejně jako neexistuje geneze bez stvořeného světa, neexistuje ani literární tvorba bez tvořené beletrie. „Prvotní zřídla“ jsou natolik nedostupná, že neexistují: ustupovat k nim, to znamená propadnout omylu regressu ad infinitum; lze ještě napsat knihu o tom, jak se zkoušelo napsat knihu o tom, co se chtělo napsat atd. Toi Raymonda Seurata je pokusem o východ ze slepé uličky v jiném směru, nikoli dalším ústupovým manévrem, ale pohybem kupředu: autor se doposud stále obracel na čtenáře, nikoli však proto, aby mluvil o něm — a to si právě Seurat umínil udělat! Román o čtenáři? Ano, o čtenáři, ne však už román. Neboť obracet se na vnímatele znamená něco mu vyprávět, mluvit o čemkoliv — ne-li už o ničem (antiromán!) —, ale vždycky pro něj. A tudíž mu ipso facto sloužit. Seurat dospěl k názoru, že těch staletých služeb je už dost, a rozhodl se vzbouřit. Bezpochyby to je ambiciózní záměr. Dílo jako vzpoura proti vztahu „zpěvák — posluchač“, „vyprávěč — čtenář“? Rebelie? Výzva? Ale ve jménu čeho? Hned zkraje se to jeví jako nesmysl: když nechceš, spisovateli, sloužit tím, že vypravuješ, musíš zmlknout, a přestáváš takto být spisovatelem — tato alternativa nemá jiné řešení, takže jakou kvadraturou kruhu tady je dílo Raymonda Seurata? Zdá se mi, že další ozvláštnění svého zámyslu vypátral Seurat u de Sada. De Sade nejprve vytvářel uzavřený svět — svých zámků, paláců, klášterů — a pak zástupy v nich uzamčené rozdělil na katy a oběti; mučení obětí působilo popravčím rozkoš tak dlouho, dokud nezůstali sami, a aby mohli pokračovat, museli se postupně požírat navzájem, až nakonec zůstává v hermetickém odloučení nejodolnější kat — ten, který pozřel, zlikvidoval všechny ostatní, a tehdy nám prozrazuje, že nejde pouze o autorova porte-parole, ale o samotného autora, Donatiena Alphonse Francoise de Sade, uvězněného v Bastile. On jediný zůstává, protože on jediný není výplodem fikce. A tak Seurat tuto relaci jaksi obrátil: kromě autora tu určitě je a vždycky musí být někdo, kdo vzhledem k dílu není fiktivní — a to je čtenář. A právě toho čtenáře učinil svým hrdinou. Ovšem čtenář sám nemluví, každé takové řečnění by bylo jenom mystifikací, předstíráním: to autor hovoří o čtenáři — dává výpověď ze služby. Jde o literaturu jakožto duševní prostituci: a to pouze proto, že když se píše, je zapotřebí sloužit. Je třeba se přizpůsobovat, dvořit, osvědčovat, demonstrovat stylistickou diferenciaci, zpovídat se, brát si čtenáře za důvěrníka, dávat mu všechno své nejlepší, ucházet se o jeho zájem, přitahovat pozornost — krátce je mu třeba nadbíhat, doprošovat se jeho přízně, prodávat se — jak ošklivé! Je-li vydavatel pasákem, pak literát je prostitutkou a čtenář návštěvníkem veřejného domu kultury. Pokud si tento stav věcí uvědomíme, nevyhnutelně dostaneme pálení morální žáhy. Protože si spisovatelé přece jen nemohou otevřeně dovolit odmítnout sloužit, snaží se všelijak vykroutit: slouží, ale s výhradami: místo aby klaunsky pobavili, nepředstavitelně nudí, místo aby ukazovali krásné věci, na zlost častují čtenáře šerednostmi — jako kdyby bouřící se kuchař schválně plival do jídla, které přichází na váš stůl: jestli vám to nechutná, tak to nejezte! Jako kdyby pouliční holka, která má už po krk svého řemesla, ale ne dost rozhodnosti, aby s ním skoncovala, přestala chytat za rukáv zákazníky, malovat se a strojit, svůdně se usmívat. Co z toho, když trčí dál na nároží, čekajíc na zákazníka, když je naježená, otrávená, zamračená — to není opravdová revolta, to je fingovaná, polovičatá vzpoura, vyplněná falší a sebeklamem, kdoví zda není horší než běžná, řádná prostituce, neboť ta aspoň nic nepředstírá, v ní se nedaří ušlechtilým rozpoložením, nedotknutelnosti a nevinnosti! Co tedy? Služby je třeba odmítnout: potenciálního klienta, který otevírá knihu jako dveře bordelu a drze se dere dovnitř, přesvědčen, že bude poníženě obsloužen, toho knechta, tu potvoru je zapotřebí třísknout po hubě, zasypat nadávkami a — shodit ze schodů! Ale kdepak! To by bylo pro něj až moc dobré, snadné a jednoduché. Zvedl by se, otřel si sliny z obličeje, oklepal prach z klobouku a šel by ke konkurenci naproti. Naopak, je nutno právě vtáhnout ho dovnitř a dát mu řádně na pamětnou. Jenom pak si dobře zapamatuje své milostné pletky s literaturou, ty neustálé seitensprungy od knihy ke knize. A proto „crève, eanaille!“ jak říká Raymond Seurat již na jedné z prvních stránek Toi: chcípni, mrcho, ale nesmíš chcípnout předčasně, aby ti zbylo ještě sdostatek sil na to ještě hodně vydržet: teď pořádně zaplatíš za tu svou nadutou, snobskou promiskuitu. Je to zábavná myšlenka, snad i jako možnost, že vznikne originální knížka — tu ovšem Raymond Seurat nenapsal. Nepřekonal vzdálenost od buřičského konceptu k umělecky věrohodně ztvárněnému dílu — jeho kniha postrádá konstrukci a vyniká, bohužel i na dnešní poměry fenomenální drsností výraziva. Nelze zajisté autorovi upřít verbální invenci, jeho barokně rozložitá pojmenování bývají místy i důvtipná. („Bodejž, ty plesnivý taškáři, zubokolá flundro kostižerná, brzy budeš tuhej, budeš červů potrava, co nevidět zaklepeš bačkorama. Nevoní ti to? Žádný strachy, však si ještě předtím něco užiješ!“) Takže se nám tu slibuje mučení — malebné — což ovšem přílišnou důvěru nebudí. Ve své Literatuře jako tauromachii zdůraznil Michael Leiris velmi trefně důležitost odporu, jaký musí literární tvorba překonat, aby získala charakter činu. Leiris ve své biografii tudíž přistoupil na riziko vlastního znevážení — ale spílání čtenáři žádné reálné riziko nepředstavuje, neboť konvenční invektivy jsou nevyhnutelné: protože tím, že prohlašuje, že víc už sloužit nebude a že již neslouží, nás Seurat baví, a tudíž odepřením služby slouží… Učinil první krok, ale okamžitě uvázl. Že byl úkol, který se vytyčil, neřešitelný? Co jiného se tu dalo udělat? Udělat si ze čtenáře dobrý den vyprávěním uvádějícím ho na libovolné scestí? To se stalo již stokrát a tisíckrát. A při tom je ještě nejsnazší vždycky uznat, že ten vykloubený, pomatený text není promyšleným manévrem, že není důsledkem proradnosti, ale neschopnosti. Účinnou knihu-invektivu, jako autentickou urážku, jako potupu s rizikem, odpovídajícím tomuto způsobu jednání, lze napsat jen na jediného, konkrétního adresáta — jenže v tom případě to bude dopis. Tím, že se pokusil potupit nás všechny jakožto čtenáře a znevážit právě úlohu příjemce literatury, se Seurat nikoho nedotkl. Spáchal pouze pár jazykových žertíků, které velmi brzy přestávají být zábavné. Když se píše o všech či všem najednou — nepíše se o ničem a nikomu. Seurat prohrál, protože jediná opravdu důsledná forma spisovatelovy vzpoury proti službám vlastním literatuře je mlčení: každý jiný způsob buřičství je pouze opičí grimasou. Pan Raymond Seurat zajisté napíše další knihu, v níž tu první přesvědčivě obrátí vniveč — snad bude také před knihkupectvím své čtenáře fackovat. Kdyby k tomu došlo, budu si vážit důslednosti jeho jednání, ale jen z lidského hlediska, protože nedodělek, jakým je Toi, již nic nezachrání. Alistair Waynewright BEING INC (American Library) Když se najímá sluha, je do jeho platu — kromě práce — započtena i úcta, kterou vůči svému pánovi má prokazovat. Když si bereme advokáta, získáváme kromě odborných rad i pocit bezpečí. Ten, kdo si kupuje lásku, nemá zájem jenom o ni — očekává také něžnost a příchylnost. V ceně letenky jsou už odedávna zahrnuty úsměvy a napohled srdečné chování hezkých letušek. Lidé jsou ochotni zaplatit za „private touch“, ten pocit zdánlivé intimity, přejícnosti, který je důležitou složkou ovzduší poskytovaných služeb v každé oblasti života. Ovšem život sám se neomezuje pouze na styk se služebnictvem, advokáty, zaměstnanci hotelů, úřadů, aerolinií, obchodů. Naopak: vztahy a styky, na nichž nám nejvíc záleží, se vyskytují mimo rámec placených služeb. Můžeme si prostřednictvím počítače objednat sňatek, ale je nemožné si objednat vytoužený způsob chování ženy či muže po svatbě. Lze si koupit jachtu, palác, ostrov, máme-li na to peníze, ale není možné získat za peníze pocty, po nichž bažíme, jako kupříkladu pochlubit se hrdinským činem nebo inteligencí, zachránit spanilé stvoření před smrtelným nebezpečím, zvítězit v závodech nebo dostat vysoké vyznamenání. Nedá se ani získat obliba, spontánní sympatie, oddanost druhých. To, že právě touha po takových nezištných citech souží mocné vladaře a boháče, dosvědčují nesčetné příběhy: ten, kdo si může všechno koupit nebo vynutit, protože k tomu má prostředky, v takových bajkách opouští své výsadní postavení, aby v přestrojení — jako Hárún-ar-Rašíd v žebráckých hadrech — hledal hodnověrné lidství, když ho od něj jeho privilej odděluje neprostupnou zdí. A proto tedy sféra, která nepodléhá zákonům zbožní výroby, je podstatou každodenního života, intimního i oficiálního, soukromého stejně jako veřejného — v důsledku toho je každý neustále vydán napospas oněm drobným neštěstím, zesměšňováním, zklamáním, animozitám, pohrdání, která se nedají odplatit, řečeno jedním slovem — náhodám v rámci osobního osudu. Stav věcí se nedá odstranit, nanejvýš ho můžeme změnit: a tyto změny k lepšímu jsou právě pracovní náplní rozsáhlého průmyslu praktických služeb. Společnost, v níž je možné koupit — díky reklamním akcím — úřad prezidenta, stádo bílých slonů pomalovaných květinami, hromadu dívek, hormonální mládí, základ k náležité úpravě tělesné kondice. Ihned vyvstávají námitky — že takto koupené formy života, jež jsou nepůvodní, se snadno odhalí jako falešné ve srovnání s okolní autentičností událostí: tyto námitky ovšem diktuje naivita bez sebemenší obrazotvornosti. Jestliže všechny děti jsou počaty ve zkumavce, jestliže tedy žádný pohlavní akt neplní dávnou přirozenou funkci početí, mizí rozdíl mezi sexuální normou a úchylkou, jakmile žádné tělesné sblížení neslouží ničemu jinému než rozkoši. A naopak tam, kde je každý život pod starostlivou kontrolou mocných podniků služeb, mizí rozdíl mezi ději autentickými a příhodami organizovanými tajně. Rozdíl mezi přirozenými a uměle vytvořenými událostmi, úspěchy, pohromami přestane existovat, jestliže nebude možno rozpoznat, k čemu došlo náhodou a co byla příhoda předem zaplacená. Takto vypadá v hrubých rysech téma románu A. Waynewrighta Being Inc., tj. Podnik pro úpravu způsobu života. Tato společnost v zásadě provádí své obchodní operace na dálku; její sídlo nemůže nikdo znát; s Being Inc. se zákazníci mohou spojit jedině písemně či telefonicky; jejich objednávky eviduje obrovský počítač a na stavu klientova bankovního účtu, čili na výši jeho vkladu, závisí vyřízení objednávky. Zradu, přátelství, lásku, mstu, štěstí pro sebe a neblahý osud pro druhého si lze získat také na splátky, neboť podnik poskytuje úvěr za výhodných podmínek. Rodiče určují osudy svých dětí: ovšem v den, kdy dosáhne plnoletosti, obdrží každý poštou ceník, katalog služeb a brožuru s přehledem náplně podniku. Brožura je přístupně a věcně napsané pojednání, v němž je vyjádřen jak světový názor, tak i soudobé sociologickotechnické aspekty, tedy nikoli obvyklá propagační publikace. Vybroušeným jazykem proklamuje to, co lze ne tak vzletně shrnout do této formulace: Všichni lidé usilují o štěstí, ovšem každý je šťastný po svém. Pro jedny to značí vyniknout nad ostatními, to je samostatnost, situace oplývající podněty, vyzývající často k riziku a vysoké hře. Pro jiné — podřízení se, víra v autoritu, žádné nebezpečí ohrožení, poklid a dokonce i lenost. První rádi projevují agresivitu: druhým bývá milejší, když ji pocítí na vlastním těle. Mnozí lidé nacházejí totiž uspokojení v neklidu, způsobeném starostmi; to se pozná podle toho, že když nemají starosti opravdové, vymýšlejí si fiktivní. Výzkumy ukázaly, že počet aktivních i pasivních osob ve společnosti je stejný. Neštěstím dřívější společnosti — hlásá brožura — bylo však to, že nedovedla uvést do souladu přirozené sklony a životní dráhu občanů. Až tuze často rozhodovala slepá náhoda o tom, kdo má zvítězit a kdo prohrát, komu připadne role Petronia a komu Prométhea. Musíme opravdu pochybovat o tom, že Prométheus prý supa, jenž ho měl klovat do jater, nečekal. Podle nejnovějších psychologických výzkumů je pravděpodobnější, že z Olympu ukradl oheň jen proto, aby mohl být zobán do jater. Byl masochista — a masochismus je vrozenou vlastností stejně jako barva očí: není důvodu se za něj stydět: je pouze třeba ho vhodně uzpůsobit a využít ve prospěch společnosti. Dříve — praví text učeně — rozhodovala slepá náhoda o tom, koho čeká uspokojení potřeb a koho deprivace: lidé žili fatalisticky, protože tomu, kdo rád bije, a místo toho je sám bit, je to stejně nepříjemné jako tomu, kdo touží po pořádném výprasku, ale shodou okolností je nucen sám bít druhé. Zásady obchodní činnosti Being Incorporated nevznikly samy sebou: sňatkové počítače se již dávno řídí podobnými pravidly při zprostředkování známostí. Being Inc. se každému zákazníkovi zavazuje, že mu život od dovršení plnoletosti až do smrti uzpůsobí podle přání, které projeví na připojeném formuláři. Firma při své práci využívá nejnovější poznatky kybernetické, sociologickotechnické a z oboru teorie informací. Being Inc. neplní přání svých zákazníků hned, protože lidé mnohdy sami neznají svou povahu a nevědí, co je pro ně vhodné a co špatné. Každého nového zájemce podrobí podnik dálkovému psychotechnickému testu: soustava ultrarychlých počítačů popíše profil osobnosti a vyhodnotí všechny skutečné klientovy zájmy. Teprve po takové diagnóze potvrdí podnik objednávky. Za obsah objednávek se není proč stydět: zůstane navždy firemním tajemstvím. A rovněž obavy, že realizace objednávky by mohla někoho poškodit, jsou liché. Aby k tomu nedošlo, o to dbá elektronický mozek firmy. Kupříkladu pan Smith si přeje být nesmlouvavým soudcem, vynášejícím rozsudky smrti: budou tedy před ním stát jako obžalovaní lidé, kteří si zasluhují pouze absolutní trest. Pan Jones by toužil bít své děti, nedopřát jim žádné potěšení, a přesto setrvat v přesvědčení, že je spravedlivým otcem? Bude tedy mít zlé a neposlušné děti, jejichž trestání mu zabere polovičku života. Firma splní veškerá přání; někdy je ovšem nutno čekat, než se dostanete na řadu, například když chcete někoho vlastnoručně zabít, protože takových zájemců je kupodivu mnoho. V různých státech se odsouzenci na smrt popravují různě: v některých je věší, v jiných tráví kyanovodíkem a v dalších je zase sprovodí ze světa elektrickým proudem. Ten, kdo touží po věšení, je poslán do státu, v němž legálním nástrojem exekuce je šibenice; a než se pořádně rozkouká, stane se načas katem. Návrh, umožňující zákazníkům beztrestné zabíjení třetích osob v širém poli, na louce či v domácím soukromí, zatím ještě nebyl uzákoněn, ale firma se usilovně snaží tuto inovaci prosadit. Dovedně narežírovanými nehodami — jejich nutnost je odůvodněná milióny uměle vytvářených kariér — přemáhá firma obtíže spojené se zabíjením na objednávku. Kupříkladu odsouzenec zjistí, že dveře cely smrti jsou otevřené, a uprchne. Jenže pracovníci firmy jsou ve střehu: nasměrují jeho útěk tak, že narazí na zákazníka v podmínkách pro oba nejvhodnějších. Bude se chtít například skrýt v klientově domě zrovna ve chvíli, kdy je majitel zaměstnán nabíjením lovecké pušky. Ostatně katalog firmy nabízí nepřeberné množství možností. Being Inc. je organizace, jakou dějiny nepoznaly. Je to pro ni nezbytné. Sňatkový počítač spojil pouze dvě osoby a nezajímal se o to, co se s nimi po uzavření manželství stane. Being Incorporated musí naproti tomu organizovat obrovské množství událostí a začlenit do nich tisíce lidí. Firma si vyhrazuje, že její skutečné metody činnosti nejsou v knížce uvedeny. Příklady jsou vymyšlené. Strategie režie musí zůstat absolutním tajemstvím, jinak by se zákazník nikdy nedověděl, co se stalo normální cestou a zač vděčí počítačovým operacím firmy, neviditelně bdící nad jeho osudem. Being má vlastní armádu pracovníků, kteří vypadají jako prostí občané: jako řidiči, řezníci, lékaři, technici, ženy v domácnosti, nemluvňata, psi i kanárci. Zaměstnanci musí zůstat anonymní. Pracovník, který prozradí své inkognito, tj. dá najevo, že je v službách společnosti Being Inc., nejenom přijde o své zaměstnání, ale je pronásledován firmou až do hrobu: protože firma zná jeho zájmy, zařídí mu život tak, že bude proklínat chvíli, kdy se dopustil svého ohavného proradného jednání. Proti trestu za vyzrazení služebního tajemství není odvolání, i když firma vůbec netvrdí, že to, co jsme uvedli, mělo být pohrůžkou. Firma totiž počítá způsob postihu, který skutečně uplatňuje vůči špatným pracovníkům, ke svým výrobním tajemstvím. Skutečnost zobrazená v románě se liší od té, kterou líčí reklamní brožura Being Inc. Reklamy zamlčují podstatné věci. Podle protikartelových zákonů není možno v USA zmonopolizovat trh: proto také Being Inc. není jediným aranžérem života. Existují její velcí konkurenti, kupříkladu Hedonistics nebo Truelife Corporation. A právě tento fakt vede k jevům, jaké se doposud v dějinách nevyskytly. Když se totiž setkají osoby, které jsou zákazníky různých firem, realizace objednávek může každé z nich způsobit nepředvídané obtíže. Tyto těžkosti se projevují jako tzv. skrytý parazitismus, vedoucí k zakamuflované eskalaci. Dejme tomu, že se pan Smith chce blýsknout před paní Brownovou, ženou svého známého, která se mu líbí. Vybere tedy položku 396 b ceníku, tj. — záchrana života při železniční nehodě. Z neštěstí mají oba vyváznout bez úkony, ovšem paní Brownová jenom díky páně Smithově hrdinství. Firma musí proto železniční nehodu přesně narežírovat a také zaonačit celou situaci tak, aby obě osoby v důsledku zdánlivé série náhod jely ve stejném kupé: čidla zamontovaná ve stěnách, podlaze a opěradlech křesel, dodávají údaje počítači, skrytému na toaletě, a dbají o to, aby nehoda proběhla přesně podle programu. Musí se udát takovým způsobem, aby Smith Brownové nemohl nezachránit život. Bočnice převráceného vagónu se roztrhne právě na místě, kde sedí paní Brownová, kupé zaplní dusivý dým, a aby se dostal ven, musí Smith vzniklým otvorem nejprve prostrčit ženu. Tím ji právě zachrání před smrtí udušením. Celá tato operace není příliš obtížná. Před několika desítkami let bylo třeba armády počítačů i navíc druhé armády — odborníků, aby usadili měsíční sondu ve vzdálenosti několik desítek metrů od jejího cíle: dnes jeden počítač, sledující akci díky soustavě čidel, vyřeší daný úkol bez nesnází. Kdyby ovšem Hedonics nebo Truelife Co. přijaly objednávku od muže paní Brownové, požadující, aby se Smith projevil jako darebák a zbabělec, nastanou nepředvídané komplikace. Díky průmyslové špionáži se Truelife dozví o železniční operaci plánované firmou Being: nejlevnějším způsobem je napojit se na cizí aranžérský plán — v tom je vlastně podstata „skrytého parazitismu“. Truelife použije v okamžiku nehody malé korekce, která postačí k tomu, aby Smith, zachraňující dírou paní Brownovou, jí udělal modřiny, potrhal šaty a navíc zlámal obě nohy. Jestliže se Being Inc. díky své výzvědné službě dozví o tomto parazitním plánu, nasadí ochranné prostředky, takže začne proces operační eskalace. V převracejícím se vagónu musí dojít k souboji mezi dvěma počítači — počítačem Beingu na toaletě a počítačem Truelifu, ukrytým třeba pod podlahou železničního vozu. Za potenciálním zachráncem ženy i za ní, jakožto potenciální obětí, stojí dva elektroničtí a organizační molochové. Během nehody bude mezi počítači sveden krutý boj, trvající pouze několik zlomků vteřiny: těžko lze předvídat, jak obrovské síly zasáhnou na jedné straně za to, aby Smith prostrkoval ženu otvorem hrdinsky a horlivě, a na druhé straně, aby to dělal bojácně a neochotně. Protože jsou zapojovány stále nové rezervy, to, co mělo být skromným hrdinským činem, se může změnit v pohromu. Archívy firem uvádějí v průběhu devíti let dvě takové katastrofy, nazývané eskary (eskalace aranžmá). Po té poslední, která stála zainteresované strany devatenáct miliónů dolarů, vydaných za elektrickou, parní a vodní energii během sedmatřiceti vteřin, byla uzavřena dohoda, podle níž je stanovena horní hranice aranžování. Nesmí překročit více než 1012 joulů za klientominutu: z realizace služeb jsou rovněž vyloučeny všechny druhy atomové energie. Těchto specifických rysů si všímá děj románu. Nový ředitel Being Inc., mladý Ed Hammer III., má osobně prozkoumat objednávku výstřední milionářky Mrs Jessamyny Chestové. Její požadavky jsou povahy mimoceníkové a neobvyklé, takže překračují kompetenci všech stupňů vedení podniku. Jessamyn Chestová si přeje žít docela normálně, bez jakýchkoli aranžérských zásahů — za splnění svého přání je ochotna zaplatit cokoliv. Ed Hammer nedbá doporučení poradců a zakázku přijímá: jenomže staví svůj štáb před úkol, který je mnohem obtížnější než všechny dosud splněné — jak zaranžovat naprosté odstranění jakéhokoli aranžmá. Výzkum prokázal, že nic takového jako spontánní život bez umělých vnějších zásahů a vlivů již dávno neexistuje. Když se odstraní úpravy libovolného aranžmá, odkrývá se hlubší vrstva — zbytky jiných, dřívějších aranžmá: dokonce i nedostatky bující v samotném lůně Being Inc. Vyjde totiž najevo, že se dokonce tři konkurenční společnosti zaranžovaly navzájem, tj. obsadily svými věrnými klíčové pozice v administrativě a dozorčí radě obchodního soupeře. Protože tuší katastrofu, vyvolanou takovým odhalením, obrací se Hammer na ředitele obou zbývajících společností. Všichni tři se sejdou na tajné poradě, na kterou jsou přizváni jako poradci specialisté mající přístup k hlavním počítačům. Jejich výpověď umožnila konečně zjistit, jak se věci mají. Nebylo dost na tom, že v roce 2041 nemůže již nikdo na celém území USA sníst kuře, zamilovat se, povzdechnout si, vypít whisky, nenapít se piva, přikývnout, zamrkat, plivnout — bez vyššího elektronického naplánování, jež vytyčilo předurčenou disharmonii na léta dopředu. Aniž si to uvědomily, tři miliardové obchodní organizace vytvořily v zápalu konkurenčního boje Trojjediného. Všemocného aranžéra osudu. Programy počítačů se staly Knihou sudby: zaranžovány byly politické strany, zaranžována byla meteorologie a dokonce sám příchod Eda Hammera III. na svět je výsledkem jistých objednávek, uskutečněných na základě jiných, předchozích zakázek. Nikdo se nemůže narodit ani umřít spontánně; a rovněž nikdo již sám o sobě nic neprožívá do konce, neboť každá jeho myšlenka, strach, námaha, bolest — je článkem algebraických výpočtů počítačů. Slova jako vina, trest, morální odpovědnost, dobro a zlo se staly prázdnými pojmy, protože dokonalé aranžmá života odstranilo hodnoty, které se nedají měřit penězi. Díky stoprocentnímu zužitkování všech lidských vlastností a jejich zapojením do neomylného systému byl zřízen počítačový ráj, který měl jedinou vadu — jeho obyvatelé nevěděli, že je to tak. Ba i samotnou poradu tří ředitelů rovněž naprogramoval hlavní počítač, který — jakmile jim poskytl tuto informaci — se představil jako elektrifikovaný Strom poznání. Co se teď stane? Zříci se dokonale zaranžovaného bytí opětovným útěkem z ráje, aby „všechno mohlo začít ještě jednou od začátku“? Nebo ho přijmout a odmítnout jednou provždy tíhu odpovědnosti? Na tuto otázku kniha neodpovídá. Je spíše metafyzickou groteskou, jejíž fantastičnost má jistou návaznost na skutečný svět. Když nepřihlédneme k humorné nadsázce a elefantiáze autorské imaginace, zbývá nám problém manipulace myšlenek, a to takové manipulace, jež úplně nekoliduje se subjektivními pocity spontánnosti a svobody. Situace se určitě nevyvine tak, jak nám to předvádí Being Inc., ovšem nevíme, zda osud nepřipraví našim potomkům tento jev v jiných formách — jejichž popis bude patrně méně zábavný, kdoví ale, zda budou také méně trýznivé. Wilhelm Klopper DIE KULTUR ALS FEHLER (Universitas Verlag) Jakožto originální antropologická hypotéza stojí dílo soukromého docenta W. Kloppera Kultura jako omyl nepochybně za pozornost. Dříve než přejdu k vlastnímu posouzení, nemohu neupozornit na způsob, jak je látka zpracována. Jedině Němec mohl napsat tuto knihu! Záliba v klasifikaci, v onom vzorném třídění, které dalo vzniknout nesčetným handbuchům, předělala německou duši na pořadač. Vidíme-li dokonale uspořádaný obsah knihy, nemůžeme nepomyslet, že kdyby pánbůh byl národnosti německé, náš svět by sice nebyl nekonečně dokonalejším místem pro naši existenci, ale byl by nepochybně uskutečněním vyšší ideje execírky a pořádku. Tato dokonalá spořádanost přímo zotročuje, třebaže nebudí žádné věcné námitky. Na tomto místě se nebudu pouštět do úvah, zda toto čistě formální zalíbení v pořádkumilovnosti, v symetrii, přizpůsobování pravidlům skutečně neovlivnilo i jisté pojmy typické pro německou filozofii — především její ontologii. Hegel miloval vesmír jako Prusko, protože v Prusku vládl pořádek! Ba i takový estetikou rozjitřený myslitel jako Schopenhauer ve své rozpravě Über die vierfache Wurzel des Satzes vom zureichenden Grunde ukázal, jak uplatnit dril při výkladu. A Fichte? Musím se vzdát potěšení odbíhat od tématu, což je pro mne tím obtížnější, že nejsem Němec. Takže k věci! Své dvojsvazkové dílo opatřil Klopper předmluvou, vstupním slovem a úvodem. (Ideální forma: triáda!) Přistupuje k meritorní stránce věci a zaměřuje se nejprve na ono chápání kultury jako omylu, které považuje za falešné. Podle této (jak soudí autor) nesprávné koncepce, typické pro anglosaskou školu, reprezentovanou zejména Whistlem a Sadbotthamem, je chybná každá forma chování, která organismu nevadí, ale také mu nepomáhá k přežití. Pro evoluci je tedy jediným kritériem účelnosti chování to, do jaké míry takové chování pomáhá biologicky přežít. Živočich, který se chová tak, že je způsobilejší přežít než jiný, se — podle tohoto měřítka — chová mnohem účelněji než zvířata, kterým hrozí vymření. Z evolučního hlediska jsou tedy bezzubí býložravci nesmyslem, protože hned po narození zemřou hladem. A obdobně jsou z evolučního hlediska nesmyslem býložravci, kteří sice zuby mají, ale hryzají kameny — takže i oni musí zahynout. Klopper cituje z Whistla známý příklad. Dejme tomu, praví anglický badatel, že v nějaké tlupě paviánů starý samec, vůdce skupiny, každého chyceného ptáčka požírá od levé strany. Pavián má na pravé ruce zmrzačený palec a lépe mu vyhovuje, když si kořist podává tak, že je obrácena levým bokem k tlamě. Mladší paviáni pozorují chování dominantního samce — je pro ně vzorem, řídí se jím — a po jedné generaci všichni členové tlupy paviánů požírají chycená ptáčata tak, že se nejprve zakousnou do jejich levého boku. Toto chování není biologicky determinováno, protože paviáni mohou ulovenou kořist začít žrát z toho či onoho boku — nicméně tento konformní vzorec chování se v této skupině ustálil. Čím je? Počátkem kultury (protokulturou) jako bezdůvodného adaptačního chování. Jak známo, Whistlovu koncepci nerozvinul antropolog, ale filozof anglické analytickologické školy J. Sadbottham. Jeho názory shrnuje autor v další kapitole (Das Fehlerhafte der Kulturfehlerteorie von Joshua Sadbottham), dříve než je zpochybní. Ve svém stěžejním díle Sadbottham uvádí, že lidská společenství vytvářejí kulturu v důsledku chyb, nepovedených pokusů, nezdarů, klopýtnutí, omylů a neporozumění. Lidé chtějí udělat jednu věc, ale vlastně udělají jinou; chtějí správně pochopit mechanismus jevů, ale vyloží si jej chybně; hledají pravdu, ale podlehnou klamu, a tak vznikají obyčeje, mores, víra, sakrálna, tajemství, mana, tak vznikají příkazy a zákazy, totemy a tabu. Lidé si utvoří nesprávnou klasifikaci vnějšího světa a vzniká totemismus. Nesprávnou generalizací vymezí pojem many a pak — absolutna. Utvoří si klamnou představu o své tělesné schránce, a tak povstává pojetí ctnosti a hříchu; kdyby se pohlavní ústrojí podobalo motýlům a oplodnění zpěvu (přenos genetické informace by regulovalo chvění vzduchu), potom by se všechny tyto představy formovaly jiným způsobem. Lidé vytvářejí hypostaze, a tak vznikají představy o bozích; dopouštějí se plagiátů, a tak vznikají eklektické spleti mýtů — čili náboženská učení. Krátce tím ledabylým, nemístným a z hlediska schopnosti adaptace nedokonalým počínáním chybně interpretují chování jiných lidí, vlastního těla, přírodních objektů, považují nahodilé za příčinně podmíněné právě tak jako determinované za nahodilé, čili tím, že vymýšlejí stále větší množství fiktivních bytí, lidé vytvářejí kulturu a přetvářejí podle jejího hlediska obraz světa — načež se po tisíciletích diví, že se v tomto vězení necítí právě pohodlně. Začátky vždycky vypadají neviňoučce a napohled bezvýznamně — jako u oné tlupy paviánů, kteří ulovená ptáčata pokaždé začínají ohryzávat od levé strany hrudi. Leč jakmile z takových drobtů vznikne soustava symbolů a hodnot, jakmile se nahromadí dostatek chyb, omylů, neporozumění, aby se jejich souhrn — matematicky řečeno — mohl zcela uzavřít, člověk se sám uvězní v tom, co sice je docela náhodnou změtí, leč co se mu jeví jako vyšší nutnost. Jakožto erudovaný vědec, Sadbottham dokládá své tvrzení řadou příkladů z etnologie. Jak si vzpomínáme, jeho práce svého času vyvolala značný rozruch (především pak tabulky Náhoda proti determinismu, do nichž zahrnul soupis všech kulturních jevů, jejichž výklad je mylný); mnohé kultury to, že lidé jsou smrtelní, považují za důsledek jisté události — podle nich byl člověk původně nesmrtelný, ale pozbyl této vlastnosti, protože se prohřešil anebo protože mu byla odňata zásahem nějaké zlé moci: na druhé straně to, co je nahodilé — vzhled člověka zformovaný evolučním vývojem — všechny kultury nazývají příčinně podmíněnou nutností, a proto hlavní náboženská učení dodnes hlásají, že tvar lidského těla není nahodilý, neboť je obrazem božské podoby. Kritika, které docent Klopper podrobuje hypotézu anglického kolegy, není ani první, ani původní. Jako Němec, Klopper rozdělil tuto kritiku na dvě části: imanentní a pozitivní. V imanentní pouze odmítá Sadbotthamovy teze, proto ji také jako méně podstatnou přejdeme mlčením, poněvadž se v ní opakují námitky známé z odborné literatury. V druhé části kritiky — pozitivní — konečně přichází Wilhelm Klopper s vlastní hypotézou „Kultury jako omylu“. Podle našeho názoru začíná svůj výklad působivě a výstižně názorným příkladem. Různí ptáci si stavějí hnízda z rozmanitého materiálu. Jenže týž ptačí druh v různých lokalitách nestaví hnízda z přesně stejného materiálu, protože je odkázán na to, co v okolí najde. Záleží na náhodě, co pták najde — stébla trávy, kousky kůry, listy rostlin, mušličky, kamínky. Některá hnízda budou tudíž obsahovat víc mušliček, jiná víc kamínků, tu se bude stavební materiál skládat převážně z proužků kůry, onde zase z peříček a mechu. Ovšem stavební materiál má nepochybně vliv na tvar hnízda, nelze však přesvědčivě tvrdit, že hnízda jsou dílem čiré náhody. Hnízda jsou nástrojem adaptace, třebaže byla vystavěna z nahodile nalezených součástí — kultura je rovněž nástrojem adaptace. Jenomže — a zde postřehneme novou autorovu myšlenku — jde o adaptaci zásadně odlišnou od té, která je typická pro říši rostlinnou a živočišnou. „Was ist der Fall?“ táže se Klopper. „Co je stav věcí?“ A stav věcí je tento: v člověku jako bytosti tělesné není nic definitivního. Podle poznatků moderní biologie by člověk mohl vypadat jinak, než jak tomu je: mohl by se v průměru dožít ne šedesáti, ale šesti set let, mohl by mít jinak formovaný trup a končetiny, mít jinačí pohlavní ústrojí, jiný druh trávicího traktu, mohl by kupříkladu být výlučně býložravcem, mohl by být vejcorodý, být obojživelníkem, mohl by mít období zralosti k páření pouze jednou ročně v období říje a tak dále. Ovšem je pravda, že člověk má jednu vlastnost, která je natolik nezbytná, že bez ní by nebyl člověkem. Má mozek, schopný vytvořit řeč a uvažování; když si prohlíží své tělo a uvažuje o náhodě, která jeho tělo omezila, končí své úvahy velice neuspokojen. Žije krátce: jeho nesvéprávné dospívání trvá dlouho, údobí jeho nejvýkonnější zralosti je drobnou částí celého jeho života: sotvaže plně dospěje, začíná stárnout, na rozdíl od všech jiných tvorů však ví, jak jeho stáří skončí. V přirozených evolučních podmínkách je život ustavičně ohrožován; aby tvor mohl přežít, musí být ve střehu, proto má čidla bolesti, ústrojí utrpení, jako signalizaci, která podnítí činnost sebezáchovy — to evoluce velice silně rozvinula ve všech živých bytostech. Naopak evoluce neměla žádný důvod, žádnou příčinu, aby „spravedlivě“ uvedla tento stav věcí do rovnováhy a obdařila organismy přiměřeným počtem smyslových orgánů libosti a rozkoše. Každý uzná, praví Klopper, že muka hladovění, že utrpení, vyvolané žízní, že trýzeň dušení jsou nesrovnatelně pronikavější, bolestnější než uspokojení, které cítíme, když normálně dýcháme, pijeme nebo jíme. Výjimku z tohoto obecného pravidla nesouměrnosti nelibých a libých pocitů tvoří pouze sex. To je však pochopitelné: kdybychom nebyli bytostmi rozdělenými na dvě pohlaví, kdybychom měli pohlavní ústrojí uspořádáno tak, jak jej například mají květiny, fungoval by bez jakéhokoli smyslového vzrušení, protože pobídka k činnosti by v tomto případě byla docela zbytečná. To, že existuje sexuální rozkoš a že kvůli ní se vystavěly neviditelné paláce království lásky (Klopper jakmile přestává být suchopárně věcný, pojednou přechází na sentimentální básnění!), to vyplývá jedině z faktu dvojího pohlaví. Domněnka, že homo hermafroditicus, pokud by tento druh vůbec existoval, by eroticky miloval sám sebe, je mylná. Kdepak — dbal by o sebe výlučně v rámci pudu sebezáchovy. To, co nazýváme narcisismem a co si představujeme jako náklonnost, kterou hermafrodit k sobě cítí, je druhotná projekce, je to výsledek obrazu: takový jedinec promítá myslí obraz vnějšího ideálního partnera do vlastního těla (a na dalších asi sedmdesáti stranách pokračují podobné hluboké úvahy o problémech jednoho, dvou a více pohlaví jako fakultativních možností utváření lidské přirozenosti, pokud jde o sex — tuto část knihy pomíjíme). Jak s tímto problémem souvisí kultura? ptá se Klopper. Kultura je nástrojem adaptace nového typu: nejenže sama z nahodilostí vzniká, ale také sama slouží k tomu, aby všechno, co v našem postavení je de facto náhodné, získalo punc vyšší, dokonalé nutnosti. Kultura tudíž působí náboženstvím, obyčeji, zákony, zákazy a příkazy, aby přetvořila žádosti na ideály, minusy na plusy, vadné na bezvadné, nedokonalé na dokonalé: utrpení bolí? To je pravda, ale zušlechťuje, ba dokonce vede k vykoupení. Život je krátký? To je pravda, ale bytí na onom světě trvá věčně. Dětství je obtížné a hloupé? To je pravda, ale je to údobí idylické, andělské, přímo svaté. Stáří je strašné? To je pravda, ale je přípravou na věčnost a kromě toho si starých lidí musíme vážit, protože jsou staří. Člověk je netvor? Ano, ale on tím není vinen, to prarodiče se dopustili zla či démon se vmísil v akt boží: člověk neví, co chtít, hledá smysl žití, je nešťastný? Ano, ale je to důsledek svobody a to, že ten, kdo ji má, za ni draze platí, nemá rozhodující význam — člověk zbavený svobody by byl mnohem nešťastnější než ten, který existuje! Zvířata, upozorňuje Klopper, nečiní rozdílu mezi výmětem a zdechlinou — pomíjejí jedno i druhé jako odpadky života. Pro důsledného materialistu by mělo stejně platit srovnám mrtvoly se stolicí: leč druhého se zbavujeme tajně, zatímco prvního — okázale, honosně, pozůstatky opatřujeme mnoha nákladnými a komplikovanými obaly. Vyžaduje to kultura jako soustava zástěrek, které nám usnadňují smíření s nenáležitými fakty. Slavnostní pohřební obřady jsou prostředky uklidňující náš přirozený protest a pobouření vyvolané potupou smrtelnosti. Je to přece potupa — že rozum, po celý život naplňovaný stále rozsáhlejším poznáním, směřuje k tomu, aby se rozplynul v kaluži hniloby. Proto kultura konejší, ututlává všechny výhrady, rozhorlení, nároky, které by člověk mohl adresovat přírodní evoluci ve věci všech těch tělesných vlastností, které nahodile vznikly, jsou náhodně osudné a které, aniž byl tázán o radu nebo o souhlas, zdědil po miliardy let trvajícím procesu náhlých biologických adaptací. S celým tím hanebným dědictvím, s tím jarmarečním souběhem náhod a znaků nacpaným do buněk, zapleteným v kostech, svázaným šlachami a svaly se nás snaží usmířit kultura v malebném rouše profesionálního obhájce z moci úřední, používá nejrůznější triky, utíká se k protichůdným argumentům, apeluje tu na city, tu na rozum, protože všechny způsoby přesvědčování jsou pro ni dobré k tomu, aby dosáhla svého cíle — proměnit záporné znaky v kladné, naši nouzi, naše mrzáctví, naši nedostatečnost — v ctnost, dokonalost a zjevnou nezbytnost. Monumentálními akordy stylu jednak impozantního, jednak univerzitního končí první část úvahy docenta Kloppera, kterou jsme zde lakonicky shrnuli. Druhý díl knihy objasňuje, jak je důležité pochopit reálnou funkci kultury, aby člověk mohl jak se patří přijmout zvěstovatele budoucnosti, kterou si vytvořil sám tím, že vybudoval vědeckotechnickou civilizaci. Kultura je omyl! prohlašuje Klopper a jeho lakonický výrok nám připomíná Schopenhauerovo Die Welt ist Wille! Kultura je omyl, ne však v tom smyslu, že by vznikla nahodile, nikoli, ona vznikla nutně, neboť — jak bylo dovozeno v první části knihy — slouží přizpůsobení. Leč ona mu slouží pouze mentálně; ona dogmaty náboženských učení a přikázáními nepředělává člověka v bytost opravdu nesmrtelnou, ona nedodává člověku nahodilému, homini accidentali reálného Stvořitele-Boha; ona reálně neanuluje ani sebemenší atom individuálních utrpení, bolesti, trýzní (Klopper i zde zůstává věren Schopenhauerovi!) — to všechno vykládá, interpretuje výlučně na duševní rovině, ona dává smysl tomu, co ze žádného smyslového vnímání nevyplývá; ona odděluje hřích od ctnosti, milost od poklesku, potupu od povznesení. Ale hle, technická civilizace zprvu drobnými, bezvýznamnými krůčky primitivních strojů popolezla, připlazila se pod kulturu, stavba se zachvěla, stěny křišťálového usměrňovače se zatřásly: technická civilizace slibuje totiž člověka vylepšit, jeho tělo a zároveň i jeho mozek, jeho duši skutečně zoptimalizovat; ta nenadále mohutnící olbřímí síla (informací za staletí nahromaděných, která v dvacátém století explodovala) ohlašuje možnost dlouhého života, jehož mez se snad posune až k nesmrtelnosti: dává vyhlídky na rychlé dospívání a nestárnutí; nabízí šance k značnému rozšíření tělesných rozkoší a postupné omezení útrap, bolestí jak „přirozených“ (spojených se senilitou), tak i „nahodilých“ (při onemocnění); poskytuje možnost osvobození všude tam, kde doposud rozhodovala náhoda spojená s nevyhnutelností (jako nezávislost při uspořádání vlastností lidské přirozenosti; jako možnost posilování nadání, znalostí, inteligence; jako šance dodat lidským údům, tváři, tělu, smyslovým orgánům libovolné formy, funkce, dokonce i natrvalo atd.). Co by se slušelo učinit vzhledem k těmto slibům, potvrzeným již reálnými skutky? Dát se do vítězoslavného tance a kulturu, tu hůlku kulhavého, ty protézy chromých, to křeslo paralytika, ten souhrn záplat k potupě našeho těla k zakrytí nedostatečnosti naší kondice, tuto vysloužilou pomocnici prohlásit za nějaký anachronismus. Copak jsou potřebné protézy těm, komu mohou vyrůst nové údy? Zda musí křečovitě tisknout k srdci bílou hůl nevidoucí, když mu navrátíme zrak? Zda má žádat ten, komu byl z očí stržen zákal, aby byl znovu oslepen? Zda se nepatří tohle zbytečné haraburdí zanechat v muzeu minulosti a čilým krokem vykročit kupředu k obtížným, ale nádherným úkolům a cílům, které nás čekají? Dokud přirozenost našich těl, jejich povlovný růst, jejich rychlé pokažení byly neprostupnou stěnou, nepřekonatelnou bariérou, hranicí existence, dotud kultura tisíci pokolením usnadňovala se tomuto osudnému stavu věcí přizpůsobit. Smiřovala s ním, a jak autor dokazuje, dokonce nedostatky přetvářela na hodnoty, vady na přednosti; asi jako někdo, kdo je odkázán na rozpadající se, škaredý, mizerný vůz, ponenáhlu našel zálibu v jeho neduživosti, v jeho nepodařenosti hledal symptomy vyššího ideálu, v neustálých defektech nacházel zákon Přírody, Stvoření a postřehl v dýchavičném karburátoru a skřípějící převodovce dílo samotného Pána Boha. Dokud nebylo na obzoru jiné vozidlo, byla to velice dobrá, velice vhodná, jedině správná a rozumná politika. To jistě! Ale nyní, když nový vůz je na dohled? Nyní se chytat polámaných drátových kol, zoufat si nad ošklivou věcí, která se má vyřadit, volat o pomoc při pohledu na účelně konstruovaný krásný nový model? Je to ovšem psychologicky pochopitelné. Neboť nadmíru dlouho — tisíciletí! — se člověk přizpůsoboval své evolučně záplatované přirozenosti, bylo to ohromné, věky trvající úsilí, aby si oblíbil daný stav v celé jeho bídě, ošklivosti, nedostatcích a fyziologických zákoutích. Tak se v průběhu všech kulturních formací po řadě za sebou postupujících člověk kolem toho nalopotil, tak si sám vsugeroval, tak si namluvil krajnost, jedinečnost, výjimečnost a zejména nemožnost alternativy osudu, že nyní, když před sebou vidí vysvobození, couvá, chvěje se, zaclání si oči, bije na poplach, odvrací se od technického Vykupitele, chce utéct kamkoli, třeba po čtyřech do lesa, chce tento květ vědy, ten div vlastníma rukama polámat, zničit, pošlapat, aby na skládku starého železa nemusel odevzdat prastaré hodnoty, které vypěstoval vlastní krví, vypiplal za bdění i ve spánku, až sama sebe přiměl — k lásce k nim! Leč tak absurdní postup, tento šok, tento strach je především z jakéhokoli rozumného hlediska hloupostí. Ano, kultura je omyl! Leč pouze v tom smyslu, v jakém je omylem zavírání očí při světle, odmítání léků při nemoci a dožadování se vykuřování a magických kouzel, když osvícený lékař stojí u lože nemocného. Tento omyl neexistoval, vůbec se nevyskytoval dotud, dokud patřičně vysoko nevzrostlo poznání, tento omyl — toť vzpírání se, oslovský odpor, vzdor mezka, toť třesení se hrůzou, které soudobí „myslitelé“ nazývají inteligentní diagnózou světových změn. Kulturu, tento soubor protéz, je třeba zavrhnout, abychom se svěřili do péče vědě, která nás předělá, obdaří dokonalostí; a bude to dokonalost nevymýšlena, nenamluvena, neodvozená ze sofistiky, z těch jejích pokroucených, záludných, vnitřně protichůdných tvrzení a dogmat, ale naprosto faktická, materiální, dokonale objektivní dokonalost: samotné bytí stane se dokonalým, a nejen pouze jeho výklad, jeho interpretace! Kultura, tento zastánce nesmyslů způsobených evolucí, ten mizerný obhájce ztraceného případu, tento advokát primitivismu a somatické ledabylosti musí zmizet, když věc člověka přichází na pořad jiných, vyšších instancí, když se hroutí zeď doposud nedotknutelných nutností. Technický rozvoj kulturu zničí? Dosáhne svobody tam, kde dosud vládla biologická nutnost? Zajisté! A místo abychom prolévali slzy nad tím, že jsme pozbyli otroctví, musíme zrychlit krok, abychom vyšli z jeho ponurého domu. A proto (začíná finále — odměřenými závěry): všechno, co se říká o ohrožení tradiční kultury novou technologií, je pravda. Leč nemusíme si s tímto ohrožením dělat starosti: nemusíme látat kulturu pukající ve švech, spínat její dogmata zavíracími špendlíky, bránit se vpádu lepšího poznání do našeho těla a života. Kultura nepřestává ani teď být hodnotou, stává se hodnotou jinou, a to přežitkem. Neboť ona byla obrovskou líhní, tím inkubátorem, v němž přicházely na svět vynálezy a v bolestech se zrodila věda. Ano: jako vyvíjející se zárodek vstřebává netečnou, pasivní substanci vaječného bílku, tak rozvíjející se technika vstřebává, tráví a mění na vlastní produkt kulturu, neboť takový je osud embryí i vajec. Žijeme v přechodné epoše, praví Klopper; nikdy není tak nevýslovně obtížné postihnout cestu, kterou jsme urazili, i tu, která se před námi prostírá, jak je to vlastní obdobím přechodu, neboť v těchto dobách dochází k zmatení pojmů. Ale tento proces již neúprosně započal. Nesmíme se v každém případě domnívat, že by tento přechod z panství biologického zotročení do panství svobodného samotvoření mohl být jednorázovým aktem. Člověk není schopen se zdokonalit jednou provždy, a proces měnění sebe sama bude pokračovat po staletí. „Jsem tak opovážlivý,“ praví Klopper, „že čtenáře ujistím, že dilema, kvůli kterému si tradiční humanista, poplašený vědeckou revolucí, dělá těžkou hlavu, je smutkem psa, kterému byl odebrán obojek. Jeho dilema se omezuje na víru, že člověk je klubkem rozporů, kterých se nemůže zbýt, ani kdyby se to technicky dalo zvládnout, čili že mu není dovoleno, aby změnil tělesný tvar, oslabil agresivní choutky, posílil intelekt, uvedl emoce do rovnováhy, přetvořil sex, osvobodil člověka od stáří, od námahy plození — a dělat se to nesmí, protože něco takového se nikdy předtím nedělalo, a už proto to určitě bude něco špatného. Humanistovi nelze vyložit příčiny aktuálního stavu lidského těla a duše jako dlouhou sérii nahodile vytažených losů v průběhu miliardletých křečí evolučního procesu, kterým na všechny strany zmítaly horotvorné pochody, vulkanická činnost, glaciály, výbuchy hvězd, změny geomagnetického pole a nesčíslné jiné nahodilé události. To, co nejdřív evoluce živočišstva, později vývoj antropoidů složily po způsobu loterie, co výběr srovnal na jednu hromadu, co se den po dni ustálilo v genech jako v kostkách metaných na hrací stůl, to máme uznat za nedotknutelné, neboť je to posvátné, neporušitelné na věky věkův — a tedy nevědět, proč by tomu mělo být takto. Jako kdyby naše diagnóza byla pro kulturu urážkou — o její znamenitě zaměřené působnosti, o tomto největším, nejobtížnějším, na výsost fantastickém a falešném klamu, k němuž se homo sapiens dobral — jakého se chytal, když byl vystrčen do prostoru rozumného bytí z onoho tmavého doupěte, v němž prodlévá genová čachrářka, v němž evoluční proces ustaluje své podvodné tahy v chromozómech; o tom, že tato hra je hanebným podváděním, kterému nebyly nikdy příkladem nějaké vyšší hodnoty či cíle, svědčí fakt, že v této sluji běží jedině o to, přežít dnešek — v žádném případě si nikdo nedělá starosti o to, co se tak kompromisně, tak oportunisticky přeživším stane zítra. Poněvadž však všechno probíhá přesně naopak, než si vysnil onen třesoucí se humanista, ten tupec, ten nevědomec, který se neprávem vydává za racionalistu, zůstane kultura podemletá, rozparcelovaná, rozdělená a zmeliorizovaná podle změn, jimž se člověk podrobí. Tam, kde rozhodují o bytí čachrářka genů, oportunismus adaptace, tam nenacházíme žádné tajemství, tam je jenom kocovina podvedených, pálení záhy po opičím předkovi, šplh k nebi po fiktivním žebříku, z kterého vždycky nakonec sletíš dolů, biologií stažen za paty, ať si pomáháš ptačím peřím, svatozáří, neposkvrněným početím či se jistíš hrdinstvím. Tudíž nebude zničeno nic nutného, nýbrž zahyne, odumírajíc po troškách, lešení přemrštěností, omluv, vytáček, házení písku do očí, jedním slovem celá sofistika, které se nešťastné lidstvo chytá od věků, aby svůj ošklivý tělesný stav trochu přikrášlilo. Z mraku informační exploze v příštím století vystoupí Homo optimisans se ipse, Autocreator, Samotvůrce, který se nad našimi Kassandrami dá do smíchu (pokud se bude mít čím smát). Tato příležitost zasluhuje pochvalu, je ji třeba uznat za nezměrně prospěšný sběh kosmickoplanetárních okolností, a netřást se před silou, která náš rod odvádí z popraviště, aby rozbila okovy, které vleče každý z nás a čeká, kdy se konečně vyčerpá potenciál jeho tělesných sil, a zadusí se v smrtelném zápase. Ba i kdyby celý svět ještě projevoval souhlas s tímto stavem, jímž nás evoluce ocejchovala hůř, než my cejchujeme nejhorší zločince, já s ním nikdy souhlasit nebudu, a ještě na smrtelné posteli zachroptím: ‚Pryč s Evolucí, vivat Autokreace!‘“ Obšírný citát, kterým jsme ozdobili dosavadní pojednám, je poučný. Je poučný především proto, že ukazuje, že prostě neexistuje skutečnost, aby se některým lidem nejevila jako vyložené zlo a neštěstí, zatímco jiní lidé ji současně považují za spásu a velebí její výsostnou dokonalost. Autor této recenze soudí, že technoevoluci nelze považovat za existenční panaceu lidstva, už proto ne, že kritéria optimizace jsou příliš neurčitá a relativní, než aby se mohlo uvažovat o tom, že bychom je mohli brát jako univerzální směrnici (to je za kodex neomylně spásného jednání, formulovaný empirickým jazykem). V každém případě upozorňujeme čtenáře na Kulturu jako omyl, jako na další, pro dnešní dobu typickou sondu k rozpoznání budoucnosti — stále temné, navzdory společnému úsilí futurologů i takových myslitelů, jako je Klopper. César Kouska DE IMPOSSIBILITATE VITAE DE IMPOSSIBILITATE PROGNOSCENDI 2 svazky (Státní nakladatelství vědecké literatury, Praha) Autor uvedený na obálce jako César Kouska je pod předmluvou v knize podepsaný jako Benedikt Kouska. Jde o tiskařského šotka, nepozornost korektora či o nějaký nepochopitelný obmyslný záměr? Já osobně se přikláním k jménu Benedikt, které se mi víc zamlouvá. Vděčím totiž profesoru B. Kouskovi za několik nejpříjemnějších hodin svého života, které jsem strávil četbou jeho díla. Názory, které v něm předkládá, jsou nepochybně v rozporu s pravověrným vědeckým učením, leč přitom nejde o žádné blouznivé nápady. Pravda bude ležet někde uprostřed, v oné přechodové sféře mezi světlem a stínem, kdy rozum popouští logice uzdu jen natolik, aby se nezměnila v plácání do větru. Profesor Kouska totiž napsal dílo, v němž dokládá platnost následujícího vylučovacího vztahu: buď je teorie pravděpodobnosti, o niž se opírá přírodověda, naprosto mylná, anebo živá příroda s člověkem v čele neexistuje. Ve druhém díle profesor dovozuje, že pokud se prognostika čili futurologie má stát realitou a nemá být pouze malováním strak na vrby, vědomým či nevědomým vytíráním zraku, nemůže jako vědecká disciplína používat počet pravděpodobnosti, ale musí si vytvořit zcela novou metodu, jmenovitě — abych citoval autora — „z antipodálních axiomat vycházející distributivní teorii souborů jevů vyššího řádu s nízkou četností výskytu v časoprostorovém kontinuu“ (citát současně dokazuje, že četba tohoto díla, zejména v jeho teoretických pasážích, je značně náročná). Benedikt Kouska začíná konstatováním, že teorie empirické pravděpodobnosti je rozštěpena vedví. Pojmu pravděpodobnosti používáme, jestliže nevíme něco zcela jistě. Leč tato nejistota bývá buď čistě subjektivní (já nevím, co se stane, ale snad to ví někdo jiný), anebo objektivní (neví to nikdo a ani to nemůže vědět). Subjektivní pravděpodobnost slouží při nedostatku informací jako kompas: nevím, který kůň doběhne první do cíle (ze čtyř koní má šanci jeden ku čtyřem, že dostih vyhraje), a chovám se jako nevidomý v pokoji zaplněném nábytkem. Pravděpodobnost je tedy něco jako hůl, s jejíž pomocí se slepec orientuje. Kdyby viděl, hůl by nepotřeboval, a kdybych já věděl, který kůň je nejrychlejší, nemusel bych si pomáhat počtem pravděpodobnosti. Jak víme, spor o objektivitu či subjektivitu pravděpodobnosti rozděluje vědecký svět na dva tábory. Jeden tvrdí, že existují dva druhy probability, jak jsme se zmínili výše, zatímco druhý zastává názor, že existuje pouze pravděpodobnost subjektivní, poněvadž ať už se stane cokoli, my to nesporně poznat nedokážeme. Jedni tudíž kladou nejistotu o možnosti budoucích jevů mimo naše poznání, druzí zas v okruh těchto jevů samotných. To, co se stane, pokud k tomu zjevně dojde, to se stane — tak zní základní teze profesora Kousky. Pravděpodobnost figuruje pouze tehdy, když ještě k ničemu nedošlo. Tak praví věda. Jestliže se ve vzduchu srazí dvě střely vypálené duelanty anebo jestliže si někdo při pojídání ryby zlomí zub na prstenu, který před šesti lety spadl do moře a byl právě touto rybou pohlcen, stejně jako když během ostřelování města vybuchne šrapnel v obchodě kuchyňskými potřebami a jeho střepiny dopadají na menší a větší hrnky tak, že zazní Čajkovského sonatina b moll ve tříčtvrtečním taktu přesně podle partitury — tady ovšem každý pochopí, že je krajně nepravděpodobné, aby se takové případy staly. Abychom použili odborné vědecké terminologie, jde o jevy vyskytující se v příslušných souborech případů s mizivou četností, tedy v souboru všech soubojů, v souboru všech konzumovaných ryb, v nichž se nacházejí ztracené předměty, jakož i v souboru všech kanonád na obchody s kuchyňskými potřebami. Věda nás mate, praví profesor Kouska, protože mluvit o nějakých takových souborech jsou plané řeči. Teorie pravděpodobnosti obvykle dovede odpovědět na otázku, kdy můžeme očekávat, že se určitý jev s mizivou pravděpodobností vyskytne — čili kolikrát bude třeba opakovat souboje, ztrácet prsteny a střílet do nádobí, aby uvedené raritní případy nastaly. To je nesmysl, protože aby nějaký velice nepravděpodobný případ nastal, vůbec není nutné, aby jevy patřičného souboru vytvořily posloupnou řadu. Jestliže házím najednou deseti mincemi a vím, že šance, že mi padne desetkrát lev nebo desetkrát panna činí 1: 1024, neznamená to, že musím provést nejméně 1024 hody, aby se pravděpodobnost, že desetkrát padne lev či panna změnila v jistotu, tj. rovnala se jedné. V každém případě mohu totiž předpokládat, že mé hody jsou dalším pokračováním všech dosud učiněných hodů deseti mincemi najednou. Za posledních pět tisíc let historie lidstva muselo být takových hodů vykonáno nesčíslné množství, takže bych měl vlastně očekávat, že ihned padne desetkrát lev nebo panna. Avšak zkuste ve své úvaze vycházet z tohoto předpokladu, praví profesor Kouska. Z vědeckého hlediska je úplně lhostejné, házíme-li všemi mincemi najednou, anebo zda na chvíli přestaneme, abychom posvačili či si zaskočili do hospody na pivo, nesejde na tom, zda mince hází jedna a táž osoba anebo to dělá pokaždé někdo jiný, a pravděpodobnost také neovlivní, házíme-li mince v jednom dni či jednou týdně anebo jednou ročně. Tudíž je zcela nepodstatné, že deseti mincemi házeli už Féničané, sedíce na ovčích rounech, Řekové po požáru Tróje, pasáci holek v císařském Římě, Galové a Germáni, Ostrogóti a Tataři, Turci, když hnali zajatce do Istanbulu, obchodníci koberci v Galatě, kupci dětí za křížové výpravy dětí, Richard Lví srdce, Robespierre a desítky tisíců jiných hazardních hráčů. Přesto můžeme při házení mincemi soudit, že jde o soubor velice početný, čímž naše šance hodit najednou deset lvů či panen astronomicky vzrůstá. Jenom je zkuste hodit, říká profesor Kouska, a nějakého fyzika či jiného vědátora probabilistu si přidržte za rukáv, aby vám neutekl, protože tihleti pánové neradi slyší, když se jim vytýká, že jejich metody jsou šalba a klam. Zkuste to a uvidíte, že z toho nic nebude. Potom rozvíjí profesor Kouska rozsáhlou základní myšlenku, která se nezabývá nějakými hypotetickými jevy, ale událostmi, které tvoří část jeho vlastního životopisu. Ve zkratce si spolu s ním zopakujeme nejzajímavější fragmenty této analýzy. Za první světové války vykázal jeden vojenský lékař z operačního sálu ošetřovatelku, která omylem vstoupila dovnitř, právě když operoval. Kdyby se ošetřovatelka lépe vyznala v nemocnici, nespletla by si dveře operačního sálu s dveřmi do ošetřovny, a kdyby nevkročila do sálu, chirurg by ji nevykázal ven; kdyby ji nebyl vyhodil, neupozornil by ho jeho nadřízený, plukovní lékař, na nevhodné chování vůči dámě (byla to totiž dobrovolná ošetřovatelka, slečna z vyšších kruhů). Nebýt tohoto upozornění, mladý chirurg by nepovažoval za nutné, aby se ošetřovatelce omluvil, nezašel by s ní do cukrárny, nebyl by se do ní zamiloval a ani se s ní neoženil, následkem toho by pak ani Benedikt Kouska jako dítě oné manželské dvojice nebyl spatřil světlo světa. Zdá se, že z uvedeného vyplývá, že pravděpodobnost zrození profesora Kousky (jako novorozence, nikoli jako vedoucího katedry analytické filozofie) závisela na pravděpodobnosti, zda ošetřovatelka v daném roce, měsíci, dni a hodině si splete či nesplete dveře. Jenže tak tomu zdaleka není! Onoho dne neměl mladý chirurg Kouska v žurnálu žádnou operaci, zato ji měl jeho kolega doktor Pospíchal, který hodlal donést prádlo z prádelny své tetě a vešel do domu, kde praskla pojistka, takže nesvítilo světlo na chodbě, on zakopl na třetím schodu, vymkl si nohu v kotníku, a proto ho musel při operacích zastoupit Kouska. Kdyby se nebyla spálila pojistka, Pospíchal by si nevymkl nohu a na sále by neoperoval Kouska, ale on, Pospíchal, jako osoba známá svou galantností, by ošetřovatelku, která omylem vstoupila do sálu, nevyprovodil ven drsnými slovy, a protože by ji neurazil, neviděl by potřebu si s ní domlouvat schůzku. Konečně, i kdyby se to bylo stalo, je v každém případě zřejmé, že z virtuálního svazku doktora Pospíchala s ošetřovatelkou by se nenarodil Benedikt Kouska, ale někdo zcela jiný, jehož šancemi narození se dílo neobírá. Odborníci ve statistice si jsou vědomi komplikovaného stavu světských věcí a zpravidla se vyhýbají tomu, aby se zabývali pravděpodobností takových jevů, jako je něčí příchod na svět. Aby se z toho nějak vykroutili, tvrdí, že tu běží o koincidenci velikého množství různorodých kauzálních řetězců a že je tím sice zásadně in abstracto determinován časoprostorový bod spojení daného vajíčka s danou spermií, ale in concreto nikdy nelze shromáždit poznatky stejně rozsáhlé jako všestranné, aby bylo možno vyřknout reálnou prognózu (jaká je pravděpodobnost, že se narodí jedinec X se znaky Y, čili jak dlouho se musí lidé rozmnožovat, aby se v pevně stanoveném čase zcela určitě narodil jedinec se znaky Y). Jenomže tento problém je pouze technického rázu, nikoli principiální; tkví v potížích spojených se shromažďováním informací, ne v tom, že by tato informace vůbec nikde na světě neexistovala. Tomuto pokrytectví statistické vědy hodlá profesor Kouska strhnout masku a učinit mu přítrž. Jak již víme, předpoklad zrození profesora Kousky není vymezen jenom alternativou „správné dveře — nesprávné dveře“. Šanci narození je třeba vypočítat nejen na základě jedné koincidence, ale i mnoha dalších; toho, že ošetřovatelku poslali právě do této nemocnice a ne do jiné; že její úsměv, zastíněný čepcem, zdáli připomínal úsměv Mony Lisy, i toho, že v Sarajevu byl zastřelen arcivévoda Ferdinand, protože kdyby ho nebyli zastřelili, válka by nevypukla, dívka by se nestala zdravotní sestrou, a protože pocházela z Olomouce, zatímco chirurg byl z Moravské Ostravy, asi by se ani v nemocnici, ani nikde jinde nebyli oba setkali. Je třeba vzít v úvahu také obecnou teorii balistiky při střelbě na arcivévodu a vzhledem k tomu, že trefa do arcivévody byla podmíněna pohybem jeho auta, je nutné přihlédnout k teorii kinetiky automobilů modelů z roku 1914, taktéž i k psychologii atentátníků, neboť ne každý, který by byl na místě onoho Srba, by na arcivévodu střílel, a i kdyby vystřelil, netrefil by se, kdyby se mu ruce třásly vzrušením. Srbovo jisté oko a pevná ruka také svým způsobem ovlivnily distribuci pravděpodobnosti, že se narodí profesor Kouska. Nesmí se ani opomenout celková politická situace Evropy v roce 1914. Ani v tom roce, ani v roce 1915, kdy se oba mladí lidé lépe poznali, nevešli v manželství, neboť chirurg byl odvelen do pevnosti Přemyšlu. Odtud měl odjet do Lvova, kde bydlela dívka jménem Marika, kterou mu s ohledem na společné zájmy vybrali rodiče za manželku. Ale následkem ofenzívy generála Samsonova a postupu jižního křídla ruských vojsk zůstal Přemyšl obklíčen a zakrátko po pádu pevnosti se chirurg místo ke své lvovské nevěstě dostal do ruského zajetí. Proto lékař vzpomínal na ošetřovatelku víc než na svou snoubenku, protože ošetřovatelka byla nejenom hezká, ale také píseň Na květném loži dřímej, milovaný můj zpívala neskonale líp než Marika, která měla uzlíky na hlasivkách a trpěla chronickým chrapotem. Roku 1914 se měla podrobit chirurgickému zákroku, který měl vadu odstranit, jenže rinolaryngolog, jenž ji měl operovat, prohrál spoustu peněz ve lvovském kasinu a nemohl čestný dluh, poněvadž byl důstojník, zaplatit. Místo toho, aby si prohnal hlavu kulí, ukradl plukovní pokladnu a pláchl do Itálie. Po této příhodě se Marika zatvrdila proti rinolaryngologům, a než se stačila rozhodnout pro jiného, byla zasnoubena. Jako snoubenka byla povinna zpívat píseň Na květném loži dřímej, milovaný můj a snad právě tento snoubenčin chraplavý a sípavý zpěv, kontrastující s čistým témbrem pražské ošetřovatelky, převážil misku vah v paměti zajatce doktora Kousky v její neprospěch. Takže když se v roce 1919 vrátil do Prahy ze zajetí, nepokoušel se hledat svoji snoubenku, ale okamžitě se vydal do domu, kde bydlela ošetřovatelka — děvče na vdávání. Ošetřovatelka měla ovšem čtyři různé nápadníky; všichni si ji chtěli vzít, zatímco s Kouskou ji nespojovalo nic konkrétního, kromě lístků, které jí posílal ze zajetí, a tyto samy o sobě, celé pomazané od razítek vojenské cenzury, nestačily roznítit v jejím srdci žádné trvalé city. Prvním vážným uchazečem o její ruku byl nějaký Hamuras, pilot, který nelétal, protože měl neustále potíže s kýlou, když šlapal na pedály v aeroplánu, které se v oněch pionýrských dobách letectví pohybovaly řádně ztuha. Hamuras tedy podstoupil operaci, která se nepovedla, a proto se kýla opakovala, což zavinil neobratný chirurg špatným šitím švů. Ošetřovatelka se styděla provdat za takového letce, který namísto aby létal, se buď potloukal po čekárnách nemocnic, nebo horlivě hledal v inzerátech předválečný kýlní pás. Domníval se, že kdyby ho měl, pak by mohl zase létat, jenomže v důsledku války byly kvalitní kýlní pásy nedostupné. Je třeba také mít na zřeteli, že „být či nebýt“ profesora Kousky se v tomto ohledu pojí i s dějinami letectví obecně a s typy letounů používaných v rakousko-uherské armádě zvláště. Na narození profesora Kousky měl konkrétně pozitivní vliv fakt, že vláda rakousko-uherského mocnářství získala v roce 1911 licenci na stavbu jednoplošníků, jejichž pedály šly neobvykle ztuha. Tyto letouny měla vyrábět továrna ve Wiener Neustadtu, což se nakonec zřejmě také stalo. S touto továrnou a její licencí (od Farmana z Ameriky) soutěžila při nabídkovém řízení francouzská firma Antoinette, která měla velkou naději na úspěch, protože generál Prchl z c. a k. intendantury by dal bezpochyby přednost francouzské licenci, neboť francouzská vychovatelka jeho dětí byla jeho milenkou, takže potajmu inklinoval ke všemu francouzskému; to by ovšem změnilo rozložení šancí, neboť francouzský avion byl dvojplošník s prohnutými křídly a kormidly ovládanými šlapkami, které šly velice zlehka, Hamuras by neměl patrně při řízení žádné zvláštní potíže, takže by se ošetřovatelka za něho možná i provdala. Na druhé straně je třeba přiznat, že v tomto biplánu šel knipl velice ztěžka. Hamuras měl slabé paže, trpěl dokonce takzvaným schreibkrampfem, což mu dělalo potíže i při podpisu, protože jeho plné jméno znělo Adolf Alfred von Messen-Weydeneck zu Oriola und Münnesack, baron Hamuras. Tudíž i kdyby neměl kýlu, vzhledem ke svým neduživým rukám Hamuras mohl svůj půvab v ošetřovatelčiných očích ztratit. Jenže francouzské vychovatelce se do cesty připletl jakýsi šmírácký operetní tenor a honem jí udělal dítě, generál Prchl ji nato vyhnal z domu, ztratil sympatie ke všemu francouzskému, a tak zůstala armáda při Farmanově licenci, již získala továrna ve Wiener Neustadtu. S tím svým tenorem se seznámila guvernantka při procházce po vídeňském Ringu, kam chodila se dvěma staršími dcerkami generála Prchla na čerstvý vzduch, neboť mladší dítě mělo černý kašel, takže zdravé děti bylo nutné od nemocného izolovat. Nebýt černého kašle zavlečeného k Prchlům jistým známým jejich kuchařky, který vozil kávu do pražírny a vždycky se kolem poledního na skok zastavil, nebylo by zapotřebí vodit dítka na vycházky po Ringu, nedošlo by k seznámení guvernantky s tenorem a k jejímu vyhazovu, a tak by se přece jenom asi v soutěži prosadila Antoinetta. A tak dostal Hamuras košem, oženil se s dcerou dvorního dodavatele, s níž měl tři děti, z toho jedno bez kýly. Dalšímu nápadníku ošetřovatelky, rytmistru von Wrabetzovi nescházelo nic až do chvíle, kdy se dostal na italskou frontu, kde (v zasněžených Alpách) chytil revma. O příčině jeho skonu se verze různí. Podle nejserióznější prý do parní lázně, kam chodil rytmistr vyhánět své revma, dopadl granát ráže dvaadvacet a při výbuchu byl nahý rytmistr vymrštěn na sníh, sice se revmatismu zbavil, ale zato dostal zápal plic. Kdyby profesor Fleming nebyl vynalezl penicilín v roce 1940, ale například už v roce 1910, von Wrabetz by se ze zápalu plic vykřesal, vrátil by se do Prahy, neboť by na to měl jako rekonvalescent právo, a tím by se šance, že profesor Kouska spatří světlo světa, nesmírně zmenšila. Tudíž při vzniku profesora B. Kousky sehrálo významnou úlohu i kalendárium objevu antibiotik. Třetím zájemcem byl solidní velkoobchodník, leč ten se zase nelíbil děvčeti. Se čtvrtým nápadníkem už byla svatba na spadnutí, ale sešlo z ní kvůli půllitru piva. Tento uchazeč měl obrovské dluhy, velkou naději, že je splatí z nevěstina věna a neobyčejně pestrou minulost. Jednoho krásného dne se rodina s dcerou a jejím nápadníkem vypravila na slavnost spojenou s dobročinnou tombolou ve prospěch Červeného kříže. Po maďarském perkeltu, který měli k obědu, trápila hlavu rodiny velká žízeň, a tak ze stanu, kde naslouchali vojenské dechovce, si otec odskočil na pivo. U výčepu potkal kolegu ze studií, který právě dopíjel a chystal se odejít ze slavnosti. Nebýt onoho půllitru piva, určitě by se s dívčiným otcem nebyl setkal. Otcův spolužák znal celou pohnutou nápadníkovu minulost od své švagrové a neváhal ji zevrubně vylíčit. Podle všeho sám k tomu leccos přidal, jisté je však, že se otec vrátil do stanu navýsost rozezlen a zásnuby nenávratně ztroskotaly. Nebýt okořeněného perkeltu, otec dívky, trápený žízní, by nezašel na pivo, nepotkal by bývalého spolužáka, nedověděl by se o dluzích nápadníka své dcery a zasnoubení by se zdárně uskutečnilo. A protože by to byly zásnuby válečné, sňatek by na sebe nedal dlouho čekat. Přemíra pálivé papriky v perkeltu dne 19. května 1916 tedy profesoru B. Kouskovi zachránila život. Co se týče chirurga Kousky, ten se vrátil ze zajetí v hodnosti bataliónního lékaře a začal pilně chodit na námluvy. Zlí jazykové mu donesli zvěsti o ostatních nápadnících, zejména o rytmistru von Wrabetzovi blahé paměti, který prý udržoval s dívkou milostné pletky v době, kdy ona současně odpovídala na lístky polní pošty, které jí psal chirurg ze zajetí. Chirurg Kouska, od přírody vznětlivý, se užuž chystal zrušit zasnoubení, zvláště poté, když se mu dostala do rukou některá dívčina psaníčka von Wrabetzovi (jež bůhvíjak zabloudila do Prahy k nějakému zlovolníkovi) spolu s anonymním dopisem, z nějž se dověděl, že byl pro dívku pátým kolem u vozu, jakousi nouzovou železnou rezervou. Ke zrušení zásnub nakonec nedošlo díky rozhovoru, který měl chirurg se svým dědečkem, jenž o něj pečoval od malička, neboť chirurgův otec, známý marnotratník a potrhlík, nejevil o výchovu svého syna vůbec zájem. Dědeček, starý muž s neobvykle progresivními názory, prohlásil, že mladé holce lze snadno poplést hlavu, zvláště když ten, kdo ji mate, nosí uniformu a neustále poukazuje na to, že mu hrozí smrt na poli cti a slávy. A tak se Kouska s děvčetem nakonec přece jen oženil. Kdyby však měl dědečka s konzervativnějšími názory anebo kdyby tento liberál zemřel před dovršením své osmdesátky, určitě by ke svatbě nebylo došlo. Dědeček vedl ovšem vzornou životosprávu a soustavně bral vodoléčebné kůry podle receptu faráře Kneippa. Do jaké míry ovlivnily každodenní ranní ledové sprchy, prodlužující starcův život, šanci, že se narodí profesor Kouska, to se ovšem přesně vyčíslit nedá. Otec chirurga Kousky, věrozvěst misogynie, by jistě nad zhanobenou dívkou nedržel ochrannou ruku, jenomže na syna neměl žádný vliv od chvíle, kdy se tento seznámil s panem Sergem Mdivanim, stal se jeho sekretářem a odjel s ním do Monte Carla, odkud se vrátil s pevnou vírou v jednu metodu, jak rozbít ruletu, kterou mu svěřila nějaká ovdovělá hraběnka. Díky tomuto jistému systému přišel o celý majetek, byl zbaven svéprávnosti a jediného syna musel svěřit svému otci na vychování. Kdyby tedy chirurgův otec nepodlehl démonu hazardu, nebyl by se ho jeho otec zřekl a opět by nedošlo ke zrození profesora Kousky. Činitelem, který nachýlil misku vah ve prospěch profesorova narození, byl tedy pan Serge, vulgo Sergej Mdivani. Když ho jeho majetek v Bosně stejně jako žena a tchyně omrzely, přijal Kousku (otce chirurgova) za sekretáře a odjel s ním do lázní, neboť otec Kouska znal cizí jazyky a byl světák, zatímco Mdivani, bez ohledu na své jméno, neznal nic kromě chorvatštiny. Kdyby však byl zamlada Mdivani lépe vychováván svým otcem, místo aby se muchloval se služkami, učil by se cizím jazykům, takže by nepotřeboval tlumočníka, neodvezl by Kousku otce do lázní, ten by se nevrátil z Monte Carla jako hazardní hráč a nebyl by pak svým otcem vyhozen z domova a vyděděn, ten by si pak k sobě nevzal chirurga, nevštípil by mu své zásady, takže chirurg by se rozešel s ošetřovatelkou a opět by profesor Benedikt Kouska nespatřil světlo světa. Otec pana Mdivaniho neměl totiž valnou chuť sledovat pokroky svého syna, když se tento měl učit cizím jazykům, protože mu synek svou podobou připomínal jednoho církevního hodnostáře, vůči němuž Mdivani starší choval podezření, že je skutečným otcem malého Serjožky. Kvůli této své podvědomé nechuti k Serjožkovi zanedbával jeho výchovu, takže se Sergej nestačil naučit cizím řečem jaksepatří. Věru bylo opravdu sporné, kdo je jeho otcem, poněvadž ani matka si nebyla zcela jistá, zda je Serjožka synem jejího manžela nebo synem popa, a nevěděla to určitě, protože věřila v uřknutí. A v uřknutí věřila, protože svou babičku cikánku uznávala jako životní autoritu; musíme podotknout, že zde hovoříme o relaci mezi babičkou matky Serjožky Mdivaniho a šancemi narození profesora Benedikta Kousky. Mdivani se narodil v roce 1861, jeho matka v roce 1832, zatímco babička cikánka v roce 1798. Takže události, jež se odehrávaly v Bosně a Hercegovině na sklonku osmnáctého století, čili sto třicet let před narozením profesora Kousky, měly podstatný vliv na rozložení pravděpodobnosti jeho příchodu na svět. Jenže ani cikánská babička se neobjevila jen tak z ničeho nic. Za pravoslavného Chorvata se provdat nechtěla, tím spíše, že tehdy byla celá Jugoslávie pod tureckým jhem a sňatek s ďaurem nic dobrého nesliboval. Jenže cikánka měla strýce o hodně staršího, který ještě bojoval pod Napoleonem a údajně se účastnil ústupu Velké armády od Moskvy. V každém případě se však z vojančiny pod císařem všech Francouzů vrátil domů přesvědčen o zanedbatelných rozdílech mezi vyznáními, neboť viděl dost válečných zmatků, a tak přemlouval neteř, aby si Chorvata vzala, sice ďaura, ale hodného a milého mládence. Tím, že se za toho Chorvata provdala, babička ze strany matky pana Mdivaniho značně zvětšila šance narození profesora Kousky. A pokud jde o strýce, ten by neválčil pod Napoleonem, kdyby se během italského tažení nebyl octl v oblasti Apenin, kam ho vyslal jeho pán, chovatel ovcí, se zásilkou kožešin. Tam ho dopadla jízdní hlídka císařské gardy a měl na vybranou: vstoupit do vojska, nebo být prohlášen za záškodníka — zvolil si tedy dvojí sukno. Kdyby tedy pán cikánského strýce nebyl chovatelem ovcí, anebo i kdyby jím byl, ale nevyráběl ovčí kožichy, po nichž byla v Itálii poptávka, nebyl by tam strýce poslal, jízdní hlídka by cikánského strýce nebyla zadržela, on by nemohl válčit po celé Evropě, setrval by na svých konzervativních názorech a nepřemlouval by neteř, aby si vzala Chorvata. Takže bez cikánské babičky by Serjožkova matka nevěřila v uřknutí a nebyla by přesvědčena, že stačí jenom upřeně pozorovat popa, který rozkládá ruce před oltářem a prozpěvuje si basem, aby povila syna podobného mu jako vejce vejci. Měla by tudíž svědomí čisté, nebála by se muže, veškerá obvinění z nevěry by odmrštila, její manžel by v Serjožkově vzhledu nespatřoval nic divného a dohlédl by na jeho vzdělání, Sergej by se naučil cizím jazykům, žádného tlumočníka by nepotřeboval, takže by ho otec chirurga Kousky nedoprovázel do lázní, nestal by se hazardním hráčem a marnotratníkem, a poněvadž byl misogyn, syna chirurga by zpracoval, aby se rozešel se snoubenkou kvůli jejímu flirtu s rytmistrem Wrabetzem blahé paměti, takže by se zase profesor B. Kouska na tomto světě neobjevil. Uvažme však nyní, že jsme doposud zkoumali pravděpodobnostní škálu zrození profesora Kousky, vycházejíce z předpokladu, že oba jeho fakultativní rodiče existovali, a pravděpodobnost jeho narození jsme redukovali pouze vkládáním nepatrných, naprosto hodnověrných změn chování otce či matky profesora Kousky, změn vyvolaných jednáním třetích osob (generála Samsonova, cikánské babičky, francouzské guvernantky, generála Prchla, císaře Františka Josefa, arcivévody Ferdinanda, bratří Wrightů, chirurga operujícího baronovu kýlu, Maričina rinolaryngologa atd.). Úvahy stejného typu je možno použít i v případě šance narození děvčete, které si jako ošetřovatelka vzalo chirurga Kousku stejně jako v případě samotného chirurga. Biliony, triliony jevů musely nastat tak, jak nastaly, aby ta dívka přišla na svět, jakož aby se narodil budoucí chirurg Kouska. A to platí obdobně o nesčíslném množství činitelů, které vytvořily nutný předpoklad toho, aby se narodili jejich rodiče, prarodiče, praprarodiče atd. Nebudeme diskutovat o faktu, že kdyby nebyl krejčí Vlastimil Kouska, narozený roku 1673, spatřil světlo světa, potažmo by neexistoval ani jeho syn, ani jeho vnuk a pravnuk, čili ani pradědeček chirurga Kousky, a tudíž ani sám profesor Kouska. Analogicky můžeme uvažovat také o nejstarších předcích rodu Kousků a rodu ošetřovatelky, kteří vlastně ještě nepatřili k lidem, poněvadž za pliocénu pronásledovali lidoopy po stromech. Tehdy jeden z těch prvních paleopitéků dohnal jakéhosi lidoopa, a když zjistil, že má co dělat s lidoopkou, zmocnil se jí pod blahovičníkem, který vyrostl v místech, kde je dnes v Praze Malá Strana. V důsledku spojení chromozómů onoho růjného opočlověka a lidoopí praženy nastala mitóza a vznikl genotyp, který se přenášel přes dalších třicet tisíc generací a na tváři slečny ošetřovatelky vytvořil úsměv, vzdáleně se podobající úsměvu Leonardovy Mony Lisy, jenž okouzlil mladého chirurga Kousku. Eukalyptový strom mohl ovšem růst o čtyři metry dál, v tom případě by lidoopka prchající před paleopitékem ale nezakopla o mohutné kořání, nepadla by na záda a stačila by na strom vylézt, takže by pochopitelně nepočala, a kdyby nebyla počala, přivodilo by to jisté minimální změny v Hannibalově přechodu přes Alpy, v křižáckých výpravách, ve stoleté válce, turecké okupaci Bosny a Hercegoviny a v několika trilionech podobných událostí, načež by nastala situace, která by vylučovala, aby se profesor Benedikt Kouska mohl narodit. Z toho je zřejmé, že distribuce šancí jeho existence zahrnuje podtřídu pravděpodobností, v níž je obsaženo i rozmístění všech eukalyptů rostoucích na území dnešní Prahy před nějakými tři sta čtyřiceti devíti tisíci lety. Blahovičníky tam ovšem vyrostly proto, že velká stáda hladových mamutů, prchajících před šavlozubými tygry, se nažrala eukalyptových květů (vyvolávajících pálení na patře), a když zvířata začala pálit žáha, napojila se vodou z Vltavy. Ta voda měla tehdy silně projímavý účinek, takže mamuti se hromadně vyprázdnili a v důsledku toho se semena eukalyptu objevila tam, kde nikdy předtím nebyla. Kdyby voda nebyla zamořena siřičitany z horního toku tehdejší Vltavy, mamuti by po ní nedostali průjem, na vltavských březích by nevyrostl eukalyptový háj, lidoopka by na útěku před opočlověkem nezakopla o kořen a nevznikl by genotyp, který vyvolal na tváři děvčete úsměv Mony Lisy, který uchvátil mladého chirurga; takže kdyby tehdy mamuti neměli průjem, profesor Kouska by se zase nebyl narodil. Je ovšem třeba také přihlédnout k tomu, že siřičitá voda se objevila ve Vltavě asi dva a půl miliónu let před začátkem našeho letopočtu v důsledku geosynklinály, prohybu zemské kůry v příkrovovém pohoří Tater. Tento pohyb způsobil výron sirných plynů ze slínu v podloží spodní jury, protože u Dinárského pohoří došlo k zemětřesení, vyvolanému pádem meteoru o váze řádu jednoho miliónu tun. Pocházel z meteorického roje Leonid, a kdyby nespadl u Dinárského pohoří, ale o něco dále, nedošlo by k prohybu zemské kůry, síra by neunikla na povrch a nezamořila vltavskou vodu, která by nezpůsobila mamutům průjem, z čehož zase vyplývá, že kdyby před dva a půl miliónem let nespadl meteor na Dinárské pohoří, profesor Kouska by se rovněž nebyl narodil. Profesor Kouska upozorňuje, že někteří lidé se z jeho dedukcí snaží vyvodit falešné závěry. Tito lidé soudí, že podle jeho výkladu se zdá, že celý vesmír je něčím na způsob stroje zkonstruovaného proto a pracujícího tak, aby se profesor Kouska mohl vůbec narodit. To je pochopitelně naprostý nesmysl. Představme si, že by chtěl někdo vypočítat šance vzniku Země asi miliardu let před jejím zrozením. Nebude schopen přesně stanovit parametry planetogenetického víru, který vytvoří jádro budoucí Země nespočte dostatečně přesně její budoucí hmotu ani chemické složení. Nicméně, vycházeje z astrofyzických poznatků, znalosti gravitační teorie a teorie vznikání hvězd, předpoví, že Slunce bude mít rodinu planet a mezi jinými je bude obíhat i planeta v pořadí třetí od středu sluneční soustavy. A právě tato planeta může být prohlášena za Zemi, i když bude vypadat jinak, než jak stanovila předpověď, ježto oběžnice o deset bilionů tun těžší než Země či s dvěma malými měsíci namísto jednoho velikého, anebo pokrytá větším procentem vodních ploch by přece i nadále zůstala Zemí. Na druhé straně, kdyby profesor Kouska, předpověděný někým před půl miliónem let, se narodil jako dvounohý vačnatec či jako žena žluté rasy nebo jako budhistický mnich, zcela určitě by již nebyl profesorem Kouskou, třebaže by možná ještě byl člověkem. Objekty jako slunce, planety, oblaka a kameny vůbec nejsou unikátními jevy, zatímco jimi jsou všechny živé organismy. Každý člověk tedy je jakousi hlavní výhrou v loterii, v níž vyhrává jeden los z teragigamulticentiliónů. Pročpak tedy tuto astronomicky monstrózní mizivost šance svého vlastního či cizího příchodu na svět denně nepociťujeme? Je to proto, odpovídá profesor Kouska, že to, co je nejméně pravděpodobné, je skutečností, jakmile se to stane. A rovněž proto, že u normální loterie vidíme ohromné množství netažených losů připadajících na jeden, který vyhrává, zatímco u existenční loterie prohrávající losy vidět nejsou. „Jalové losy loterie jsoucna jsou neviditelné!“ praví profesor Kouska. Avšak prohra v této loterii značí totéž, co nenarodit se, a ten, kdo se nenarodil, neexistuje ani trošku. Citujeme autora, který na str. 619 prvního dílu De impossibilitate vitae (řádek 23 sh. a další) říká: „Někteří lidé přicházejí na svět, protože pocházejí z manželských svazků, které jejich rodiny po přeslici i po meči už dávno předem plánovaly, takže budoucí otec i budoucí matka dané osoby si byli určeni už jako děti. Člověk, který jako dítě z takového sňatku spatřil světlo světa, se může domnívat, že jeho existence byla značně pravděpodobná na rozdíl od někoho, kdo se dozví, že se jeho otec poznal s matkou během velké migrace doby válečné, nebo dokonce že byl počat, protože nějaký napoleonský dragoun na útěku od Bereziny náhodou potkal na kraji vesnice nějakou dívku, vzal si od ní džbánek vody a přitom ji připravil i o věneček. Ten člověk si může myslet, že kdyby ten dragoun víc pospíchal, protože měl v patách sotně kozáků, či kdyby se jeho matka bůhvíproč nepotloukala za humny, místo toho, aby řádně seděla doma za pecí, tak by se vůbec nebyl narodil, čili že šance jeho existence visela na vlásku na rozdíl od šance jedince, jehož rodiče si byli předem zaslíbeni. Takové domněnky jsou liché, protože nemá vůbec smyslu předpokládat, že při výpočtu pravděpodobnosti narození kteréhokoli jedince je nutno vycházet od nulové hodnoty probabilistické stupnice, čili od příchodu na svět jeho budoucího otce a budoucí matky. Dejme tomu, že máme labyrint z tisíce místností spojených tisícerými dveřmi, potom pravděpodobnost toho, že projdeme labyrintem od začátku do konce určuje poměr počtu všech příznivých případů k počtu možných; že zvolíme ve všech místnostech, kterými musíme projít, správné dveře — nikoli tedy ojedinělá šance, že v některém pokoji trefíme do správných dveří. Pokud se na cestě zmýlíme ve stém pokoji, zabloudíme a nevyjdeme z labyrintu, stejně jako když se zmýlíme v pokoji prvním či tisícím. A rovněž tak nemáme důvod prohlašovat, že pouze moje narození podléhalo zákonům pravděpodobnosti, zatímco zrození mých rodičů, jejich rodičů, dědečků a pradědečků, babiček a prababiček atd. až ke vzniku života na Zemi jimi ovlivněno nebylo. Nemá smysl říkat, že existenční fakt bytí lidského jedince je u každého konkrétního člověka jevem velice málo pravděpodobným. Velice — vzhledem k čemu? Odkud se má začínat s výpočtem? Bez stanovení výchozího nulového bodu čili začátku stupnice jsou měření, a tudíž i posouzení probability prázdným pojmem. Z mého dovozování nevyplývá, že můj příchod na svět byl zaručen předem, dřív se vytvořila Země; právě naopak plyne z toho to, že bych vůbec nemusel existovat a nikdo by si toho vlastně nepovšiml. Cokoli, co nám ve věci prognózy individuálního narození může říci statistika, je nesmysl. Ta totiž buď předpokládá, že každý člověk, jakkoli je samostatně málo pravděpodobný, je zase možný jako uskutečnění jistých šancí; zatímco jsem zdůvodnil, že, máme-li před sebou libovolného jednotlivce, například pekaře Moučku, lze říci následující: když se pohybujeme nazad časem před jeho narozením, lze tam najít takové momenty, že v daném časovém intervalu pronesená předpověď, že pekař Moučka se má zrodit, bude se pravděpodobnostní hodnotou lišit libovolně málo od nuly. Když moji rodiče spočívali na svatebním loži, řekněme, že šance mého příchodu na svět činila jednu ku sto tisícům, jestliže bereme v úvahu mj. kojeneckou úmrtnost, v poválečné době značně vysokou. Během obležení pevnosti Přemyslu byla vyhlídka na mé narození pouze jedna k bilionu, v roce 1900 jedna ke trilionu, v roce 1800 jedna ke kvadrilionu a tak dále. V době meziledové by pozorovatel pod eukalyptem na Malé Straně po migraci mamutů s žaludečními potížemi pravděpodobnost, že uvidím světlo světa, vyjádřil poměrem jedna k centiliónu. Když se vrátíme o miliardu let zpátky, bude řádová hodnota šance giga, tři miliardy let předtím bude řádu tera atd. Jinými slovy, vždy je na časové ose možné najít takový bod, kdy vyhlídka na něčí narození je tak velice nepravděpodobná, jak jen vůbec může být, čili se stává nemožností, protože pravděpodobnost lišící se libovolně málo od nuly se rovná libovolně velké nepravděpodobnosti. Jestliže toto konstatujeme, netvrdíme, že nejsme na světě ani my, ani nikdo jiný. Naopak, o cizím ani o vlastním bytí nepochybujeme. Jak již bylo dříve řečeno, opakujeme pouze to, co říká fyzika, neboť právě z hlediska fyziky a nikoli z hlediska zdravého rozumu žádný člověk na světě není a nikdy nebyl. A zde také máme důkaz: při šanci jedna k centiliónu se jev nemůže uskutečnit. Protože opravdu, co značí šance jedna k centiliónu, vycházíme-li z předpokladu, že očekávaný případ patří k souboru jevů přiházejících se každou sekundu, pak venkoncem nemůže ve vesmíru nastat. Počet sekund, které uplynou ode dneška do zániku vesmíru, je menší než jeden centilión. Hvězdy vyzařují svou energii daleko rychleji. Tudíž doba trvání vesmíru v nynější podobě bude kratší než čas potřebný k tomu, abychom se dočkali něčeho, co se stane za centilión sekund. Z hlediska fyziky čekat na případ tak mizivě pravděpodobný je totéž, jako čekat na případ, který určitě nenastane. Fyzika tyto jevy nazývá termodynamickými zázraky. Mezi ně například patří to, že v hrnci nad ohněm zamrzne voda, střepy rozbité sklenice se samovolně zvednou z podlahy a spojí v neporušenou sklenici atd. Výpočet ukazuje, že takové»zázraky «jsou přece jen mnohem pravděpodobnější než jevy se šancí rovnající se jedna k centiliónu. Dodejme, že při našem počítání jsme zatím přihlíželi jenom k polovině proměnných, a to k proměnným makroskopickým. Kromě toho zrození konkrétního jedince podmiňují mikroskopičtí činitelé, tj. která spermie s kterým vajíčkem se u dané dvojice osob spojí. Kdyby moje matka počala v jiný den a jinou hodinu, než se to stalo, nenarodil bych se já, ale někdo jiný, což je patrno i z toho, že moje matka fakticky počala v jiný den a jinou hodinu, totiž rok před mým početím a tehdy porodila děvčátko, mou sestru, o níž je zbytečné dokazovat, že ona není já. K téže mikrostatistice by se muselo přihlížet při odhadu vyhlídek mého vzniku, přičemž se při dosazení těchto faktorů do propočtu centilióny nepravděpodobnosti zvyšují na miralióny. Je tedy existence každého člověka z hlediska termodynamické fyziky jevem ve vesmíru nemožným, a ne-li, pak natolik nepravděpodobným, že se nedá předvídat. Když už fyzika předpokládá, že nějací lidé existují, může předpovědět, že tito lidé porodí jiné lidi, ale k tomu, jací jedinci se narodí, musí mlčet anebo se dostane do oblasti nesmyslna. A proto, jestliže fyzika hlásá všeobecnou platnost své teorie pravděpodobnosti, buď se mýlí, anebo neexistují lidé ani psi, žraloci, mechy, keře, tasemnice, netopýři, jeleni — pokud to, co bylo řečeno, platí pro veškerou živou přírodu. Ex physicali positione vita impossibilis est, quod erat demonstrandum.“ Těmito slovy končí dílo De Impossibilitate Vitae, které je vlastně velkorysou přípravou pro obsah druhého dílu dilogie. Autor v něm dovozuje, že předpovědi budoucnosti vycházející z probability jsou scestné. Snaží se prokázat, že v dějinách se vyskytují právě jenom jevy z hlediska probability krajně nepravděpodobné. Profesor Kouska nám představuje imaginárního futurologa ze začátku dvacátého století, obeznámeného se všemi soudobými vědeckými poznatky, a obrací se na něj s řadou otázek. Kupříkladu: Považuješ za pravděpodobné, že zanedlouho bude nalezen stříbřitě šedý, olovu podobný kov, který může na Zemi zničit život, jestliže se dvě polokoule z toho kovu zhotovené prostým pohybem rukou přiloží k sobě, aby vzniklo něco na způsob velikého pomeranče? Pokládáš za možné, že ten starý kočár, do kterého pan Benz umístil chrchlavý motor o síle půldruhého koně, se brzy rozšíří natolik, že dusivé výfukové plyny změní ve velkých městech den v noc a problém najít po skončení jízdy kdekoli místo na odstavení vozidla se stane jedním z největších svízelí ve světových metropolích? Myslíš, že je pravděpodobné, že díky principům výbuchu kapalného paliva a pohybu po předem vypočítané dráze ve vzduchoprázdnu se lidé zanedlouho budou procházet po Měsíci a že je přitom bude ve svých domovech na Zemi pozorovat několik set miliónů lidí? Pokládáš za pravděpodobné, že brzy už bude sestrojeno umělé nebeské těleso se zařízením, kterým lze z kosmického prostoru sledovat pohyby každého člověka jdoucího polem nebo po ulici města? Myslíš si, že je pravděpodobné, že bude záhy zkonstruován stroj, který bude hrát šachy líp než ty a také bude skládat hudbu, překládat z jazyka do jazyka a za několik minut provede výpočty, které by všichni účetní, matematici a jiní počtáři světa dohromady nedokončili do konce svého života? Myslíš, že je možné, aby co nevidět uprostřed Evropy vznikly ohromné průmyslové závody, v nichž se pod kotli bude topit živými lidmi, přičemž počet těchto nešťastníků půjde do miliónů? Je naprosto zřejmé — praví profesor Kouska — že v roce 1900 by pouze šílenec připustil, že tyto jevy jsou aspoň trochu málo pravděpodobné. A přece se toto všechno uskutečnilo. Tudíž jestliže se z těchto velice nepravděpodobných, jevů stala fakta, proč by se měl tento řád náhle radikálně změnit a splnilo se pouze to, co považujeme za věrohodné, za pravděpodobné a možné? Předpovídejte si budoucnost, jak vám je libo — obrací se profesor k futurologům —, jenom při těchto predikcích nevycházejte z poctu maximálních šancí… Imponující dílo profesora Kousky si nepochybně zaslouží uznání. Pan profesor se nicméně ve svém badatelském zápalu nevyvaroval omylu, který mu vytkl profesor Bedřich Vrchlická v rozsáhlém kritickém článku, uveřejněném v Zemědělských novinách. Profesor Vrchlická namítá, že veškerá antiprobabilistická usuzování profesora Kousky se opírají o nesprávný předpoklad, který autor přešel mlčením. Za fasádou Kouskových úvah se totiž skrývá „metafyzický úžas nad existencí“, který lze formulovat takto: „Proč existuji zrovna teď, zrovna v tomto těle, proč zrovna v této a ne v jiné podobě? Proč jsem nebyl některým z těch miliónů lidí, kteří existovali přede mnou, a proč nebudu žádným z těch, kteří se narodí v budoucnu?“ I za předpokladu, že tato otázka má nějaký smysl, říká profesor Vrchlická, nemá nic společného s fyzikou. Na pohled se zdá, že má a že by se dala přeformulovat takto: „Každý člověk, který dosud existoval, tj. žil, byl tělesným uskutečněním jistého vzorce složeného z genů, čili základních jednotek dědičné hmoty. V podstatě by se všechny tyto vzorce, jež se dodneška staly skutečností, daly nakreslit; staneme před obrovskou tabulí popsanou množstvím vzorců genotypů, z nichž každý přesně odpovídá jedinci, který podle něj zárodečným vývojem povstal. Přímo se nám vnucuje otázka: čím vlastně se liší tento genový vzorec na tabuli, který odpovídá mně, mému tělu, od všech ostatních vzorců, že díky tomu rozdílu jsem právě já jeho vtělením v hmotě? Čili jaké fyzikální podmínky, jaké materiální okolnosti mám mít na zřeteli, abych této různosti dosáhl, abych pochopil, proč o všech těch vzorcích na tabuli můžu prohlásit» jedná se tu o jiné lidi«, a pouze o jednom vzorci smím říci» tady jde o mě, to JSEM JÁ?«.“ Na takto položenou otázku nemůže fyzika odpovědět ani dnes, ani za sto, ani za tisíc let, vysvětluje profesor Vrchlická. Taková otázka v podstatě nic neznamená, protože fyzika sama není osobností, a tudíž pokud se zabývá zkoumáním čehokoli, ať už jde o nebeská tělesa či lidská těla, mezi mnou a tebou, mezi tím či oním nečiní žádného rozdílu; že o vlastním subjektu říkám „já“ a o jiném „on“, to sice fyzika umí po svém vysvětlit (opírá se o obecnou teorii logických automatů, teorii samoregulujících soustav atd.), leč není s to postřehnout právě onen rozdíl v bytí mezi „já“ a „on“. Na druhé straně jedinečnost jednotlivých lidí dokáže fyzika rozpoznat, neboť každý člověk (vyjma dvojčat) je vtělením jiného souboru genů. Profesoru Kouskovi ale nejde vůbec o to, že každý z nás má jinou konstituci, že má tělesnou a duševní individualitu. Metafyzický údiv, z nějž úvahy profesora Kousky vycházejí, by se ani o chlup nezmenšil, kdyby všichni lidé byli vtělením jedné a téže genové formule, kdyby jaksi lidstvo sestávalo z dvojčat ideálně si podobných jako vejce vejci. Poněvadž pak by se bylo možno ptát, co je příčinou toho, že „já“ není „někdo jiný“, proč jsem se nenarodil v době faraónů či v Arktidě, ale teď a tady — ale ani v tomto pokračování by nebylo možné na takovou otázku dostat od fyziky odpověď. Vždyť tyto různosti, které mezi mnou a jinými lidmi existují, pro mě začínají tím, že jsem sám sebou, že nemůžu vyletět z vlastní kůže, ani své bytí s kýmkoli jiným zaměnit — a teprve pak jsem schopen postřehnout, že můj vzhled a moje povaha se různí od všech ostatních lidí živých (i zemřelých). Ta první, pro mě nejdůležitější diference však v podstatě pro fyziku vůbec neexistuje a to je vlastně také všechno, co lze k tomuto tématu povědět. Takže slepota fyziků a fyziky v tomto ohledu nebyla zaviněna teorií pravděpodobnosti. Tím, že profesor Kouska nastolil otázku, zda se dají odhadnout šance vlastního zrození, zavedl na scestí sebe, jakož i své Čtenáře. Profesor Kouska se domnívá, že na otázku „Jaké podmínky musí být splněny, abych se já, Kouska, narodil?“ fyzika odpovídá slovy „musí být splněny fyzicky krajně nepravděpodobné podmínky!“. Jenže to není pravda. Otázka ve skutečnosti zní: „Jak je zřejmé, jsem živý člověk, jeden z miliónu lidí. Chtěl bych se dovědět, čím to je, že se fyzicky odlišuji od všech ostatních lidí, od těch, co byli, co jsou a co budou, že jsem žádným z nich nebyl ani nejsem a že jsem pouze sebou samým a o sobě říkám Já?“ Na tuto otázku ovšem fyzika neodpovídá a odvolává se na probabilitu; z jejího hlediska neexistuje mezi tazatelem a ostatními lidmi žádný fyzický rozdíl. A proto se také vývody profesora Kousky teorie pravděpodobnosti netýkají ani ji neoslabují, neboť s ní totiž nemají naprosto nic společného! Po přečtení natolik protichůdných názorů dvou vynikajících myslitelů zabředl recenzent do hlubokého zmatku. Sám není schopen toto dilema rozsoudit, zato však může s naprostou jistotou prohlásit, že po přečtení díla profesora Kousky je podrobně obeznámen se všemi událostmi, které vedly ke zrození badatele s tak zajímavým rodinným životopisem. Co se týče jádra sporu, bude asi lépe ponechat rozhodnutí povolanějším znalcům. Arthur Dobb NON SERVIAM (Pergamon Press) Kniha profesora Dobba pojednává o personetice, o níž se finský filozof Eino Kaikki vyslovil, že je to nejkrutější věda, jakou kdy člověk vymyslel. Dobb, který patří k nejvýznamnějším současným personetikům, tento názor sdílí. Nelze se vyhnout závěru, říká, že personetika je ve své praxi nemorální; jedná se však o činnost, která, ač se příčí etickým zásadám, je pro člověka životně nutná. Ve výzkumu se nelze vyhnout svého druhu bezohlednosti a znásilňování přirozených reflexů, a když už nikde jinde, tak právě zde se hroutí mýtus o naprosté nevinnosti vědce jako analytika faktů. Jedná se o vědní obor, kterému se přece s emfatickou nadsázkou říká experimentální teogonie. Recenzenta, pravda, poněkud překvapuje fakt, že když se před devíti lety celá tato věc řádně rozvířila v tisku, byla veřejnost senzačními výsledky personetiky přímo šokována, ačkoli se zdálo, že v naší době už nic nepřekvapí. Ozvěna Kolumbova objevitelského činu zněla celými staletími, zatímco ovládnutí Měsíce se v obecném povědomí bralo za pár týdnů bezmála jako banální fakt. Název pochází ze dvou latinských slov: persona — osobnost a genesis — ve významu stvoření, tvorby. Tento obor vznikl jako pozdější odvětví kybernetiky a psychoniky osmdesátých let, skřížených s intelektronickou praxí. O personetice ví dnes kdekdo — kdybyste zastavili náhodného chodce na ulici, jistě by vám řekl, že se jedná o výrobu umělých bytostí. Odpověď nemá opravdu daleko ke skutečnosti, ačkoliv ani zdaleka nevystihuje její podstatu. V současné době máme k dispozici téměř stovku personetických programů. Před devíti lety vznikala v počítačích osobnostní schémata a primitivní zárodky „řadového“ typu, tehdejší generace počítačů dnes již muzeální hodnoty pro opravdovou výrobu personoidů ještě nevytvářely sdostatek možností. Její teoretickou možnost vycítil již Norbert Wiener, což dosvědčují pasáže z jeho poslední knihy Tvůrce a robot. Pravda, zmiňoval se o tom napůl žertem, ale humor těchto úvah měl v podtextu dosti ponuré předtuchy. Wiener však nemohl předvídat to, co se stane za dvacet let. — K nejhoršímu došlo, tvrdí sir Donald Acker, — když v Massachusettském technologickém institutu dokázali realizovat co nejkratší spojení mezi vstupy a výstupy počítače… V současné době je možné vybudovat „svět“ pro jeho budoucí „obyvatele“ za dvě hodiny. Neboť právě tak dlouho trvá vložení některého z plnohodnotných programů (jako jsou třeba BAAL 66, CREAN IV nebo JAHVE 09) do počítače. Počátky personetiky načrtává Dobb jen rámcově s odkazem na historické prameny a pak, jako zkušený praktik — experimentátor, vypráví především o tom, jak pracuje on sám, což je dost podstatná záležitost, protože mezi anglickou školou, kterou Dobb reprezentuje, a americkou skupinou z Massachusettského technologického institutu panují dost značné rozdíly v metodice i cílech sledovaných výzkumem. Proces „týdne staženého do sto dvaceti minut“ charakterizuje Dobb následovně. Nejdříve se do strojové paměti vloží minimální soubor dat. Znamená to, abychom zůstali v mezích jazyka srozumitelného laikům, že se tato paměť naplní „matematickou“ surovinou. Tato surovina je pak protoplazmou „životního“ vesmíru zatím ještě neexistujících personoidů. Bytostem, které přijdou na tento — strojový, číslicový svět, které v něm a výlučně v něm budou žít, jsme tedy již schopni zajistit prostředí s charakterem nekonečna. Proto se zde tyto bytosti nemohou cítit uvězněné ve fyzikálním smyslu, protože z jejich hlediska je toto prostředí bez hranic. Má pouze jeden rozměr, velmi podobný tomu, jenž je dán i nám, a tím je čas (ve smyslu jeho trvání). Tento čas však není s naším analogický, protože tempo jeho průběhu může být libovolně kontrolováno experimentátorem. Obyčejně se maximalizuje v úvodní fázi (takzvaného genezního oživení) tak, aby naše minuty odpovídaly celým aeonům, během nichž dochází k řadě postupných reorganizací a krystalizací — umělého vesmíru. Je to vesmír naprosto bezprostorový. Má sice rozměry, jejich charakter je však ryze matematický, a tedy, z objektivního hlediska, téměř „imaginární“. Jsou prostě určitými důsledky axiomatických rozhodnutí programátora, na kterém také závisí i jejich počet. Rozhodne-li se třeba pro desetirozměrnost, bude to mít pro strukturu vytvářeného zcela odlišné důsledky, než když bude uvažovat pouze šest rozměrů; zde je třeba znovu důrazně připomenout, že se jedná o rozměry, které nemají nic společného s rozměry fyzikálního prostoru, ale pouze s abstraktními, logicky pravoplatnými konstrukcemi, s nimiž pracuje matematická systémová tvorba. Tento pro nematematika nejméně přístupný bod se pokouší Dobb vysvětlit odvoláním na jednoduchá fakta, obecně známá ze školní výuky: jak známo, je možné sestrojit geometricky správné těleso, třeba krychli, které má v reálné praxi svůj protějšek v podobě kostky. Stejně je možné vytvořit i geometrické těleso čtyř-, pěti- anebo n- rozměrné (čtyřrozměrný je například tzv. teserakt). Tato tělesa však již své reálné protějšky nemají, o čemž se můžeme přesvědčit, protože neexistuje-li čtvrtý rozměr, nedá se reálně čtyřrozměrná krychle sestrojit. Tento rozdíl (mezi fyzikálně uskutečnitelným a pouze matematicky možným) pro personoidy vůbec neexistuje, neboť jejich svět má jako celek čistě matematickou konzistenci. Je cele vybudován z matematiky, přestože základem této matematiky jsou již běžné, fyzické objekty (relé, tranzistory, logické obvody, prostě celý systém počítače). Jak známo, prostor není v souladu se současnou fyzikou vzhledem k objektům a hmotám, které se v něm nacházejí, něčím odděleným. Je ve své existenci těmito tělesy podmíněn; tam, kde nejsou, kde v materiálním smyslu „nic není“, tam zaniká i prostor a klesá na nulu. Roli hmotných těles, která se jistým způsobem „rozpínají“ a tím vytvářejí prostor, tudíž v personoidním světě hrají matematické systémy pro tento účel záměrně vytvořené. Z rozmanitých „matematik“, které by vůbec bylo možné vytvořit například axiomaticky, si programátor, pokud se rozhodne pro určitý experiment, vybírá určitou grupu, která se stane základem, „dnem bytí“ a „ontologickým fundamentem“ vytvářeného vesmíru. Podle Dobbova názoru zde dochází k překvapivé podobnosti se světem lidí. Náš svět se přece „rozhodl“ pro určité formy a určité typy geometrií, které mu nejlépe vyhovují, protože jsou nejjednodušší (například trojrozměrnost, abychom zůstali u toho, čím jsme začali). Mimo to si můžeme představovat „jiné světy“ s „jinými vlastnostmi“ — v geometrickém a nejen geometrickém smyslu. Rovněž i personoidi: podoba matematiky, kterou jim experimentátor vybral jako „obydlí“, je pro ně tím, čím je pro nás „základní reálný svět“, v němž žijeme a musíme žít. A stejně jako my, mohou si i oni „představovat“ různé světy s odlišnými základními vlastnostmi. Dobb vede svůj výklad metodou postupného přibližování a vzdalování; to, co jsme načrtli výše a co zhruba odpovídá prvním dvěma kapitolám knihy, v dalších kapitolách zčásti odvolává — neboť to uvádí v pochybnost. Věc se nemá tak — vysvětluje nám autor —, že by se personoidi prostě setkávali s hotovým a znehybnělým světem jakoby sevřeným ledem do podoby dané definitivně a nezměnitelně. To, jak bude tento svět vypadat ve svých „jednotlivostech“, záleží už jenom na nich, a to ve stále větší míře na tom, jak se zvyšuje jejich vlastní aktivita a jak roste jejich „explorační iniciativa“. Srovnání vesmíru personoidů se světem, který ve svých fenoménech existuje pouze natolik, nakolik jsou schopni jej jeho obyvatelé vnímat, není také skutečným stavem vztahů. Toto srovnání, s nímž se můžeme setkat v Sainterových a Hughesových pracích, považuje Dobb za „idealistickou úchylku“, za daň, kterou personetika zaplatila doktríně biskupa Berkeleyho, jež tak náhle a podivně vstala z mrtvých. Sainter tvrdil, že personoidi poznávají svět podobně jako Berkeleyho bytost, která není schopna odlišit „esse“ — být od „percipi“ — vnímat. To znamená, že nikdy není s to objevit rozdíl mezi tím, co je vnímáno, a tím, co vnímání nezávisle na vnímateli způsobuje. Dobb útočí na tento výklad se zápalem o to větším, protože přece my jako tvůrci světa personoidů dokonale víme, že to, co vnímají oni, skutečně existuje uvnitř počítačů a nezávisle na personoidech — třebaže, pravda, pouze tak, jak mohou existovat matematické objekty. Avšak ani to není závěr vysvětlení. Personoidi vznikají jako zárodek díky programu a rostou tempem, které jim určil experimentátor, tempem, jaké je schopna vyvinout současná technika zpracování informací, která pracuje světelnými rychlostmi. Matematika, která má být pro personoidy „jsoucnostním obydlím“, je neočekává plně „připravena“, ale v určitém smyslu „schoulená“, „nedořečená“, „odložená“ a „latentní“, protože je pouze souborem určitých perspektivních možností, určitých cest, obsažených v příslušné naprogramovaných jednotkách počítače. Tyto jednotky čili generátory „samy o sobě“ nic nepodniknou; konkrétní typ aktivity personoidů jim slouží jenom jako spouštěcí mechanismus, uvádějící do pohybu jejich produkci, která se bude postupně rozrůstat a vyhraňovat; svět, obklopující tyto bytosti, se tedy bude významově ujednocovat v souladu s jejich vlastním jednáním. Dobb se pokouší výklad přiblížit použitím následující analogie: Člověk může reálný svět interpretovat různým způsobem. Může intenzitu svého bádání napřít na určité rysy tohoto světa a v tom případě toto nabyté poznání vrhne svérázné světlo i na jeho zbývající části, na něž nebyl v prioritním výzkumu brán zřetel. Pokud se zpočátku bude intenzívně věnovat např. mechanice, vytvoří si mechanickou představu světa a bude na vesmír pohlížet jako na dokonalý gigantický hodinový stroj, směřující klidným chodem od minulosti k přesně určené budoucnosti. I když tato představa není přesným korelátem reality, přece jen je ji možné po určitý historicky dlouhý časový úsek používat a docházet dokonce i ke značnému množství praktických úspěchů, například při konstrukci strojů, nářadí apod. Podobná je situace i u personoidů. Pokud jsou výběrem a určitým volním aktem „nastaveni“ na určitý typ relace a přisoudí tomuto typu prioritu a pokud pouze v něm budou vidět „podstatu“ svého vesmíru, dostanou se na vymezenou cestu činnosti a objevů, která není ani fiktivní, ani jalová. Díky tomuto nastavení „přitáhnou“ všechno, co se jim v „prostředí“ nejlépe hodí. To bude první, co spatří a co nejdřív ovládnou. Neboť svět, který je obklopuje, je tvůrcem-experimentátorem determinován jenom částečně; personoidům v něm zbývá poměrně rozsáhlé pole působnosti jak čistě „duchovní“ (v rozsahu toho, co si o svém světě myslí a jak jej chápou), tak i „reálné“ (v rámci své „činnosti“, která není skutečně reálná v našem smyslu slova, ale není také jen čistě smyšlená). Zde leží vpravdě nejsložitější místo dedukce a Dobbovi se patrně nepodařilo plně vysvětlit zvláštní kvality personoidní existence, jež je schopen postihnout pouze jazyk programové matematiky a tvůrčích zásahů. Musíme tedy do jisté míry uvěřit, že aktivita personoidů není ani zcela svobodná (jako není zcela svobodný ani prostor naší činnosti, protože je omezen přírodními zákony), ani zcela determinovaná (stejně jako ani my nejsme vagóny postavené na předem pevně určené koleje). Personoid se člověku podobá v tom, že se „druhotné kvality“ — zabarvení, melodičnost, krása řeči objevují teprve tehdy, když existují slyšící uši a vidoucí oči, nicméně to, co vidění a slyšení umožňuje, bylo přece již předtím dávno určeno. Personoidi pozorující své okolí mu přisuzují „ze sebe“ kvality prožitků, které přesně odpovídají tomu, čím pro nás jsou krásy krajiny, kterou pozorujeme, toliko s tím rozdílem, že jim byly přisouzeny krásy matematické. O tom, „jak je vidí oni“, se již nemůžeme vyslovit ve smyslu „subjektivní kvality jejich pocitů“, protože jediným způsobem, jak bychom se o hodnotě jejich prožitků mohli přesvědčit, by bylo stáhnout ze sebe lidskou kůži a stát se personoidy. Tím spíš, že personoidi nemají ani oči, ani uši, a tedy nevidí a neslyší podle našeho chápání, jelikož v jejich světě neexistuje světlo ani tma, ani prostorová blízkost nebo dálka, hořejšek či dolejšek. Jsou v něm rozměry pro nás nepostřehnutelné, ale pro ně prvotní a základní: například vnímají — jako protějšek lidské percepce — určité změny elektrických potenciálů. Nikoliv nějak na způsob elektrické rány (šoku), ale spíš asi tak, jako když člověk ponejprv postřehne optický nebo akustický jev, uvidí červenou skvrnu, uslyší zvuk, či se dotkne tvrdého nebo měkkého předmětu. Zde, zdůrazňuje Dobb, lze mluvit pouze v analogiích a představách: tvrdit, že ve srovnání s námi jsou personoidi „mrzáci“, protože nevidí a neslyší tak jako my, je naprosto absurdní, neboť se stejnou platností by se dalo říci, že naopak my jsme vůči nim ochuzeni o schopnost bezprostředního vnímání matematické fenomenalistiky, kterou přece poznáváme čistě intelektuálně, rozumem a úsudkem, přicházíme s ní do styku pouze prostřednictvím úvahy a jenom díky abstraktnímu myšlení jsme schopni matematiku „prožívat“. Oni v ní ale žijí, pro ně je vzduchem, vodou, zemí a oblaky a dokonce i chlebem, ano i potravou, protože se jí v jistém smyslu „živí“. Takže personoidi jsou „uvězněni“, hermeticky uzavřeni v počítači jen a jen z našeho hlediska; tak jako oni nemohou proniknout do našeho, lidského světa, naopak ani my nemůžeme recipročně vniknout doprostřed jejich světa tak, abychom v něm mohli existovat a bezprostředné jej poznávat. Matematika se tedy ve svých určitých podobách stala životním prostorem rozumu natolik oduševnělého, že je absolutné netělesný a je jeho kolébkou, i místem jeho bytí. Personoidi se po mnoha stránkách podobají člověku. Mohou si určitý rozpor myslet (například že je „A“ a není „ne-A“), nedovedou jej však realizovat — právě tak jako my. Nám v tom brání fyzika, jim zase logika jejich světa. V každém případě, zdůrazňuje Dobb, se vůbec nedá mluvit o tom, že bychom byli introspekcí schopni vyčerpávajícím způsobem poznat, co personoidi „cítí“ a prožívají, když usilovně pracují ve svém nekonečném vesmíru. Jeho naprostá bezprostorovost není žádným vězením — to je nesmysl, který vymysleli novináři. Naopak, tato bezprostorovost je zárukou jejich svobody. Matematika, kterou ze sebe produkují počítačové generátory „vybuzené“ k aktivitě — a „budí“ je aktivita samotných personoidů — totiž v jistém smyslu vytváří prostor pro libovolnou činnost, pro konstrukční či jiné práce, pro bádání, pro smělé zásahy a záměry. Krátce: personoidům jsme nijak neukřivdili tím, že jsme jim dali do vínku právě takový a ne jiný všehomír. V tom nemorálnost a ukrutnost personetiky vidět nelze. V sedmé kapitole Non serviam začíná Dobb čtenáře seznamovat s obyvateli číslicového vesmíru. Personoidi používají jak artikulovaný jazyk, tak artikulované myšlení, navíc mají i emoce. Každý z nich je individualitou, a přitom jejich vzájemné rozlišení už není prostým důsledkem tvůrce-propagátora, tj. člověka. Vyplývá prostě z neobyčejné složitosti jejich vnitřní stavby. Mohou si být velmi podobní, ale nejsou nikdy totožní. Při příchodu na svět jsou vybaveni takzvaným „jádrem“ („nukleus osobnosti“). Již v tom okamžiku mají dar řeči a myšlení, byť v stavu rudimentárním. Mají slovní zásobu, třebaže velmi chudou, schopnost konstruovat věty v souladu s pravidly skladby, která jim byla naprogramována. Zdá se, že v budoucnu jim nebude nutné vkládat dokonce ani tyto determinanty, ale pouze trpně čekat, až oni sami, podobné jako kdysi prvotní lidská skupina, si v průběhu socializace vytvoří vlastní řeč. Tento směr personetiky má však dvě úskalí. Za prvé, čekací doba na vývoj jejich řeči bude příliš dlouhá. Za současného stavu by se muselo čekat dvanáct let, a to dokonce i při nejvyšším vystupňování tempa vnitropočítačových přeměn (kde by, obrazně a zhruba řečeno, jednomu roku lidského života odpovídala jedna sekunda strojového času). Za druhé — a v tom vězí největší potíž — řeč, spontánně se utvářející při „skupinové evoluci personoidů“, nám nebude srozumitelná. Její důkladný výzkum by připomínal pracné luštění záhadné šifry ztížené tím, že běžně používané šifry přece vytvořili jedni lidé pro druhé lidi ve společném světě šifrantů a dešifrátorů. Svět personoidů však má kvality zásadně odlišné od světa našeho, z toho důvodu pak i jazyk, který by pro něj byl nejvýhodnější, musí být značně odlišný od každého etnického jazyka. Takže tvorba „ex nihilo“ zůstává pouze plánem a touhou personetiků. Když personoidi „vývojově zesílí“, setkávají se s hlavní a pro ně nejdůležitější záhadou — záhadou vlastního původu. Znamená to, že si kladou otázky, které známe z dějin lidstva, z historie jeho věrouk a z jeho filozofických snah a mýtů: odkud jsme se vzali? Proč jsme takoví, a ne jiní? Proč svět, který vidíme, má právě tyto a ne nějaké jiné vlastnosti? Čím jsme pro svět a čím je svět pro nás? Nakonec je řada těchto otázek nevyhnutelně dovede k základním otázkám ontologie, kulminujícím v otázce, zda bytí vzniklo „samo o sobě“ anebo zda je důsledkem určitého tvůrčího činu, čili zda se za ním skrývá intencionálně aktivní Stvořitel, obdařený vůlí a věděním, znalý své věci. A tady je ono místo, kde se krutost personetiky projevuje v celé nahotě. Dříve však, než si Dobb v druhé části svého díla začne lámat hlavu nad intelektuálními problémy — nebo, chcete-li — nad mukami rozumu vydaného takovým otázkám napospas — v řadě následujících kapitol charakterizuje „typického personoida“, jeho „anatomii, fyziologii a psychologii“. Personoid sám o sobě nedokáže překonat stadium zárodečného myšlení prostě proto, že se nemůže cvičit v řeči, a bez ní musí diskursívní myšlení zákonitě upadat — protože se dostatečně nerozvinulo. Optimální — alespoň pro rozvoj řeči a typických exploračních činností a „kulturizaci“ — jsou podle výsledků stovek pokusů skupiny čtyř až sedmi personoidů. Pro jevy odpovídající sociálním procesům vyššího stupně je však zapotřebí již skupin mnohem početnějších. V současné době v počítačovém vesmíru o dostatečné kapacitě lze „umístit“ přibližně na tisíc personoidů. Výzkumy tohoto druhu, které již patří do zvláštní a samostatné vědní disciplíny — sociodynamiky — leží mimo oblast Dobbových hlavních zájmů, a proto se jeho kniha o nich zmiňuje pouze okrajově. Jak již bylo uvedeno, personoidi nemají tělo, ale zato mají „duši“. Z hlediska vnějšího pozorovatele, který (s pomocí speciálního přídavného zařízení typu sondy zabudovaného v počítači) může nahlédnout do strojových procesů, se tato „duše“ jeví jako „souvislý oblak procesů“, jako funkcionální agregát charakteru „centra“, který se dá v systému počítače s dostatečnou přesností vydělit, tj. vymezit (což nota bene není lehké a z jednoho hlediska připomíná vyhledávání center v lidském mozku v neurofyziologii). Pro pochopení personoidů je v Non serviam nejzávažnější kapitola jedenáctá, která poměrně přístupně vykládá teorii vědomí. Vědomí (každé, nejen personoidovo, tedy i lidské) je fyzikálně vzato „informační stojatá vlna“, určitá dynamická konstanta v proudu neustálých přeměn, která je o to podivnější, že zároveň je „kompromisem“ i „výjimkou“, kterou, pokud si to uvědomujeme, přirozená evoluce vůbec „nenaplánovala“. Ba právě naopak — od počátku vytvářela evoluce neslýchané potíže a těžkosti pro sladění činnosti mozků nad jejich danou velikost, tj. nad daný stupeň složitosti, a přitom vtrhla do hájemství těchto dilemat — přirozeně že neuvědoměle, protože není osobním tvůrcem. Bylo to prostě tak, že evoluce „dovlekla“ jistá evolučně velmi stará řešení řídicích a regulačních problémů nervového systému až ke stupni, na němž začíná antropogeneze. Tato zastaralá řešení z čistě racionálního, úsporně inženýrského hlediska bylo třeba prostě radikálně škrtnout, odmítnout a — jako mozek rozumné bytosti — vyprojektovat něco zcela nového. Evoluce to však zjevně udělat nemohla, protože vymanit se ze schémat starých řešení, táhnoucích se leckdy stovky miliónů let do minulosti, bylo nad její síly, neboť se stále pohybuje malými krůčky přizpůsobujících změn, „neskáče“, nýbrž se „plazí“. Je tedy „branami“, které za sebou „vlečou“ nesčetné archaismy, ba přímo různé „smetí“, jak to jasně charakterizovali Tammer a Bovine — jedni z tvůrců modelování lidské psychiky pomocí počítačů, které bylo předzvěstí zrození personetiky. Vědomí člověka je důsledkem svérázného „kompromisu“ a „slátaniny“ anebo, jak tvrdil např. Gebhardt, zároveň výtečnou exemplifikací známého německého úsloví: Aus der Not eine Tugend machen (dělat z nouze ctnost). Počítač „sám od sebe“ nemůže nikdy nabýt vědomí z toho prostého důvodu, že v něm nedochází k hierarchickým konfliktům činnosti. Takový stroj může maximálně upadnout do jisté „logické horečky“ či „logického stuporu“, když se v něm nashromáždí antinomie, což je ale všechno. Protiklady, jimiž se to v lidském mozku přímo hemží, se však v průběhu stovek tisíců let stávaly předmětem stále se opakujících „arbitrážních zákroků“. Vznikaly vyšší a nižší roviny, reflexní oblouk vzruchů a kontroly, modelování prostředí elementárního („zoologickým způsobem“) a pojmového („jazykovým způsobem“) — a přitom se všechny najednou nemohou a ani „nechtějí“ překrývat, pokládat jedna na druhou, spojit v jednotu. Čím tedy je vědomí? Východiskem, vyklouznutím z osidel, zdánlivou nejvyšší instancí, soudní stolicí jakoby (ale jenom jakoby!) posledního odvolám a — řečeno jazykem fyziky — činností, která když začne, nemůže být vůbec uzavřena, tj. definitivně ukončena. Je tedy jenom projektem takového ukončení a úplného „smíření“ zatvrzelých protikladů mozku. Je jakoby zrcadlem, které má za úkol odrážet jiná zrcadla, ta zase postupně odrážejí další a tak dále — až do nekonečna. To prostě není fyzicky možné, a proto je vlastně „regressus ad infinitum“ něčím na způsob propadliště, nad nímž se vznáší a poletuje fenomén lidského vědomí. „Pod vědomím“ jako by se odehrával neustálý zápas o to, aby v něm bylo plně zastoupeno to, co se tam ve svém celku prostě pro nedostatek místa dostat nemůže. Protože k tomu, aby se všechny snahy usilující o proniknutí do centra vědomého úsudku zrovnoprávnily, by byla vlastně nezbytná — nekonečná kapacita a průchodnost. Okolo vědomí tedy neustále panuje „tlačenice“ a „strkání“, takže vědomí ani zdaleka není nejvyšším chladným, suverénním kormidelníkem, ale často se spíše houpe jako zátka na vzedmutých vlnách, jejíž „dominantní postavení“ nemá s dokonalým ovládnutím těchto vln nic společného… Jazyk současné, informaticky a dynamicky interpretované teorie vědomí se, bohužel, nedá vyložit jasně a jednoduše, takže jsme zde odkázáni — alespoň v populárním výkladu — na řadu názorných příkladů a metafor. V každém případě víme, že vědomí je určitou „vytáčkou“, „výmluvou“, k níž se evoluce oportunisticky utekla, využívajíc výhod daného stavu, aby co nejrychleji vybředla z tíživých, stále narůstajících problémů. Kdyby tedy rozumnou bytost někdo skutečně konstruoval podle zásad dokonale racionálního inženýrství a logiky a uplatnil při tom měřítka technologické výkonnosti, taková bytost by nemohla být obdařena vědomím… Její chování by bylo vždy dokonale logické, pokaždé nerozporné, pochopitelné a znamenitě spořádané a pozorovateli-člověku by se snad i jevila geniálně schopná tvořit i rozhodovat, ale ani trochu by člověka nepřipomínala, neboť by postrádala jeho „tajemnou hloubku“, jeho vnitřní „zákruty“, jeho labyrintovou přirozenost… Nezabýváme se zde současnou teorií vědomého duševního života, jak to nečiní ani profesor Dobb; těchto několik slov bylo zapotřebí říci, protože jsou předpokladem osobnostní struktury personoidů. Jejich vytvořením byl konečně realizován jeden z nejstarších mýtů o homunkulovi. K tomu, aby se dalo vytvořit něco podobného člověku, tj. jeho psychika, je třeba do informačního substrátu uváženě zavést určité rozpory, naprogramovat asymetrii, odstředivé tendence, krátce je ho třeba najednou sjednotit — i znesvářit. Je to rozumné? Jistěže, je to dokonce nevyhnutelné, pokud nemáme v úmyslu vytvořit prostě jenom nějaké syntetické rozumy, ale chceme imitovat myšlení a s ním zároveň i individualitu člověka. Emoce personoidů se tedy musí do určité míry dostávat do rozporu s jejich rozumovými postoji, personoidi musí mít alespoň v jistém stupni tendence k sebezáhubě, musí pociťovat „vnitřní napětí“ vší té odstředivosti, prožívané hned jako nekonečná nádhera duševních stavů, hned jako jejich až nesnesitelně bolestný duševní svár. Receptura kreace není vůbec tak beznadějně komplikovaná, jak by se mohlo zdát. Prostě logika tvorby (personoida) musí být porušena a zahrnovat určité antinomie. Vědomí není pouze východiskem z evoluční pasti — praví Hildebrandt —, ale zároveň také únikem z osidel gödelizace: toto řešení se totiž paralogickými protiklady odchýlilo od rozporů, jimž podléhá každý z logického hlediska dokonalý systém. Vesmír personoidů je tudíž plně racionální, zatímco oni jeho úplně racionálními obyvateli nejsou. To by nám mělo stačit — ostatně ani profesor Dobb se do této nesmírně složité problematiky hlouběji nepouští. Jak již víme, personoidi nemají těla, nepociťují svou tělesnost, ale zato mají „duši“. „Těžko si to lze představit“ — mluvili jsme tu o tom, co pociťují při určitých myšlenkových stavech, za naprosté temnoty, při maximálně redukovaném přísunu vnějších podnětů — ale, praví Dobb, „jsou to mylné domněnky. Při senzorické deprivaci začíná totiž činnost lidského mozku rychle ochabovat, bez ustavičného přílivu impulsů z vnějšího světa má psychika tendenci k petrifikaci.“ Jenže personoidi nemají smysly, takže „neochabují“, protože jim dodává kompaktnost jejich matematické prostředí, jež vnímají — jenže jakým způsobem? Řekněme, že je vnímají podle změn, které jim jsou „z vnějšku“ vnucovány a vyvolávány. Jsou schopni rozlišit změny, které jsou zevní, od změn vyvěrajících z hloubky jejich vlastní psychiky. Ale jak? Vyčerpávající odpověď na tuto otázku může poskytnout již jen teorie dynamické struktury personoidů. Přes všechny tyto pronikavé rozdíly nám stejně podobní jsou. Víme již, že počítač vědomí nenabude; ať už jej pověříme jakýmkoli úkolem a budeme v něm modelovat jakékoli fyzikální procesy, zůstane trvale apsychický. Protože k zhotovení modelu člověka je zapotřebí zopakovat jeho základní rozpory, pouze systém vzájemně se přitahujících protikladů, z toho vyplývá, že personoid, připomíná — podle Canyona citovaného Dobbem — hvězdu smršťovanou působením gravitace a současně rozpínanou tlakem radiace. Centrem gravitace je prostě individuální „já“ — to však nikterak nevytváří jednotu ať v logickém či fyzikálním smyslu. To je pouze náš subjektivní klam! V této fázi výkladu se ocitáme uprostřed ohromného množství nevídaných překvapení. Počítač lze samozřejmě naprogramovat tak, aby se s ním dalo rozmlouvat jako s rozumným partnerem. Bude používat zájmena „já“ ve všech jeho gramatických tvarech, kdy to bude potřeba. To je ovšem svérázný podvod! Stroj bude stále mnohem blíže miliardě mluvících — byť sebelíp vycvičených — papoušků než tomu nejprostšímu, nejhloupějšímu člověku. Napodobuje lidské jednání čistě v jazykové rovině, nic víc. Takový stroj nic nepotěší, neudiví, nepřekvapí, nevyděsí ani nezarmoutí, protože psychologicky individuálně je to Nikdo. Je Hlasem formulujícím problém a odpovídajícím na dotazy, je Logikou schopnou porazit šachového velmistra, je — to znamená může se stát — nejdokonalejším imitátorem čehokoli, hercem dovedeným k vrcholu dokonalosti, který dokáže sehrát každou naprogramovanou roli —, ale jako herec a imitátor vnitřně naprosto prázdný. Nelze počítat s jeho sympatiemi ani antipatiemi, s jeho náklonností či nepřátelstvím. Nesměřuje k žádnému vlastnímu cíli, je mu „všechno jedno“ do takové míry, že to člověk nikdy nepochopí — prostě proto, že stroj jako individualita neexistuje… Je to zázračně výkonný kombinatorní mechanismus, nic víc. Setkáváme se zde s prapodivným jevem. Překvapuje nás myšlenka, že ze „suroviny“ tak absolutně prázdného, tak dokonale neosobního stroje se dají vložením speciálního, personetického programu sestavit autentické individuality, a to dokonce mnohé najednou! Poslední typy IBM mají kapacitu až tisíc personoidů, což je matematicky přesný termín, neboť množství součástí a spojů, nezbytných jako nosič jednoho personoida, lze vyjádřit v jednotkách centimetr-gram-sekunda. Personoidi jsou v počítači od sebe odděleni i fyzicky. „Nepřekrývají se“ — třebaže se to stát může. Při vzájemném kontaktu totiž začíná působit činitel „odpuzování“, který jim komplikuje vzájemnou „osmózu“. Přesto se mohou navzájem prolínat — pokud o to usilují. Procesy, které tvoří jejich mentální základnu, se v tom případě začnou na sebe vršit a vytvářejí při tom šumy a poruchy. Když je pásmo průniku úzké, stává se určité množství informací „společným vlastnictvím“ obou „překrývajících se“ personoidů a tento jev je pro ně něčím neobvyklým. Je stejně subjektivně překvapivý, jako by bylo podivné a znepokojivé, kdyby člověk ve své hlavě slyšel „cizí hlasy“ a „cizí myšlenky“ (to se stává při určitých psychických poruchách, tj. duševních chorobách, anebo pod vlivem halucinogenních látek). Děje se zde něco podobného, jako by dva různí lidé neměli vzpomínky podobné, ale totožné. Jako by se zde odehrávalo něco víc, než je myšlenkový telepatický přenos — a tím je „periferní splynutí jáství“. To je ovšem předzvěst ve svých důsledcích strašlivého jevu, jehož je třeba se vyvarovat. Po přechodném stavu „okrajové osmózy“ může „útočný“ personoid toho druhého „zničit“ a „pohltit“. V tom okamžiku je ten druhý prostě vstřebán, anihilován — přestává existovat (říká se tomu vražda…). Zničený personoid se stává převzatou, neoddělitelnou částí „agresora“. Podařilo se nám — tvrdí Dobb — vymodelovat nejen psychický život, ale také jeho ohrožení a zánik. Podařilo se nám tedy vymodelovat i smrt. Personoidi se však v normálních podmínkách pokusů těmto „agresím“ vyhýbají a „duchožrouti“ (Castlerův termín) se mezi nimi prakticky nevyskytují. Když personoidi pocítí počátky osmózy, k níž může dojít z důvodů čistě náhodných sblížením a fluktuací, a když toto ohrožení svým přirozeně bezsmyslovým způsobem zaznamenají přesně tak, jako když někdo cítí „cizí přítomnost“ a dokonce i slyší ve vlastním mozku „cizí hlasy“ — začínají provádět aktivní ústupové pohyby a vzdalují se od sebe. Díky tomuto jevu však poznali smysl pojmů „dobra“ a „zla“. Je pro ně evidentní, že „zlo“ tkví ve zničení toho druhého a „dobro“ v jeho zachování. Zároveň ale také „zlo“ jednoho může být „dobrem“ (tj. ziskem v mimoetickém smyslu) pro toho, který se stal „duchožroutem“. Taková expanze, přivlastnění cizího „duchovního teritoria“ totiž zvětšuje počátečně daný „mentální areál“. Je to tedy jistá obdoba naší praxe, když jako příslušníci živočišné říše musíme zabíjet jiné živočichy, abychom se jimi živili. Personoidi však takto postupovat nemusí, pouze mohou. Neznají hlad ani žízeň, neboť je živí neustálý přísun energie, o jejíž zdroj se nemusejí starat, asi jako my se nemusíme zvlášť starat o to, aby nám svítilo slunce. Ve světě personoidů nemohou vzniknout termíny ani pravidla energeticky chápané termodynamiky, protože jejich svět je řízen zákony matematickými a nikoli termodynamickými. Vědci brzy poznali, že kontakty lidí s personoidy prostřednictvím vstupů a výstupů počítače jsou z hlediska poznání dosti jalové, zato však vyvolávají morální dilemata, jimž personetika vděčí za označení nejkrutější vědy. Je něco ničemného na tom, když personoidi jsou informováni, že jsme je stvořili v uzavřeném prostoru imitujícím nekonečno, že jsou v našem světě pouze mikroskopickými „psychocystami“ a „kokónky“. Opravdu, žijí ve svém nekonečnu, takže — jak tvrdil Sharker a jiní psychonetikové (Falkenstein, Wiegeland) — situace je zcela symetrická: oni nepotřebují náš svět, náš „životní prostor“, právě tak jako nám není k ničemu jejich „matematická země“. Dobb považuje tento argument za sofistický. Otázka, kdo koho stvořil a kdo koho ve smyslu tvoření uzavřel, je ovšem zcela mimo diskusi. V každém případě patří Dobb k těm, kteří vyhlašují zásadu absolutního „nevměšování“ a „nestýkání se“ s personoidy. To jsou behavioristé personetiky. Chtějí syntetické rozumné bytosti pozorovat, naslouchat jejich řeči i myšlenkám, zaznamenávat jejich činnost a práci, ale nikdy se mezi ně neplést. Tato metoda je dnes již značně rozvinutá a má k dispozici příslušné technické zařízení, jehož výroba ještě před několika lety narážela na téměř nepřekonatelné obtíže. Jde o to, aby se mohlo naslouchat a rozumět, krátce o to, aby bylo možno být neustále přihlížejícím svědkem, ale zároveň aby tyto „odposlechy“ svět personoidů ani v nejmenším nenarušily. V současné době se v Massachusettském technologickém institutu připravují programy (AFRON II a EROT), které by měly personoidům — doposud bezpohlavním bytostem — poskytnout možnost k „pohlavnímu rozmnožování“. Dobb se vůbec netají tím, že těmito americkými projekty není příliš nadšen. Jeho práce, veškeré jeho experimenty, o nichž píše v Non serviam, jsou zaměřeny docela jinam. Nikoli bez důvodu je právě anglická personetická škola nazývána „filozofickým polygonem“ či „laboratorní teodiceou“. Tato slova nás přivádějí k nejzávažnější — a pro každého člověka určitě nejvíce fascinující — části knihy. K té, která zdůvodňuje a zároveň vysvětluje její zprvu tak podivně znějící název. Dobb podává souhrn svých vlastních pokusů, které provádí už přes osm let bez přerušení. O samotné kreaci se zmiňuje lakonicky; ta byla docela normálním, nepříliš modifikovaným opakováním činností typických pro program JAHVE VI. Dobb uvádí v krátkosti výsledky odposlechu světa, který sám stvořil a jehož vývoj sleduje i nadále. Odposlechy považuje za neetické a dokonce, jak přiznává, místy i za špinavou praktiku. Přesto však stojí na svém, ve víře v nezbytí i takových vědeckých experimentů, které se nedají ospravedlnit jak z cistě morálního, tak i z badatelského hlediska. Situace, jak říká, už natolik pokročila, že staré vytáčky vědců nejsou k ničemu. Nelze předstírat učesanou neutralitu a vyhýbat se výčitkám svědomí tím, že se budou uplatňovat výmluvy, v nichž si libovala vivisekce: že utrpení či bolest jsou působeny nevědomým, ne zcela dokonalým tvorům. My jsme odpovědni dvojnásob, neboť tvoříme — stvořené bytosti svazujeme do kozelce schémat našich výzkumných postupů. Ať bychom udělali cokoli a vymysleli si jakékoli zdůvodnění, odpovědnosti se stejně nevyhneme. Dlouholeté zkušenosti Dobba a jeho spolupracovníků z Oldportu se omezují na vytvoření osmirozměrného všehomíra, který se stal příbytkem personoidů pojmenovaných ADAN, ADNA, ANAD, DANA, DAAN a NAAD. Tito první personoidi rozvinuli jazykové prvky, které do nich byly vloženy, a měli „potomstvo“ vznikající „dělením“. Jak píše Dobb, zjevně inspirován biblickými verši: „…ADAN zplodil ADNU, ADNA pak zrodila DAANA, DAAN zplodil EDANA, který zplodil EDNU…“ a tak to pokračovalo dál, až celkový počet generací dosáhl tří set; protože však počítač, který používali, neměl kapacitu větší než sto personoidních jednotek, periodicky se musel „demografický přebytek“ likvidovat. V příští generaci se znovu objevují ADAN, ADNA, DANA, DAAN a NAAD, samozřejmě již s číselnými indexy za jmény, které označují jejich generační pořadí. V naší rekapitulaci je kvůli zjednodušení vynecháváme. Dobb říká, že doba, která v počítačovém vesmíru od „stvoření světa“ uplynula, činí při přibližném přepočtu na naše poměry asi dva tisíce až dva a půl tisíce let. Průběhem té doby vznikly uvnitř populace personoidů celé řady rozmanitých interpretací jejich osudu, stejně jako si vytvořili i rozličné, vzájemně protichůdné představy „o všem, co existuje“, čili jednoduše řečeno různé filozofické nauky (ontologie a epistemiologie) a rovněž svérázné „metafyzické sondy“. Není jasné, proč se ve zkoumané populaci nevykrystalizoval žádný typ dokonale dogmatické víry, který by odpovídal třeba křesťanství nebo buddhismu — zda proto, že „kultura“ personoidů se tak diametrálně od lidské liší, anebo proto, že experiment probíhal příliš krátkou dobu. Naproti tomu se už v osmé generaci personoidů poprvé objevuje pojem Stvořitel, chápaný osobně a monoteisticky. Experiment spočíval v tom, že tempo počítačových transformací se urychlilo na maximum a posléze (víceméně jednou ročně) natolik zpomalilo, aby pozorovatelům umožnilo „bezprostřední odposlech“. Tyto změny tempa, vysvětluje Dobb, jsou však pro obyvatele počítačového vesmíru nepostřehnutelné, stejně jako by podobné změny byly nepostřehnutelné i nám, neboť kdyby se jedním rázem změnilo bytí jako celek (zde — výlučně v časovém rozměru), pak ti, kdo v něm jsou uzavřeni, si toho nebudou vědomi, pokud nemají nějakou konstantu, čili takovou neproměnnou veličinu, která by probíhající změnu potvrdila. Střídání těchto „dvou časových rychlostí“ umožnilo Dobbovi vykonat to, na čem mu záleželo nejvíc — totiž realizovat a zaznamenat vznik vlastní historie personoidů s odpovídající hloubkou tradice a s časovou perspektivou. Shrnout všechna mnohdy překvapující fakta této „historie“, kterou Dobb odhalil, na tomto místě nelze. Omezíme se proto jen na úseky, z nichž bezpochyby vyplynula úvaha odrážející se v názvu knihy. Jazyk, který personoidi používají, je pozdní transformací standardní angličtiny, která jim byla — slovní zásoba a syntax — v první generaci naprogramována. Dobb jej zásadně překládá do „normální“ angličtiny, nečetné výrazy vytvořené populací personoidů ovšem ponechává. Patří k nim i pojmy „bože“ a „neboze“ ve významu „věřící v Boha“ a „ateista“. ADAN diskutuje s DAANEM a ADNOU (personoidi nemají pohlaví ani jména, ta jsou často pragmatickým nástrojem pozorovatelů, jenž jim prostě ulehčuje protokolování výpovědi) o problému dobře známém také nám, který v naší historii pochází od Pascala, v historii personoidů se jeho objev připisuje EDANOVI 197. Tento myslitel v naprosté shodě s Pascalem prohlásil, že se v každém případě víc vyplatí v Boha věřit než v něj nevěřit; pokud mají pravdu „nebožata“, neztrácí „bože“ čili věřící při svém odchodu ze světa nic kromě života. Pokud ovšem existuje Bůh, pak získává celou věčnost (věčné světlo). Takže v Boha by se věřit mělo, protože to prostě diktuje taktika existence jako kalkulaci směřující k dosažení optimálních úspěchů v životě. ADAN 300 se k tomuto návodu staví následovně: „EDAN 197 ve svých úvahách předpokládá Boha vyžadujícího si úctu, lásku a naprostou oddanost a nejen pouze víru v to, že sám existuje a že to — eventuálně — byl on, kdo stvořil svět. S hypotézou Boha-Tvůrce však nestačí pouze souhlasit, aby se dosáhlo spasení: za akt stvoření je tomuto tvůrci ještě třeba být vděčný, domýšlet se jeho vůle a plnit ji, čili krátce řečeno — je třeba Bohu sloužit. Poněvadž Bůh, pokud existuje, je schopen dokázat svou vlastní existenci alespoň stejně neklamně jako to, co můžeme bezprostředně vnímat, potvrzuje své bytí. Nepochybujeme o tom, že určité objekty existují, že se z nich skládá náš svět. Můžeme nanejvýš pochybovat, jak to dělají, že existují, jakým způsobem existují atd. Samotný fakt jejich jsoucna však nikdo nepopírá. Bůh svou existenci mohl dokázat se stejnou platností. Neučinil to však a odsoudil nás k tomu, abychom v tomto ohledu došli poznání oklikou, zprostředkovaně, v podobě různých domněnek, jimž se leckdy říká zjevení. Pokud tak učinil, zrovnoprávnil tím postavení „božat“ a „nebožat“; stvořenou bytost nenutil k absolutní víře ve svou existenci, jenom jí tuto eventualitu nabídl. Zajisté, pohnutky, jimiž se Stvořitel řídil, mohou zůstat stvořené bytosti neznámé. Avšak je tu problém: Buď Bůh existuje, anebo neexistuje — nějaká třetí možnost (Bůh existoval, ale už není, existuje místně, oscilačně, jednou „více“ a jednou „méně“ atd.) se jeví velice málo pravděpodobná. Nedá se zcela vyloučit, jenomže zavádění mnohahodnotové logiky do teodicey ji jenom zbytečně znesnadňuje. Takže tedy Bůh buď je, anebo není. Pokud sám naši situaci akceptuje — přívrženci jedné i druhé možnosti mají své argumenty, jedni jako „božata“ existenci Stvořitele dokazují, zatímco druzí — „nebožata“ — jim oponují — pak zde máme z logického hlediska situaci hry, kde partnery na jedné straně tvoří úplný soubor „božat“ a „nebožat“, zatímco na druhé straně stojí samojediný Bůh. Logická charakteristika této hry spočívá v tom, že Bůh nemá právo trestat někoho za to, že v něj nevěří. Není-li o nějaké věci zcela jistě známo, že existuje — když jedni tvrdí, že je, a druzí, že není — pak, pokud by se hypotéza, že ona věc neexistuje, dala odůvodnit, žádný spravedlivý soud nikoho neodsoudí za to, že existenci oné věci popírá. Pro všechny světy totiž platí, že bez plné jistoty neexistuje ani plná odpovědnost. Tato formulace je čistě logicky nevyvratitelná, neboť tvoří symetrickou funkci výplaty v pojetí teorie hry: kdo při nejistotě vyžaduje nadále plnou odpovědnost, narušuje matematickou symetrii hry (v tom případě nastává takzvaná hra s nenulovou částkou). Tudíž je to takto: Buď Bůh je absolutně spravedlivý — a v tom případě si nemůže osobovat právo „nebožata“ potrestat za to, že jsou „nebožaty“ (tj. že v něj nevěří). Nebo přece jen bude nevěřící trestat, což z logického hlediska znamená, že absolutně spravedlivý není. Co potom? Pak může dělat všechno, co se mu zlíbí, protože když se v logickém systému objeví jeden jediný rozpor, v souladu s pravidlem „ex falso quodlibet“ lze ze soustavy vyvodit cokoli, podle své libosti. Jinak řečeno: spravedlivý Bůh nemůže „nebožatům“ zkřivit ani vlásek na hlavě, a pokud tak učiní, přestává být onou bytostí nanejvýš dokonalou a spravedlivou, kterou předpokládá teodicea. ADNA se táže, jak se v tomto světle jeví problém činit zlo bližním. ADAN 300 odpovídá: „Cokoli se děje zde, je zcela jisté: cokoli se děje ‚tam‘ — tj. mimo hranice světa, na věčnosti, u Boha atd. — je nejisté, jak jen může být vyvozování závěrů z hypotézy.“ Zde se zlo činit nemá, bez ohledu na to, že zásada nepůsobení zla se nedá logicky zdůvodnit. Stejně tak se ale nedá logicky dokázat existence světa. Svět existuje, přestože by mohl nebýt: zlo lze činit, ale není třeba to dělat. „Myslím“ (praví ADAN 300), „že to plyne z naší úmluvy založené na zásadě vzájemnosti: buď pro mne tím, čím já jsem pro tebe. To nemá nic společného s existencí či neexistencí Boha. Kdybych nečinil zlo, protože ‚tam‘ za to obdržím odměnu, stavím na nejistých premisách. Zde však nemůže být jistější předpoklad, než je úmluva v této věci. Pokud ‚tam‘ jsou jiné pravdy, neznám je natolik dobře, jako znám naše. Tím, že žijeme, hrajeme hru o život a všichni do jednoho jsme v ní spojenci. Tím je hra mezi námi dokonale symetrická. Tím, že postulujeme Boha, postulujeme další pokračování hry mimo svět. Myslím, že toto pokračování lze postulovat jedině pod podmínkou, že v žádném směru neovlivní zdejší průběh hry. V opačném případě jsme ochotni pro někoho, kdo možná neexistuje, obětovat to, co zde nepochybně existuje.“ NAAD poznamenal, že vztah ADANA 300 k Bohu mu není jasný. ADAN přece možnost existence Stvořitele uznává: co z ní plyne? ADAN: „Zhola nic. To znamená: nic v okruhu povinnosti. Soudím, že — opět pro všechny světy — platí tato zásada: Etika dočasnosti je vždy na etice transcendentna nezávislá. Znamená to, že etika dočasnosti nemůže mít žádnou sankci kromě sebe samé, která by ji uzákoňovala. Znamená to, že ten, kdo činí zlo, je vždycky ničemou, stejně jako ten, kdo koná dobro, je vždycky spravedlivý. Jestliže někdo je ochoten sloužit Bohu, protože argumenty mluvící ve prospěch jeho existence uznává za dostačující, nemá kvůli tomu zde žádnou zásluhu navíc. Je to jeho věc. Tento princip vychází z předpokladu, že jestli Bůh neexistuje, pak neexistuje ani minimálně, a pokud existuje, pak je všemohoucí. Všemohoucí by nejen mohl stvořit jiný svět, ale i jinou logiku, rozdílnou od té, která je základem mých úvah. V této jiné logice by hypotéza etiky dočasnosti nezbytně musela záviset na etice transcendentna. A tehdy, pokud by tu nebyly důkazy zjevné, pak by alespoň logické důkazy nutily k přijetí hypotézy Boha ze strachu před zhřešením proti rozumu.“ NAAD říká, že Bůh si snad ani nežádá, aby nastala situace, kdy by víra v něho byla vynucená, tedy situace, která by nastala po vzniku oné jiné logiky, již ADAN 300 postuloval. Na to ADAN 300 odpovídá: „Všemohoucí Bůh musí být také vševědoucí: všemohoucnost není na vševědoucnosti nezávislá, neboť ten, kdo může všechno, ale neví, jaké důsledky uplatněním všemoci vyvolá, de facto není všemohoucí; kdyby Bůh činil čas od času zázraky, jak se o tom povídá, vrhalo by to na jeho dokonalost podezřelé světlo, protože zázrak je — jako nenadálá intervence — narušením autonomie vlastní stvořené bytosti. Ten, kdo produkt své tvorby dokonale seřídil a předem dokonale ví, jak se tento bude chovat, nemá zapotřebí jeho autonomii porušovat: pokud to přesto činí, ačkoli zůstává vševědoucím, znamená to, že své dílo nikterak neopravuje (protože oprava přece musí znamenat počáteční nevševědoucnost), nýbrž zázrakem dává znamení, že existuje. Je to logicky pochybené, neboť tím, že takové znamení dává, vzniká dojem, jako by přece jen opravoval místní nedostatky svého výtvoru. V takovém případě totiž logická analýza situace vypadá následovně: stvořené musí být opraveno, ale nikoli zvnitřku, ale zvnějšku (z transcendence, tj. od Boha), takže by vlastně bylo zapotřebí učinit ze zázraku normu, čili stvořené takovým způsobem zdokonalit, aby již nikdy žádné zázraky nebyly nutné. Totiž zázraky jako okamžité zákroky nemohou být jenom znamením existence boží; přece vždycky kromě toho, že zvěstují svého Tvůrce, zároveň ukazují na své adresáty (jsou na někoho působivě zaměřeny). Z logického hlediska tomu tudíž musí být takto: buď je výtvor dokonalý, a potom jsou zázraky zbytečné, anebo jsou nezbytné, a v tom případě zcela jistě výtvor není dokonalý (opravit zázračně či nezázračně lze pouze to, co je nějak vadné, neboť zázrak pletoucí se do perfekce ji jedině dokáže porušit, čili místně zhoršit). Jinak řečeno, signalizovat svou přítomnost pomocí zázraků je totéž, jako použít nejhorší logicky možný způsob jak ji projevit.“ NAAD se ptá, zda si Bůh nemůže přát alternativu mezi logikou a vírou, akt víry by ovšem znamenal rezignovat na logiku a nahradit ji slepou důvěrou. ADAN: „Jakmile jednou připustíme, že logická rekonstrukce čehokoli (bytí, teodicey, teogonie atd.) může být vnitřně rozporná, je zřejmé, že v takovém případě lze již prokázat absolutně všechno, tj. to, co se kdykoli a jakkoliv komu zlíbí. Uvažte, jak se věci mají: jde o to, někoho stvořit, jakoby ho obdařit určitou logikou, a pak právě od ní chtít, aby se obětovala ve prospěch víry v Tvůrce všeho. Nemá-li tato představa zůstat protichůdná, vyžaduje si přizpůsobit metalogiku zcela jinému druhu uvažování než tomu, které je logice výtvoru vlastní. Pokud se tím prostě nemanifestuje nedokonalost Tvůrce, pak se projevují rysy, které bych nazval matematickou neelegancí, specifickou neuspořádaností (nekoherencí) tvůrčího aktu.“ NAAD trvá na svém: „Možná že Bůh takto činí, protože si právě přeje, aby zůstal pro své výtvory nedosažitelným, tj. podle logiky, jíž výtvor obdařil, nerekonstruovatelným. Krátce řečeno, požaduje svrchovanost víry nad logikou.“ ADAN mu odpovídá: „Chápu. Je to skutečně možné, ale i kdyby tomu tak mělo být, fakt, že víra se v tom případě zdá nesmiřitelná s logikou, vytváří velmi nemilé dilema morálního charakteru, neboť úvahy je třeba na některém místě přerušit a na první místo postavit nejasnou domněnku, čili dát přednost domněnce před logickou jistotou. To má být učiněno ve jménu bezbřehé důvěry; tím se dostáváme do bludného kruhu, protože existence toho, komu by se takto mělo důvěřovat, je výsledkem logicky správných výchozích úvah; vzniká logický rozpor, který pro některé nabývá dodatkové hodnoty, jíž se říká tajemství Boha. Z čistě konstrukčního hlediska je to tedy řešení špatné a z hlediska morálního pochybné, protože Tajemství může být dostatečně založeno na nekonečnu (vždyť charakter bytí je přece nekonečností), jeho podpora a posilování vnitřní kontradikcí je z hlediska každého stavitele podlé. Obhájci teodicey si vůbec neuvědomují, že je tomu tak, protože pro určité její části přece používají obyčejnou logiku a pro druhé už nikoliv, čímž chci říci, že pokud se věří v kontradikci*), je tudíž třeba i věřit už jenom v kontradikci, a ne zároveň ještě i v jakousi nerozpornost (tj. logiku) — kdekoliv jinde. Zachovává-li se však takový podivný dualismus (dočasnost je logice podřízena vždycky, zatímco transcendence pouze fragmentárně), pak vzniká z hlediska logické správnosti obraz stvoření jako čehosi ‚slátaného‘ a postulovat jeho dokonalost už není víc možné. Nevyhnutelně tak vzniká závěr, že dokonalost je něco takového, co musí být logicky ‚slátané‘.“ EDNA se táže, zda spojovacím článkem těchto nekoherencí nemůže být láska. ADAN: „I kdyby tomu tak bylo, nebude to celá podstata lásky, ale pouze zaslepující část. Bůh, pokud existuje, pokud stvořil svět, svolil, aby se tento svět uspořádal tak, jak sám umí a bude chtít. Za to, že Bůh existuje, není možné mu být vděčný: takové nastolení otázky totiž předpokládá předchozí zjištění, že Bůh nemusí existovat a to že by bylo špatné; tento předpoklad vede k jinému druhu rozpornosti. A co vděčnost za akt stvoření? Ani ta Bohu nepatří. Předpokládá totiž donucení k víře, že být je v každém případě lepší než nebýt; nechápu, jak by to bylo možné potom dokázat. Tomu, kdo neexistuje, však není možné ani prokazovat služby, ani mu ublížit, a jestliže Stvořitel již předem, díky své Credo quia absurdum est (poznámka prof. Dobba v textu) vševědoucnosti ví, že jeho výtvor mu bude vděčný a bude ho milovat, anebo mu nebude vděčný a bude jej zavrhovat, vytváří tím přinucení, třebaže nepostřehnutelné vnímání výtvoru. Právě proto není povinován Bohu ničím: ani láskou, ani nenávistí, ani vděčností, ani výtkou, ani nadějí na odměnu či strachem před trestem. Není mu povinován ničím. Kdo prahne po citech, musí nejdříve jejich subjekt ujistit o tom, že mimo vši pochybnost existuje. Láska může být založena na dohadech ohledně vzájemnosti, kterou probouzí, to je pochopitelné. Ale láska založená na dohadech o tom, zda milovaná bytost existuje, je nesmysl. Ten, kdo je všemohoucí, mohl tuto jistotu poskytnout. Protože ji nedal, existuje-li, pak to považuje za zbytečné. Proč zbytečné? Vnucuje se nám domněnka, že všemohoucí není. Jako nevšemohoucí by si nepochybně zasluhoval blízké pocity soucitu či náklonnosti; to však žádná z našich teodiceí nepřipouští. A tak tvrdíme: sloužíme sobě, a nikomu jinému.“ Pomlčíme o dalších úvahách na téma, zda Bůh teodicey je spíš liberálem než autokratem; je velmi nesnadné shrnout všechny argumenty, které zaujímají velkou část knihy. Úvahy a diskuse, které Dobb zaznamenal buď ve skupinových kolokviích ADANA 300, NAADA a jiných personoidů, anebo v solilokviích (experimentátor může dokonce zaznamenávat pomocí příslušného zařízení, zapojeného do počítačové sítě, i tok myšlenek), zaplňují bezmála jednu třetinu Non serviam. V samotném textu k nim nenajdeme žádný komentář. Figuruje však v doslovu. Dobb píše: ADANOVA argumentace mi připadá tím nevyvratitelnější, že je adresována přímo mně: byl jsem to přece já, kdo ho stvořil. V jeho teodicei jsem Stvořitelem já. V podstatě jsem s pomocí programu ADONAI IX tento svět (s pořadovým číslem 47) vytvořil a s pomocí modifikovaného programu JAHVE VI jsem stvořil i zárodky personoidů. Tyto výchozí bytosti byly počátkem dalších tří set generací. V podstatě jsem jim tato fakta ani svou existenci mimo hranice jejich světa jako skutečnost nesdělil. V podstatě dospívají k mé existenci pouze interferenčně na základě domněnek a hypotéz. V podstatě, když vytvářím rozumné bytosti, necítím se oprávněn požadovat od nich jakákoliv privilegia — lásku, vděk či jakékoliv služby. Mohu jejich svět zvětšovat nebo zmenšovat, zrychlovat nebo zpomalovat jeho čas, měnit způsob i běh jejich percepce, likvidovat je, dělit, rozmnožovat a přetvářet ontologickou základnu jejich bytí. Jsem tedy z jejich hlediska všemohoucí, ale z toho věru nevyplývá, že by mi za to od nich mělo cokoli náležet. Představte si, že ke svému BIX 310 092 zapojuji ohromnou přístavbu, která bude (pro ně) „mimodočasným světem“. Pak po řadě spojovacím kanálem pouštím do prostoru přístavby „duše“ mých personoidů a tam podle toho odměňuji ty, kteří ve mne věřili, holdovali mi, prokazovali mi vděčnost a důvěru, a všechny jiné — „nebožata“, abych použil slovník personoidů — naopak trestám, třeba zničením nebo mukami (na věčný trest nemohu ani pomyslet — takový netvor přece jenom nejsem!). Můj čin by byl nepochybně chápán jako exces ďábelsky nestydatého egotismu, jako ničemný akt iracionální msty, krátce jako nejhorší podlost absolutního pána nad nevinnými, kteří proti mně budou mít pouze jedinou nevyvratitelnou pravdu — logiku, jež byla patronkou jejich jednání. Každý si pochopitelně může z personetických zkušeností vyvodit závěry, které považuje za správné. Dr. Ian Combay mi v soukromém rozhovoru řekl, že bych společenství personoidů přece jen mohl ujistit o své existenci. Tak tohle tedy zcela určitě neudělám. Připadalo by mi to jako nějaké dožadování dalšího pokračování — to jest čekání na reakce z jejich strany. Ale co vlastně by mi mohli vyprávět či sdělit takového, abych se jako jejich nešťastný Stvořitel necítil hluboce zahanben a bolestně zraněn? Účty za elektřinu je třeba platit kvartálně, a co nevidět přijde chvíle, kdy moje univerzitní vrchnost bude požadovat ukončení projektu, tedy vypojení stroje, tedy konec světa. Budu tento okamžik oddalovat, seč budu moci a co možná nejdéle. Je to jediná věc, na kterou mi síly stačí, ale nepovažuji ji za příliš chvályhodnou. Jedná se spíš o něco takového, čemu se obecně říká z nouze ctnost. Doufám, že si při těchto slovech nikdo nic nepomyslí. Pokud to ovšem udělá, je to jeho věc. Alfred Testa NOVÁ KOSMOGONIE (Text projevu proneseného profesorem Alfredem Testou při slavnostním převzetí Nobelovy ceny, vybraný z knihy vzpomínek From Einsteinian to the Testan Universe, uveřejňujeme se svolením nakladatelství J. Wiley & Sons.) „Vaše královská Milosti, dámy a pánové. Hodlám využít jedinečnosti místa, z kterého mluvím, k tomu, abych vám pověděl o okolnostech vedoucích ke vzniku nového obrazu vesmíru, okolnostech, jež ipso facto vytyčily kosmické postavení lidstva způsobem radikálně odlišným od dosavadního. Tato majestátní slova se nevztahují na mou práci, ale patří památce člověka již zesnulého, jemuž za tento nový pohled vděčíme. Budu o něm hovořit, protože se stalo to, co jsem vůbec nechtěl: moje práce — podle mínění současníků — zastínila dílo Aristida Acheropoula tou měrou, že profesor Bernard Weydenthal, historik vědy, tedy zdálo by se na slovo vzatý odborník, nedávno ve své knize Die Welt als Spiel und Verschwörung napsal, že Acheropoulova stěžejní publikace The New Cosmogony není vůbec vědeckou hypotézou, ale pouhou pololiterární fantazií, v jejíž pravdivost nevěřil ani sám autor. Podobně se vyslovil i profesor Harlan Stymington v The New Universe of the Game Theory, že totiž bez prací Alfreda Testy by Acheropoulova myšlenka zůstala pouze nesouvislou filozofickou spekulací, něčím podobným jako Leibnizův svět předzjednané harmonie, jehož koncepci však exaktní vědy nikdy netraktovaly vážně. Podle jedněch jsem tudíž vzal za bernou minci to, co ani sám tvůrce myšlenky nebral vážně, podle jiných jsem zase zakormidloval do průzračných vod přírodovědy s myšlenkou vycházející z nevědeckého, spekulativního filozofování. Tyto mylné soudy vyžadují vysvětlení, které budu s to vám poskytnout. Je pravda, že Acheropoulos byl přírodním filozofem, nikoli fyzikem či kosmogonikem, a že své ideje vyložil nematematickou cestou. A také je pravda, že mezi jeho intuitivní představou a mou teorií kosmogonie je řada rozdílů. Pravda je však především to, že Acheropoulos se klidně mohl obejít bez Testy, zatímco Testa vděčí za všechno Acheropoulovi. Není to rozdíl bezvýznamný. Abych jej mohl objasnit, prosím vás o chvíli trpělivosti a pozornosti. Když se v polovině dvacátého století začala hrstka astronomů zabývat výzkumem problematiky takzvaných mimozemských civilizací, jejich záměr byl pro astronomii něčím zcela okrajovým. Vědecký svět jej považoval za koníčka několika desítek podivínů, kteří se naleznou všude, tedy i ve vědě. Vědci proti aktivnímu hledání signálů vysílaných těmito civilizacemi nic nenamítali, zároveň však nepřipouštěli možnost, že by existence mimozemských civilizací mohla mít nějaký vliv na námi pozorovaný vesmír. Pokud se občas ten či onen astrofyzik odvážil prohlásit, že spektrum emise pulsarů nebo energie quasarů či jistá aktivita jader galaxií mají nějakou spojitost s rozumnou činností bytostí v kosmu, nikdo z významných kapacit nepovažoval tyto hlasy za vědeckou hypotézu, jež by si zasloužila zevrubnější výzkum. Tato problematika nalézala hluché uši jak u astronomie, tak u kosmogonie, ale největší netečnost projevila teoretická fyzika. Tenkrát se vědy držely víceméně tohoto schématu: chceme-li poznat mechanismus hodin, přítomnost baktérií na ozubených převodech a kotvách hodinového stroje nemá sebemenší vliv ani na jeho konstrukci, ani na jeho kinetiku. Baktérie určitě nemohou ovlivnit chod hodinek, a proto ani rozumné bytosti nemohou zasahovat do chodu vesmírného stroje jako celku — prohlašovalo se —, a tudíž jejich eventuální přítomnost je třeba naprosto ignorovat. Pokud by některý z koryfejů tehdejší fyziky snad dokonce vyslovil souhlas s perspektivou velkého převratu v kosmologii a fyzice, převratu spojeného s existencí rozumných bytostí v kosmu, učinil by tak jedině pod podmínkou, že pokud budou vesmírné civilizace objeveny, stane se to zachycením jejich signálů. A tím způsobem se získají zcela nové znalosti o přírodních zákonech — pak lze v podstatě touto — a jedině touto — cestou dospět k závažným proměnám v pozemské vědě. Ale to, že by se astrofyzikální revoluce mohla obejít bez těchto spojení — ba co více! — že právě postrádání takových kontaktů, absolutní chyběni signálů či projevů takzvaného „astroinženýrství“ by mohlo roznítit největší revoluci ve fyzice a radikálně změnit naše názory na vesmír, to určitě žádnou z tehdejších autorit nenapadlo ani ve snu. Ale přece Acheropoulos svoji Novou kosmogonii vydal za života nejednoho z oněch vynikajících vědců. Jeho kniha se mi dostala do rukou, když jsem byl doktorandem matematické fakulty na univerzitě v tomtéž švýcarském městě, kde kdysi pracoval Albert Einstein jako úředník patentového úřadu a ve volných chvílích se zabýval formováním základů teorie relativity. Acheropoulovu knihu jsem si mohl přečíst, protože byla přeložena do angličtiny — dodávám, že velmi špatně. Navíc byla publikována v knižnici science fiction a nakladatelem, který vydával výhradně takovou beletrii. Text byl zkrácen asi na polovičku originálu, což jsem se dověděl až o hodně později. Tyto okolnosti vydání díla (na které neměl zřejmě Acheropoulos žádný vliv) přispěly k vytvoření závěru, jako by sám autor při psaní Nové kosmogonie nebral teze v knize obsažené vážně. Obávám se, že ani v přítomné době, v době spěchu a jepičí módnosti, nikdo, kromě snad knihovníků a historiků, nevezme Novou kosmogonii vůbec do rukou. Vzdělanec titul díla zná a o autorovi něco slyšel. To je všechno. Tak se člověk připraví o neobvyklý zážitek. Nejen obsah Nové kosmogonie, kterou jsem četl před dobrými dvaceti lety, ale i všechny pocity, které mě při četbě této knihy doprovázely, mám ještě v živé paměti. Byl to vpravdě neopakovatelný zážitek. Od chvíle, kdy čtenář prvně postihne dimenze autorova záměru, kdy se v jeho mysli začíná v úplnosti rýsovat představa palimpsestového Vesmíru jako hry s jeho neviditelnými a stále přítomnými Hráči, nezbaví se už dojmu, že je ve styku s něčím nepředstavitelně novým a zároveň že má co dělat s plagiátorským opakováním nejstarších mýtů, tvořících nepropustné dno dějin lidstva, přetlumočených do jazyka přírodních věd. Tento nepříjemný, ba co víc trýznivý dojem pramení, jak soudím, z toho, že každou syntézu jazyka a vůle považujeme z hlediska racionálního rozumu za nepřípustnou, neřkuli nemravnou. Protože volním projevem jsou všechny ty prastaré kosmogonické mýty, vysvětlující důstojným a vážným tónem prostoduché naivity, patřící k ztracenému ráji lidstva, jak z boje demiurgických prvků, tradicemi přioděných v různá těla a tvary, vznikalo bytí, jak se z milostně nenávistného objetí bohů-zvířat, bohů-duchů či nadlidí rodil svět. Podezření, že právě toto zápolení, nejryzejší promítnutí antropomorfismu do okruhu vesmírné záhady, že omezení fyziky na touhu bylo autorovým pravzorem — toho podezření se již nezbavíme. Nová kosmogonie, viděná takto, se jeví jako kosmogonie nezměrně stará a každý pokus vyložit ji empirickým jazykem vypadá jako krvesmilství, výsledek triviální neobratnosti držet odděleně pojmy a kategorie, které nemají právo se spojit do jednolitého svazku. Acheropoulova kniha se tehdy dostala do rukou i nemnohým významným myslitelům a dnes vím, protože jsem to od nejednoho z nich slyšel, že ji četli s podrážděním, iritováni, pohrdavě krčíce rameny — a proto ji snad nikdo ani nedočetl do konce. Pohoršovat se nad takovým předem utvořeným soudem, nad takovou setrvačností předsudků je zbytečné, protože kniha se jeví jako hloupost prvního řádu: suchopárným jazykem věcných důkazů nám autor představuje bohy přestrojené v hmotnou podobu a současně nazývá přírodní zákony výsledky jejich konfliktů. Výsledný dojem je ten, že jsme oloupeni o všechno najednou: jak o víru, chápanou jako transcendenci vrcholící v dokonalosti, tak i o vědu v její opravdové, laické i objektivní vážnosti. Nakonec nám nic nezbude — všechna výchozí pojetí jsou po obou stránkách zcela nezpůsobilá: máme pocit, že se s námi barbarsky nakládalo, že jsme byli okradeni v rámci zasvěcení, které není ani náboženské, ani vědecké. Nedovedu popsat spoušť, kterou tato kniha natropila v mé mysli. Pravda, povinností badatele je být nevěřícím Tomášem ve vědě, lze každé její tvrzení uvádět v pochybnost, nelze však zpochybnit všechna najednou! Acheropoulos se vyhýbal tomu, aby jeho velikost byla odhalena — jistě bez vlastního úmyslu — ale velice účinně! Byl to syn malého národa, kterého nikdo neznal, nebyl významným odborníkem ani v oboru fyziky, ani kosmologie a konečně, což již přesahovalo všechny meze — neměl žádné předchůdce, a to je v dějinách něco nevídaného — každý buřičský duch má nějaké učitele, jež zastíní, leč na něž se také odvolává. Tento Řek se vynořil ojedinělý — o osamění, které muselo být údělem tohoto průkopnictví, svědčí celý jeho život. Nikdy jsem ho osobně nepoznal a vím o něm málo. Jakým způsobem si vydělával na chleba, to nikoho nezajímalo. První verzi Nové kosmogonie napsal ve třiatřiceti letech již jako doktor filozofie, ale nepodařilo se mu ji nikde publikovat. Porážku své myšlenky, tuto svou životní porážku snášel stoicky: pokusů o vydání Nové kosmogonie velice záhy zanechal, protože pochopil jejich marnost. Byl pak postupně vrátným na téže univerzitě, kde získal doktorát za znamenitou srovnávací studii kosmogonie starověkých národů, dálkově studoval matematiku a přitom pracoval jako pekařský pomocník, pak jako rozvažeč vody. Nikdo z těch, s nimiž se stýkal, od něj neslyšel slovíčko o Nové kosmogonii. Byl uzavřený a prý i tvrdý jak k sobě, tak i ke svým nejbližším. A právě to, že bezohledně pronáší naprosto bezostyšné výroky jak vůči vědě, tak i vůči víře, toto jeho všeobjímající kacířství a univerzální rouhačství, plynoucí z intelektuální smělosti, muselo všechny čtenáře odradit. Uznávám, že nabídku anglického nakladatele přijal asi stejně, jako když trosečník na pustém ostrově hází láhev se zprávou do mořských vln: chtěl po sobě zanechat stopu své myšlenky, neboť si byl jist její pravdivostí. Přestože byla zmrzačena špatným překladem a nesmyslnými škrty, zůstává Nová kosmogonie podivuhodným dílem. Acheropoulos v něm všechno, ale opravdu absolutně všechno, co v průběhu staletí vytvořily věda a víra, rozbil napadrť. Přichystal poušť, posetou úlomky jím rozdrcených pojmů proto, aby se pustil do práce zase od začátku, to znamená, aby znovu vybudoval vesmír. Tato strašlivá podívaná vyvolává obranné reakce. Autora je třeba prohlásit buď za naprostého blázna, nebo za úplného omezence. Jeho vědecké hodnosti se všeobecně považovaly za nevěrohodné. Kdo ho takto zavrhl, znovu nabyl duševní rovnováhu. Mezi mnou a ostatními čtenáři Nové kosmogonie je jediný rozdíl — že já jsem to učinit nemohl. Kdo tuto knihu nezavrhne jako celek, od prvního do posledního písmene, ten je ztracen: propadne jí a více se jí nezbaví. V tomto případě je zlatá střední cesta vyloučena — pokud není autor blázen ani ignorant, pak je génius. Není snadné souhlasit s takovou diagnózou. Text se čtenáři ustavičně mění před očima: bez nesnází postřehnete, že matrice konfliktního střetnutí, tedy Hry, je formální kostrou veškeré náboženské víry ne zcela oproštěné od prvků manicheismu — ale ukažte mi takové náboženství, kde by se aspoň stopově nenašly. Jsem matematikem ze záliby i vzděláním, stal jsem se fyzikem pouze díky případu Acheropoulos. Jsem si naprosto jist, že nebýt toho člověka, všechny mé kontakty s fyzikou by vždycky zůstaly nezávazné a nahodilé. To on mě obrátil na víru, ba dokonce mohu uvést místo v Nové kosmogonii, které to způsobilo. V sedmnáctém odstavci šesté kapitoly se hovoří o úžasu Newtonů, Einsteinů, Jeansů a Eddingtonů, že přírodní zákony lze matematicky zachytit a že matematika, tento plod ryze logické duševní práce, si nijak nezadá s vesmírem. Někteří z těchto velikánů, jako třeba Eddington nebo Jeans, měli za to, že i sám Stvořitel je matematikem, a potvrzení toho nacházíme v díle stvoření. Acheropoulos poukazuje na to, že údobí takového okouzlení má věda již za sebou: neboť bylo pozorováno, že matematické formulace buď o světě vypovídají příliš málo, anebo současně příliš mnoho. Matematika je tedy aproximací struktury vesmíru, která se jaksi nikdy nedotkne jeho vlastní podstaty, nezasáhne cíl, ale pokaždé se trefí kamsi vedle. My jsme tento stav věcí považovali za přechodný, leč Acheropoulos říká: fyzikům se nepodařilo vytvořit obecnou teorii pole, nedokázali spojit jevy makrosvěta a mikrosvěta, ale to se stane. Svět a matematika budou v souladu, ne ovšem proto, že bude předělán matematický aparát, nic takového. K vzájemné shodě dojde, jakmile skončí tvůrčí práce — a ta zatím ještě trvá. Přírodní zákony zatím nejsou takové, jaké ‚mají‘ být — stanou se jimi nikoli díky zdokonalení matematiky, ale v důsledku přetvoření vesmíru! Dámy a pánové, tato nejkacířštější myšlenka, kterou jsem kdy v životě poznal, mě uhranula. Poněvadž co vlastně praví Acheropoulos dále v téže kapitole? Nic víc a nic míň než to, že fyzika vesmíru je výsledkem jeho — to znamená kosmické — sociologie… Ale abychom toto horentní tvrzení vůbec pochopili, musíme se vrátit k několika základním věcem. Ojedinělost Acheropoulových úvah nemá v historii myšlení obdoby. Idea Nové kosmogonie se navzdory podezření z plagiátorství, o němž jsem se zmínil, vymyká jak ze všech metafyzických soustav, tak i ze všech přírodovědeckých metod. Je vinou čtenářovy myšlenkové strnulosti, že má dojem, že má co dělat s plagiátem. Soudíme totiž čistě bezděčně, že celý materiální svět striktně závisí na následující logické dichotomii: buď byl někým stvořen (a pak, pokud jsme věřící, nazýváme tohoto někoho Absolutnem, Bohem nebo Stvořitelem), anebo nebyl stvořen nikým, když totiž na svět pohlížíme jako vědci — takže jej nikdo nestvořil. A tu hle, Acheropoulos pravil: tertium datur. Svět nebyl nikým stvořen, leč přece jen byl ustaven: kosmos má tedy své Tvůrce. Proč neměl Acheropoulos žádného předchůdce? Jeho základní myšlenka je celkem prostá — a neodpovídá pravdě, že by se nedala formulovat dřív, než vznikly takové obory, jako je teorie her či algebra konfliktních struktur. Tuto ideu bylo možné vyslovit již v první polovině devatenáctého století, snad i dříve. Proč to nikdo neučinil? Předpokládám, že to bylo z toho důvodu, že věda, která se vymaňovala z jařma náboženského dogmatu, nabyla určité alergie vůči pojmům. Nejprve se věda střetávala s vírou, což vedlo k známým, mnohdy hrůzným důsledkům, za něž se církve dodnes poněkud stydí, přestože jim věda dřívější pronásledování mlčky prominula. Nakonec mezi vědou a vírou nastal stav bdělé neutrality: obě se snaží, aby si navzájem nelezly do zelí. Důsledkem této nervózní, dosti napjaté koexistence je jistá zaslepenost vědy, jak vidíme z toho, že ignorovala místo, v němž tkví hlavní myšlenka Nové kosmogonie. Tato představa se úzce víže s intencionalitou, tudíž s pojmem nezbytným pro víru v osobního boha, která z ní vychází. Bůh podle věrouky stvořil svět volním aktem, záměrným čili intencionálním. Z toho důvodu považovala věda tento pojem za podezřelý, ba dokonce nepřípustný. Stal se tabu. Ve vědě nebylo o něm dovoleno ani pípnout z obavy před spácháním smrtelného hříchu iracionalistické úchylky. Tento strach uzavřel vědcům nejen ústa, ale i mozky. Začněme tedy jaksi ještě jednou od počátku. Na konci sedmdesátých let si myšlenka silentium universi získala jistou popularitu. Zajímaly se o ni nejširší vědecké kádry. Po prvních pokusech zachytit signály z kosmu (jež prováděl Drake na observatoři v Green Banku) se prováděla další pozorování jak v SSSR, tak i v USA. Ale vesmír, odposlouchávaný nejcitlivějšími přijímači, zachovával úporné mlčení a bylo slyšet pouze šumy živelných výbojů hvězdné energie. Vesmír projevoval svou neživost na všech stranách najednou. Neexistence signálů ‚těch jiných‘, jakož i to, že se nenašly žádné stopy po ‚astroinženýrské činnosti‘, tížily vědu jako můra. Biologie odhalila přírodní podmínky příznivé pro vznik života z neživé hmoty. Dokonce se podařilo laboratorně dospět k biogenezi. Astronomie zjistila četnost planetogeneze — jak bylo zjištěno, mnoho hvězd má své planetární rodiny. Různé vědecké disciplíny se tedy jednomyslně shodly na konstatování, že život se rodí v průběhu přirozených kosmických přeměn, že jeho evoluce musí být ve vesmíru obecným jevem a rozum organických bytostí jako koruny evolučního stromu byl prohlášen za přírodní zákonitost. Věda tedy sestavila obraz obydleného vesmíru, ale fakta získaná pozorováním tyto předpovědi nepotvrzují. Podle teorie obklopuje Zemi ve hvězdném okruhu řada civilizací, ale jak ukazovala praxe, zela kolem nás mrtvá hluchota. První badatelé, kteří se tímto problémem zabývali, odhadli, že průměrná vzdálenost mezi civilizacemi činí padesát až sto světelných let. Posléze byla tato vzdálenost hypoteticky zvýšena na tisíc světelných let. V sedmdesátých letech se radioastronomie natolik zdokonalila, že mohla zachycovat signály přicházející k nám ze vzdálenosti několika desítek tisíc světelných let, leč i pak se ozýval pouze rádiový šum. Za sedmnáct let nepřetržitého odposlechu nebyl zachycen žádný umělý signál, jediný znak, který by opravňoval k domněnce, že byl vyslán cizí civilizací. A tehdy si Acheropoulos řekl: fakta jsou určitě pravdivá, protože tvoří základ poznání. Copak je možné, aby teorie všech vědeckých oborů byly klamné, že by se organická chemie, biochemie syntéz, teoretická i evoluční biologie, planetologie a astrofyzika, všechny do jedné mohly mýlit? Nikoli — ne všechny a ne tou měrou. Tudíž fakta, která zjistíme (či nezjistíme), zřejmě nejsou s teoriemi v rozporu. Soubor dat a soubor zobecnění je zapotřebí nově interpretovat. A právě k této syntéze se rozhodl. Stáří a rozměry vesmíru musela pozemská věda mnohokrát během dvacátého století revidovat. Úprava se prováděla směrem nahoru — stáří ani rozměry vesmíru nebyly nikdy doceněny. Když Acheropoulos začal psát Novou kosmogonii, byly tyto hodnoty právě znovu přezkoumány: stáří vesmíru se odhadovalo nejméně na dvanáct miliard let, rozměry poznané části vesmíru na deset až dvanáct miliard světelných let. Tudíž věk sluneční soustavy činí kolem pěti miliard let. Z toho plyne, že tato soustava nepatří k první generaci hvězd, zrozených vesmírem. První generace vznikla daleko dříve, tedy právě také asi před dvanácti miliardami let. Klíč k záhadě spočívá v časovém intervalu, dělícím vznik první generace od vzniku následujících pokolení sluncí. Vynořil se podivuhodný a komický problém. Nikdo si ani v nejsmělejším snu nedovedl představit, jak asi může vypadat, čím asi se může zabývat a jaké cíle si může klást civilizace, která se vyvíjí už po celé miliardy let (a právě o tolik musí být civilizace „první generace“ starší, než je pozemská!). To, co si nikdo vůbec nedovedl představit, bylo tedy jako věc nepotřebná ignorováno. Žádný badatel kosmických psychozoik se o těchto dlouhověkých civilizacích nezmínil ani slůvkem. Nejodvážnější z nich po čase prohlásili, že kvasary a pulsary jsou patrně projevem činnosti nejmocnějších vesmírných civilizací, jenže jednoduchý propočet dokázal, že kdyby se Země rozvíjela současným tempem, dospěla by na úroveň takové ‚astroinženýrské‘ aktivity v příštích několika tisících let. Co by však mělo následovat potom? Co může dělat civilizace existující miliónkrát delší dobu? Astrofyzikové, zabývající se těmito otázkami, došli k názoru, že takové civilizace nedělají nic, protože prostě neexistují. Co se s nimi stalo? Německý astronom Sebastian von Hoerner tvrdil, že všechny spáchaly sebevraždu. Podle všeho ano, když po nich není ani stopy! Kdepak, říká Acheropoulos, není pravda, že je nikde není vidět. My je prostě nevidíme, protože již všude jsou. Ony sice ne, leč výsledky jejich činnosti. Před dvanácti miliardami let, a tehdy byl opravdu vesmírný prostor mrtvý — vznikly první zárodky života na planetách první hvězdné generace. Ale po uplynutí aeonů nezůstalo z onoho vesmírného prvopočátku nic. Pokud považujeme za umělé to, co vzniklo zásahem rozumové činnosti, pak celý vesmír, jenž nás obklopuje, je už umělý. Tak opovážlivý kacířský názor vzbuzuje okamžitě nesouhlas (vždyť přece víme, jak vypadají ‚umělé‘ objekty vytvořené rozumem s pomocí strojové práce!). Kdepak jsou ta vozidla, kde jsou ty strašlivé stroje — zkrátka kde vlastně jsou výsledky titánské technologie bytostí, jež nás prý obklopují a tvoří naše hvězdné nebe! To je ovšem omyl, praví Acheropoulos, vyvolaný setrvačným myšlením, protože pouze civilizace v zárodečném stadiu, jako naše pozemská, potřebuje strojovou techniku. Civilizace stará miliardy let stroje nepoužívá. Jejím nástrojem je to, čemu my říkáme přírodní zákony.‚ Stroje‘ u těchto civilizací představuje sama fyzika! A není to ‚hotový stroj‘, vůbec ne. Tento ‚stroj‘ (který nemá pochopitelně vůbec nic společného s nějakým mechanickým zařízením) se staví miliardy let a jeho konstrukce, třebaže je v značně pokročilém stadiu, není ještě u konce! Opovážlivost tohoto rouhání, odporná pachuť buřičství Acheropoulovu knihu prostě vyráží čtenáři z ruky — jak to určitě nejeden z nich zakusil. A to je pouze první krok na cestě dalších bludařských úchylek největšího hereziarchy v dějinách vědy. Acheropoulos stírá rozdíly mezi ‚přirozeným‘ (výtvorem přírody) a ‚umělým‘ (výtvorem techniky). Jde tak daleko, že zcela pomíjí rozdíl mezi zákonem ustanoveným (legislativně) a přírodním zákonem (obecné platnými vztahy)… Popírá tvrzení, že dělení předmětů podle původu na umělé a přirozené je objektivní vlastností reálného světa. Tento soud považuje za zásadní aberaci myšlení vyvolanou efektem, jejž nazývá ‚omezení pojmového obzoru‘. Člověk sleduje přírodu a učí se od ní, praví Acheropoulos, pozoruje pád nebeských těles, blesky, průběh spalování a pokaždé je Příroda učitelem, zatímco on zůstává žákem: po nějaké době začíná přímo napodobovat vlastní tělesné procesy. Biologie u něj bere kondice, ale i tehdy, jako jeskynní člověk, nadále považuje Přírodu za krajní možnost dokonalosti řešení. Domnívá se, že jednou, jednou se snad vyrovná Přírodě v její dokonalosti, leč to bude znamenat, že dospěl ke konci cesty. Dále už není možné pokračovat, neboť strukturu toho, co existuje jako atomy, jako slunce, jako těla živočichů či jeho vlastní mozek, nedokáže předstihnout, ani kdyby žil navěky.‚ Přirozené‘ tudíž klade meze rozsahu činnosti, která přirozené ‚uměle‘ opakuje a obměňuje. To právě je perspektivní klam, říká Acheropoulos, čili ‚omezení pojmového obzoru‘. Už samotná koncepce ‚dokonalosti Přírody‘ je stejnou iluzí jako kolejnice sbíhající se na obzoru. Přírodu lze změnit ve všem, zajisté, pokud jsme ovšem získali náležité znalosti: lze ovládnout atomy a potom snad i měnit jejich vlastnosti; přitom bude lépe neuvažovat vůbec o tom, zda to ‚umělé‘, co v důsledku této činnosti vznikne, bude ‚mnohem dokonalejší‘ než to, co doposud bylo ‚přirozené‘. Bude to prostě jiné — podle plánu a záměru zúčastněných stran; bude to ‚lepší‘, tj.‚ dokonalejší‘ o to, že to bylo vytvořeno v souladu s úmyslem Rozumu. Jakou ‚absolutní dokonalost‘ by mohla projevit vesmírná hmota po své totální rekonstrukci? Jsou možné ‚různé přírody‘ a ‚různé vesmíry‘, ale jenom jedna varianta byla uskutečněna, ta, jež nás zrodila, v níž existujeme; to je všechno. Takzvané ‚přírodní zákony‘ jsou neporušitelné pouze pro ‚zárodečnou‘ civilizaci, jakou je pozemská. Podle Acheropoula cesta vede ze stupně, na němž se přírodní zákony odhalují, ke stupni, na němž lze tyto zákony stanovit. A právě to se dělo — a děje — již miliardy let. Současný vesmír není již herním polem netknutých živelných sil, slepě rodících i ničících slunce anebo sluneční soustavy, nic takového. Ve vesmíru se již nedá rozlišit ‚přirozené‘ (prvotní) od ‚umělého‘ (přetvořeného). Kdo vykonal tyto kosmogonické práce? První pokolení civilizací. A jakým způsobem? To nevíme: naše poznání je příliš mizivé. Z čeho a podle čeho se dá tedy poznat, že je tomu právě tak? Kdyby první civilizace, odpovídá Acheropoulos, měly od začátku ve svém počínání takovou volnost, jakou podle náboženských představ měl Stvořitel všehomíra, pak bychom pochopitelně nikdy nebyli schopni rozpoznat projevy změn, které se udaly. Bůh podle věrouky přece stvořil svět čistě intencionálním aktem, zcela svobodně. Situace Rozumu byla však jiná: civilizace vznikaly v omezení daném vlastnostmi prvotní hmoty, jež je zrodila: tyto vlastnosti pak podmínily jejich další činnost; podle toho, jak si ony civilizace počínají, lze nepřímo vyvodit, jak vypadaly výchozí podmínky psychozoické kosmogonie. Není to snadné; ať už se událo cokoli, civilizace samy nevyšly z prací na proměně vesmíru beze změny: poněvadž byly jeho součástí, nemohly ho tudíž přetvořit, aniž by se jich ta změna zároveň nedotkla. Acheropoulos si pomáhá názorným příkladem. Když na agarovou živnou půdu vysadíme kolonii baktérií, zpočátku ještě odlišíme původní (‚přirozený‘) agar od kolonií. Časem však bakteriální životní pochody změní agarové prostředí, přivádějí jedny látky a spotřebují jiné, takže se složení základu, jeho pH, jeho konzistence změní. Když však tento agar, který v důsledku těchto pochodů získá nové chemické vlastnosti, podnítí vznik nových variant baktérií, změněných k nepoznání ve srovnání s původními koloniemi, pak tyto nové mikroorganismy nejsou ničím jiným než výsledkem ‚biochemické hry‘, která probíhala mezi všemi koloniemi baktérií na straně jedné a prostředím na straně druhé. Tyto nové varianty baktérií by nevznikly, kdyby původně nasazené mikroorganismy nezměnily živnou půdu — tudíž nové varianty jsou výsledkem hry. A přitom se jednotlivé kolonie vůbec nemusí vzájemně dotýkat, působí na sebe, ale pouze prostřednictvím osmózy, difúze, posunem míry kyselosti a zásaditosti v živné půdě. Z toho vyplývá, že počáteční hra má tendenci zaniknout, neboť ji postupně nahradí kvalitativně nové, prvotně neexistující formy hry. Za agar dosaďte — pravesmír, za baktérie — pracivilizace a máte zjednodušený model ‚Nové kosmogonie‘. To, co jsem řekl až doposud, je z hlediska našich vědeckých poznatků, nabytých v průběhu dějin, naprosto absurdní. Ovšem nic nám nemůže zabránit v tom, abychom se pokusili uvažovat, vycházejíce z libovolných předpokladů, třebaže budou s požadavky logiky neshodné. Přistoupíme-li na obraz vesmíru jako Hry, naskýtá se řada otázek, na něž je třeba jednoznačné odpovědět. Především se tážeme na výchozí, počáteční stav: můžeme úsudkem dospět k zjištění, jaké byly původní podmínky Hry? Acheropoulos prohlásil, že to možné je. K tomu, aby v pravesmíru mohla vzniknout Hra, musely existovat určité předpoklady. Kupříkladu aby v pravesmíru mohly vzniknout první civilizace, nevládla v něm fyzikální neuspořádanost, ale podléhal jistým zákonitostem. Tyto zákonitosti nemusely však být univerzální, to jest obecné platné. Pravesmír mohl být fyzikálně nesourodý, tvořit směsici ne všude totožných fyzikálních systémů, které se všude stejně nerozvinuly, třebaže mohly vycházet z původně analogických podmínek. Acheropoulos předpokládal, že pravesmír byl právě takto fyzikálně ‚záplatovaný‘ a že civilizace se mohly zrodit pouze v nečetných místech od sebe značně vzdálených. Acheropoulos si vesmír představoval jako fyzikální obdobu včelího plástu: tím, čím jsou v plástu voskové buňky, tím by měly v pravesmíru být oblasti fyziky, která se časem ustálila, nicméně se ale odlišuje od fyzikálních systémů sousedních oblastí. Každá civilizace, rozvíjející se takto odděleně, v izolaci od civilizací jiných, mohla dojít k přesvědčení, že v celém univerzu je samojediná, a jak postupně rostla a sílila energií i poznáním, snažila se svému okolí, a to ve stále širším okruhu, vtiskovat znaky stability. Když se jí to dařilo, po velmi dlouhé době se tato civilizace při svém odstředivém působení setkávala s jevy, které již nenáležely k okolnímu časoprostoru, ale byly již projevem činnosti civilizace jiné. Tím se, podle Acheropoula, uzavírala první, úvodní fáze Hry. Civilizace se nedostaly do vzájemného kontaktu, ale fyzikální systém vytvořený civilizací jednou se během expanze střetal s fyzikálními systémy sousedů. Tyto rozdílné fyziky se nemohly prolínat bez kolize, protože nebyly totožné, a totožné nebyly proto, že ani počáteční podmínky vzniku jednotlivých civilizací nebyly stejné. Pochopitelně, míní Acheropoulos, jednotlivé civilizace si dlouhou dobu neuvědomovaly, že svou činností už dlouho neovlivňují neutrální hmotnou pralátku, ale že se setkávají s formami záměrně započaté činnosti civilizací jiných. Postupně došlo k pochopení tohoto stavu věcí. Tato zjištění, ke kterým určitě nedošlo současně, otevřela následující, druhou fázi Hry. Aby své hypotéze dodal zdání pravděpodobnosti, uvádí Acheropoulos v,Nové kosmogonii‘ řadu imaginárních výjevů, které mají ilustrovat vesmírné údobí, kdy se fyziky s odlišnými základními zákony střetaly, a v prostoru těchto srážek se anihilacemi a transformacemi různé podoby uvolňovala obrovská kvanta energie, takže nastávaly gigantické erupce a konflagrace. Střetnutí těchto protikladných sil bylo tak mohutné, že ve vesmíru dodnes doznívá jako takzvané reliktní záření, které astrofyzika odhalila v šedesátých letech a považovala je za pozůstatek mohutného výbuchu na počátku vesmíru, protože domněnka o vzniku vesmíru velkým třeskem je patrně dodnes nejpopulárnější. Leč civilizace po dalších aeonech, každá jaksi na vlastní pěst, dospěly k tomu, že nehrají antagonistickou Hru s přírodní pralátkou, ale — nevědomky — s jinými civilizacemi. Jejich další strategii určil fakt, že principiálně nebylo možno komunikovat, navázat spojení s jinými civilizacemi, protože z oblasti fyziky jedné nelze předat žádnou informaci do oblasti jiného fyzikálního systému. Každá civilizace musela tudíž sama rozhodnout o dalším postupu. Pokračovat v dosavadní taktice by bylo bezpředmětné, ba dokonce zhoubné — místo aby se tříštily síly ve frontálních střetnutích, bylo zapotřebí se sjednotit, ovšem bez možnosti jakékoli předběžné dohody. Tato rozhodnutí, k nimž došlo v různých dobách, nakonec přece jen vedla k tomu, že Hra vešla do třetí fáze, která probíhá doposud. Prakticky celý úhrn psychozoidů vesmíru hraje tuto Hru podle pravidel. Jednotliví členové tohoto souborného celku se chovají podobně jako lodní posádky, které za bouře lijí olej do rozbouřené mořské vlny; třebaže se na tomto postupu předem nedohodly, bude nakonec prospěšný pro všechny. Každý hráč se tedy řídí mini-maximální teorií; stávající podmínky pozměňuje tak, aby společný prospěch byl maximální a škody minimální. Proto je soudobý vesmír stejnorodý (je řízen stejnými zákonitostmi a nejsou v něm výrazně odlišné tendence). Vlastnosti, které odhalil Einstein ve vesmíru, jsou výsledkem rozhodnutí učiněných jednotlivě, ale totožných vzhledem k totožné situaci hráčů, neboť na začátku byla jejich strategická situace totožná, ne ovšem nutně fyzikální. Strategii Hry nezrodila stejnorodá fyzika — právě naopak: stejnorodá mini-maximální strategie zrodila jednotnou fyziku. Id fecit universum cui prodest. Dámy a pánové, podle našeho nejlepšího vědomí se Acheropoulova verze shoduje s rysy skutečnosti, třebaže v ní najdeme řadu zjednodušení a omylů. Acheropoulos předpokládal, že v rámci různých fyzik může vzniknout tentýž typ logiky. Kdyby totiž civilizace A1, zrozená v ‚kosmické buňce‘ A měla jinou logiku než civilizace B1 která vznikla v buňce B, nemohly by obě používat shodnou strategii a právě tak stejnorodou fyziku. Proto předpokládal, že netotožné fyziky mohou dát podnět k vzniku jednotné logiky — jinak si totiž nedovedl vysvětlit to, co se ve vesmíru událo. V tomto vnuknutí tkví zrnko pravdy, ale celá věc je mnohem komplikovanější, než si myslel. Odkázal nám program, snažící se rekonstruovat strategii Hry — vycházíme ze stavu soudobé fyziky a pokoušíme se dobrat k tomu, co vedlo k rozhodnutí hráčů. Vyřešení této úlohy je ztíženo faktem, že si průběh střetů nemůžeme představit lineárně — jako by prakosmos podmiňoval Hru a ta podmiňovala soudobou fyziku. Ten, kdo mění fyziku, přetváří tím i sám sebe, čili vytváří zpětnou vazbu mezi transformacemi prostředí a transformacemi sebe sama. Toto nebezpečí Hry, které si jeho hráči jistě uvědomovali, vedlo k řadě taktických manévrů. Toužili po takových proměnách, které by byly obecně radikální — čili aby se vyhnuli všeobecnému relativismu, vytvořili hierarchickou fyziku. Hierarchická fyzika není ‚totální‘ — je například nepochybné, že i kdyby elementární částice hmoty postrádaly kvantové vlastnosti, mechanika by nebyla narušena. Znamená to, že jednotlivé ‚stupně‘ reality mají omezenou svrchovanost, čili že ne všechny zákonitosti daného stupně musí zůstat zachovány proto, aby nad ním mohl vzniknout další stupeň. To znamená, že fyziku lze přetvářet ‚po troškách‘ a ne každá změna souboru zákonitostí značí změnu celé fyziky na všech stupních jevů. Potíže tohoto druhu, které hráči mají, pak činí jednoduchý, prostý obraz Hry — jako historie o třech fázích —, vytvořený Acheropoulem, značně nepravděpodobným. Acheropoulos se domýšlel, že ‚střety‘ různých fyzik v průběhu Hry musely část hráčů zničit, protože všechny počáteční polohy se nedaly uvést na společného jmenovatele. Činnost ostatních hráčů však nemusela být motivována záměrem zničit nevýhodně situované partnery. O tom, kdo měl přetrvat a kdo zmizet, rozhodovala čirá náhoda, která rozmanité civilizace vybavila různým prostředím — podle zásad počtu pravděpodobnosti. Acheropoulos soudil, že poslední konflagrace oněch strašných ‚bitev‘, v nichž se střetaly různé fyziky, můžeme ještě dnes pozorovat v podobě kvasarů, vyzařujících energii řádu 1063 ergů, tudíž energii, jakou nelze uvolnit žádným nám známým fyzikálním procesem v tak relativně malém zdroji, jakým je kvasar. Myslel si, že když dnes pozorujeme kvasar, vidíme to, co se odehrávalo před pěti až šesti miliardami let ve druhé fázi Hry, neboť právě tak dlouhou dobu potřebovalo světlo, než od kvasarů dolétlo k nám. Jenže jeho hypotézy se nepotvrdily, My kvasary považujeme za jevy jiného řádu. Je třeba pochopit, že Acheropoulos neměl k dispozici žádné údaje, které by mu umožnily jeho názory revidovat. Úplnou rekonstrukci počáteční strategie hráčů provést nemůžeme — retrospekcí jsme schopni pouze dojít k místu, kde si hráči počínali — zhruba řečeno — víceméně stejně jako dnes. Pokud Hra ve svém průběhu dospěla ke kritickým bodům, které si vyžadovaly zásadní změnu strategie, retrospektivní pohled nás nemůže dovést dál než právě k tomuto bodu. Tudíž o pravesmíru, který zrodil Hru, se nedokážeme nic konkrétního dovědět. Když se však podíváme na současný vesmír, rozpoznáme v jeho struktuře soubor zásad strategie používané hráči. Vesmír se ustavičně rozpíná, má mezní rychlost, čili světelnou bariéru, zákony jeho fyziky jsou vskutku souměrné, ač tato symetrie není dokonalá. Výstavba vesmíru je ‚koagulační a hierarchická‘ — je složený z hvězd, které se seskupují do soustav, ty zase tvoří galaxie seskupené do místních soustav a nakonec do metagalaxie. Kromě toho má vesmír zcela asymetrický čas. Takové jsou základní rysy struktury vesmíru — pro každý z nich najdeme vyčerpávající vysvětlení v uspořádání kosmogonické Hry, Hry, jež nám zároveň umožňuje pochopit, proč jedním z jejích základních pravidel musí být dodržování silentium universi. Otázka tedy zní: proč je vesmír uspořádán právě tímto způsobem? Hráči vědí, že během hvězdného vývoje vznikají nové planety a nové civilizace, a tedy dbají na to, aby tito kandidáti na nové hráče, jimiž mladé civilizace jsou, nemohli pravidla Hry porušit. Proto se vesmír rozpíná, neboť jenom v takovém vesmíru, v němž se ustavičně rodí nové civilizace, může vzdálenost, která je dělí, zůstat konstantní. K dorozumění, vedoucímu k ‚dohodě‘ a ke vzniku lokálního spolčení nových hráčů, by však mohlo dojít i v takovém rozpínajícím se vesmíru, který by neměl v sobě omezenou rychlost působení na dálku. Představme si vesmír s fyzikou dovolující urychlení činnosti úměrně k vynaložené energii. V takovém vesmíru by se hráč, který by disponoval pětkrát větší energií než hráči ostatní, mohl pětkrát rychleji informovat o stavu ostatních spoluhráčů a s pětinásobnou převahou na ně udeřit. V takovém vesmíru tudíž existuje šance dosáhnout nadvlády nad jeho fyzikou a všemi ostatními spoluhráči. Takový vesmír svým způsobem nutí k rivalitě, k energetickému soutěžení, k zvyšování potenciálu. Zde v reálném vesmíru je k tomu, aby mohla být překročena rychlost světla, třeba nekonečné energie — jinak řečeno, tuto bariéru nelze překročit. Tudíž zvyšovat míru pohybu v reálném vesmíru nemá vůbec cenu. Podobně je tomu i s motivací asymetrie času. Kdyby byl čas vratný a kdyby obrácení jeho toku bylo uskutečnitelné při vynaložení dostatečných prostředků a síly, bylo by znovu možné dosáhnout nad spoluhráči nadvlády. V tomto případě díky tomu, že každý z jejich kroků by mohl být anulován. A tak ani vesmír, který neexpanduje, který nemá rychlostní bariéru, či vesmír s vratným časem nedovolují zcela stabilizovat Hru. Jenže šlo právě o to, aby se Hra normativně ustálila, a k tomu cíli směřuje počínání hráčů, dané strukturou hmoty. Přece je jasné, že zamezit jakýmkoli perturbacím a agresím s pomocí jednotně uspořádané fyziky je prostředek daleko jistější a mnohem radikálnější než jakákoli jiná bezpečnostní opatření (třeba pomocí stanovených zákonů, hrozbami, dohledem, přinucením, tresty). V důsledku toho vesmír představuje scénu, vstřebávající všechny, kdo dorostou na úroveň Hry, aby se jí mohli plnoprávně účastnit. A oni nalézají pravidla, jimž se musí podřídit. Hráči zmařili sémantické spojení, neboť se dorozumívají metodami, které znemožňují porušit herní pravidla: o jejich dohodě svědčí už samotná jednotně uspořádaná fyzika. Hráči si znemožnili účinné sémantické spojení, protože mezi sebou vytvořili a ustálili takové vzdálenosti, že doba potřebná k příjmu strategicky důležité informace o stavu jiných hráčů je vždycky delší než doba platnosti aktuální taktiky Hry. Kdyby tudíž někdo z nich i se svými sousedními spoluhráči ‚rozmlouval‘, získal by zprávy zastaralé již ve chvíli, kdy je přijal. Proto také není možné, aby ve vesmíru vznikla antagonistická seskupení, spiknutí, vytvářela se lokální mocenská střediska, uzavíraly se smlouvy atd. Proto se hráči vzájemně nedomlouvají — sami si to znemožnili. Byl to jeden z úhelných kamenů k stabilizaci Hry, a tedy i kosmogonie. A to také částečně vysvětluje záhadu silentia universi. Nemůžeme naslouchat rozmluvám hráčů, protože shodně se strategickou bilancí mlčí. Acheropoulos tento stav věcí dokázal rozpoznat. O jeho pečlivosti svědčí, že předvídal námitky, které může vyvolat jeho obraz Hry, obsažený v ‚Nové kosmogonii‘. Námitky zdůrazňují především obrovské disproporce mezi miliardy let trvající prací, jakoby vloženou do přestavby celého vesmíru, a výsledky této přestavby, která má za cíl pacifikaci vesmíru pomocí fyziky do něj zabudované. Jak to, že — namítá autorem předpokládaný kritik — společnostem tak dlouhověkým nestačí ani miliardy let kulturního vývoje k tomu, aby samovolně upustily od všech forem agrese, a musí pax cosmica zajišťovat přírodními zákony zvlášť k tomuto účelu upravenými? Tudíž úsilí, měřeno energií, která přesahuje sdružený potenciál miliónu galaxií, nemá za cíl nic jiného než vytvořit zábrany a omezení vojenské činnosti? Acheropoulos na to odpovídá: typ fyziky, která pacifikovala vesmír, byl nezbytný při zrození Hry, neboť vesmír fyzikálně sjednotit mohla pouze jediná strategie — v opačném případě by jeho rozsáhlé oblasti postihl chaos slepých kataklyzmat. V pravesmíru byly existenční podmínky mnohem nelítostnější, než jsou dnes, a život se mohl zrodit pouze podle pravidel ‚výjimky z pravidla‘ a nahodile zrozený také náhodně zahynul. Rozpínající se metagalaxie se svou asymetrií času a strukturální hierarchií — to všechno muselo být ustáleno na počátku, byl to minimální řád, nezbytný, aby mohl být vytvořen prostor pro další činnost. Acheropoulos pochopil, že vzhledem k tomu, že tato fáze proměn je historií existence, museli mít hráči před sebou nějaké nové, dalekosáhlé cíle, a chtěl na ně přijít. To se mu bohužel nepodařilo. Zde narážíme na rozpor v jeho systému — Acheropoulos se totiž snažil pochopit Hru nikoli tak, že by rekonstruoval její formální strukturu, tj. logicky, ale tím způsobem, že se vžil do situace hráčů, tj. psychologicky. Nemá-li k tomu ovšem člověk potřebné údaje, k pochopení jejich psychologie či jejich etického kodexu se nemůže dobrat. Nedovedeme si představit, co hráči myslí, co cítí, po čem touží, stejně jako není možné vytvořit fyziku z představy, co to asi je, když ‚existujeme jako elektron‘. Imanence hráčova jsoucna je pro nás stejně nedosažitelná jako výklad bytí elektronů, vycházející z jeho podstaty. To, že elektron je neživou částicí hmotných změn a že hráč je bytostí rozumnou, snad takovou jako my, nemá podstatný význam. Mluvím o rozporu v Acheropoulově systému, protože na jiném místě ‚Nové kosmogonie‘ autor důrazně prohlašuje, že motivace hráčů nelze reprodukovat na základe introspekce. On o tom věděl, a přesto podlehl způsobu myšlení, který jej zformoval, protože filozof se snaží nejprve porozumět a teprve potom generalizovat; mně samému bylo hned od počátku jasné, že tímto způsobem nelze obraz Hry vytvořit. Abychom ji pochopili, museli bychom Hru jako celek sledovat z vnějšku, čili z takového pozorovacího stanoviště, které není a nikdy nebude. Intencionální činnost nelze ztotožňovat s psychologickou motivací. Analytik Hry nemusí přihlížet k etice hráčů právě tak, jako vojenský historik, studující logiku strategických operací na frontě, nemusí brát zřetel na osobní etiku vojevůdců. Obraz Hry je rozhodující strukturou, podmíněnou stavem Hry a stavem okolního prostředí a nikoli nahodilou strukturou kodexů individuálních hodnot, přání či norem, kterými se řídí jednotliví hráči. To, že se účastní téže Hry, ještě neznamená, že by se měli sobě podobat v kterémkoli jiném ohledu! Mohou si být vzájemně podobni právě tak jako člověk stroji, s nímž hraje šachy. Tudíž není zcela vyloučeno, že existují hráči v biologickém smyslu neživí, kteří vznikli nebiologickým vývojem, právě tak jako hráči, kteří jsou syntetickými výtvory uměle započaté evoluce — jenomže řešení takových problémů nemá v úvaze o teorii Hráčů co dělat. Silentium universi představovalo pro Acheropoula největší dilema. Jeho dva zákony jsou obecně známé. První praví, že žádná civilizace na nižším stupni nemůže Hráče objevit, protože Hráči nejenom mlčí, ale jejich činnost se nijak od vesmírného pozadí neodlišuje, neboť právě tímto pozadím je. Druhý Acheropoulův zákon říká, že se Hráči neobracejí na mladší civilizace s poručnicko-pomocnými informacemi, neboť své zprávy nemohou konkrétně adresovat a neadresně je vysílat nechtějí. K tomu, aby mohla být vyslána adresná informace, je zapotřebí nejprve konkrétně poznat adresátovu situaci — to ovšem nedovoluje první zákon Hry, vytvářející bariéru časoprostorové činnosti. Jak víme, každá zpráva o stavu jiné civilizace je již v okamžiku, kdy došla, naprostým anachronismem. Hráči si zřízením bariér sami znemožnili zjistit stav jiných civilizací. A neadresné vysílání zpráv vždycky přináší víc škody než užitku. Acheropoulos to demonstroval na experimentu. Připravil dvě sady kartiček: na jednu vypsal nejnovější objevy z šedesátých let, na druhou data z historického kalendáře za posledních sto let (1860–1960). Potom namátkou vytáhl po kartičce z každé sady a údaje o objevech a data přiřadil k sobě, což mělo napodobit neadresné vysílání informací. V podstatě má takové vysílání zřídkakdy pro příjemce nějakou cenu. Převážně bývá přijatá zpráva příjemci nesrozumitelná (teorie relativity v roce 1860) nebo je pro něj nepoužitelná (teorie laseru v roce 1878) či dokonce škodlivá (teorie atomové energie v roce 1939). Podle Acheropoula tudíž Hráči mlčí — přejí totiž mladým civilizacím jen to nejlepší. Taková argumentace proto poukazuje na etiku — tím ovšem nenabývá na spolehlivosti. Tvrzení, že civilizace by měla být eticky o to dokonalejší, oč je technicky a vědecky na vyšším stupni vývoje, je do teorie Hry zavedena z vnějšku. Teorie kosmogonické Hry nemůže být tímto způsobem vykonstruována — buď silentium universi ze struktury Hry nevyhnutelně vyplývá, anebo je třeba zpochybnit samotnou existenci Hry. Její hodnověrnost nemohou žádné hypotézy ad hoc zachránit. Acheropoulos to také pochopil: tento problém ho trápil mnohem citelněji než celé poznání, k němuž dospěl. Připojuje proto k ‚morální hypotéze‘ ještě další, avšak nemá dostatečné množství slabých hypotéz, aby nahradily jednu — ale přesvědčivou. Nyní se musím zmínit o sobě. Co jsem udělal jakožto Acheropoulův pokračovatel? Moje teorie vzešla z fyziky, k fyzice se obrací, ale sama k ní nepatří. Přirozeně, kdyby z ní vzešla pouze ona fyzika, z níž jsem teorii odvodil, byla by to nicotná hra na tautologii. Fyzik se doposud choval jako člověk, který pozoruje tahy na šachovnici, který ví, jak se která figurka pohybuje, ale nemyslí si, že pohyby figur sledují nějaký cíl. Kosmogonická hra probíhá jinak než hra v šachy — v ní se totiž mění pravidla, tedy zákony pohybu, figury i šachovnice. S přihlédnutím k tomu není moje teorie rekonstrukcí celé Hry, jak probíhala od svého počátku, ale pouze její poslední fáze. Moje teorie je pouze fragmentem celku, tedy něčím takovým, jako je třeba gambit, odvozený z pozorování šachů. Ten, kdo zná jeho princip, ví, že významná figurka je obětována, aby se později dosáhlo výhodnějšího postavení, ovšem nemusí ještě vědět, že nejvyšší výhrou je mat. Z té fyziky, kterou známe, se nedá způsob Hry odvodit, ba ani její části. Teprve řídě se Acheropoulovou geniální intuicí, když jsem vyšel z předpokladu, že soudobou fyziku je třeba ‚doplnit‘, podařilo se mi odvodit herní pravidla probíhající partie. Byl to postup krajně kacířský, protože první zásadou vědy je teze, že svět se svými zákonitostmi je něco ‚hotového‘ a ‚ukončeného‘. Já se naopak domnívám, že současná fyzika je přechodná etapa na cestě vymezených přeměn. Takzvané ‚neproměnné veličiny‘ nejsou zdaleka konstantní. Zejména se to týká Boltzmannovy konstanty. Znamená to, že i když konečným stavem každého počátečního řádu ve vesmíru musí být neuspořádanost, přesto může být tempo růstu chaosu ovlivněno změnami vyvolanými Hráči. Zdá se (to je pouze předpoklad a nikoli teoretická dedukce!), že Hráči vytvořili asymetrii času nadmíru násilným zásahem, ‚jako by měli naspěch‘ (pochopitelně ve vesmírném měřítku). Toto násilí tkví v tom, že gradient vzrůstu entropie učinili příliš strmý. Silnou tendenci vzrůstu neuspořádanosti využili k tomu, aby ve vesmíru zavedli jednotný řád. Ačkoli odtud všechno probíhá od spořádanosti k neuspořádanosti, k chaosu, celkový obraz se přesto jeví jako stejnorodý, podléhající jedinému principu, a tím obecně uspořádaný. To, že procesy mikrosvěta jsou zásadně zvratné, se vědělo již dávno. Z teorie vyplývá neobvyklá věc: kdyby se energie, kterou pozemská věda investuje do výzkumu elementárních částic, zvětšila 1019 krát, výzkum jako objevování stavu věcí by tento stav změnil! Místo abychom poznávali přírodní zákony, nepatrně bychom je zdeformovali. To je citlivým místem, Achillovou patou fyziky současného vesmíru. Mikrosvět nyní tvoří pro Hráče hlavní těžiště stavebních prací. Učinili jej nestálým a určitým způsobem jej řídí. Zdá se mi, že určitou část fyziky, již ustálenou, jaksi znovu vyšinuli ze základů. Přezkoumávají zákonitosti, hýbají již fixovanými zákony. Proto zachovávají mlčení, které je ‚strategickým mlčením‘. Nikoho ‚nepovolaného‘ neinformují ani o tom, co dělají, ani o tom, že Hra probíhá. Vždyť poznání o existenci Hry přece staví fyziku do zcela nového světla. Hráči mlčí, aby se vyhnuli nežádoucím konfliktům a intervencím, a určitě budou mlčet, dokud svou činnost neukončí. Jak dlouho trvá toto silentium universi? To nevíme. Můžeme předpokládat, že nejméně sto miliónů let. Tudíž vesmír se svou fyzikou se nalézá na rozcestí. Kam směřují Hráči touto svou monumentální rekonstrukcí? To nevíme. Teorie nám říká pouze to, že Boltzmannova konstanta se bude zmenšovat spolu s jinými konstantami, až dosáhne určité pevně vymezené hodnoty, kterou Hráči potřebují — nevíme ovšem k čemu. Právě tak jako ten, kdo pochopil základní myšlenku gambitu, nemusí porozumět, k čemu taková operace slouží — v šachové hře jako celku. To, co řeknu nyní, překračuje již hranice našeho poznání. Disponujeme totiž jistým embarras de richesse nejrůznějších hypotéz, vyslovených v průběhu několika posledních let. Brooklynský tým profesora Bowmana se domnívá, že Hráči chtějí uzavřít ‚skulinu vratnosti jevů‘, která ještě ‚zbyla‘ v lůně hmoty — a to v oblasti elementárních částic. Někteří jiní badatelé tvrdí, že oslabení gradientů entropie má za cíl lepší adaptaci vesmíru pro vznik života, nebo dokonce, že Hráčům jde o ‚zpsychozoičtění‘ celého kosmu. Podle mého názoru jsou tyto hypotézy nadmíru opovážlivé, zejména proto, že se podobají jistým antropocentrickým představám. Myšlenka, že celý vesmír se vyvíjí tak, aby se stal ‚jediným velikým Rozumem‘, aby ‚zepsychičtěl‘ je leitmotivem mnoha rozličných filozofií — i mnoha náboženství minulosti. Profesor Ben Nour v Intentional Cosmogony prohlásil, že několik Hráčů nejbližších naší Zemi (jeden z nich by se mohl nacházet v mlhovině Andromedy) nezkoordinovalo optimálně své tahy, takže Země se nachází v okruhu ‚oscilace fyziky‘. To by znamenalo, že teorie Hry vůbec neobráží taktiku Hráčů v současné fázi, ale pouze její místní, poměrně nahodilou úchylku. Jeden popularizátor zase tvrdí, že Země se dostala do ‚konfliktní sféry‘: dva sousední Hráči svádějí ‚drobný boj‘ kvůli ‚lstivé změně fyzikálních zákonů‘, a tím lze vysvětlit změny Boltzmannovy konstanty. Velmi populární je předpoklad, že Hráči ‚oslabují‘ platnost druhého zákona termodynamiky. V souvislosti s tím považuji za velmi zajímavý názor akademika A. Slyše, který v práci Logika i Novaja Kosmogonija obrátil pozornost na ne zcela jasné spojení mezi logikou a fyzikou. Je docela pravděpodobné, praví akademik Slyš, že vesmír s oslabenou tendencí vzrůstu entropie by vytvořil obrovské informační systémy, které by se projevily jako velmi hloupé. Ve světle prací několika mladých matematiků se to zdá pravděpodobné: považují za možné, že změny fyziky, Hráči již uskutečněné, vedly k změnám matematiky, nebo — lépe řečeno — k proměně konstrukce nesporných systémů v exaktních vědách. Od takového názoru není již daleko k tezi, že proslulý Gödelův princip, obsažený v jeho práci Über formal unentscheidbare Sätze der Principia Mathematica und verwandter Systéme, vymezující hranice dokonalosti dosažitelné v systémové matematice, neplatí univerzálně, tj.‚ pro všechny možné vesmíry‘, ale pouze pro vesmír v jeho současném stavu. (A dokonce že kdysi, řekněme před půl miliardou let, by se Gödelův princip nedal uplatnit, protože zákony konstrukce matematických systémů byly tehdy jiné, než jsou nyní.) Musím přiznat, že ačkoliv dobře chápu motivaci těch, kteří dnes vyhlašují své rozličné domněnky o cílech Hry, o záměrech Hráčů, hlavních hodnotách, jichž se prý drží, a tak dále, jsem nicméně současně spíše znepokojen nepřesností nebo přímo zavádějícím charakterem takových — povýtce lehkomyslných — domněnek. Někteří lidé si nyní představují vesmír jako byt, v němž lze za chvilku přemístit nábytek podle přání nájemníků. K fyzikálním přírodním zákonům takto ovšem přistupovat nelze. Tempo skutečných proměn je nevýslovně pomalé, jestliže jako měřítka použijeme délky našich životů. Musím hned dodat, že z toho nevyplývá absolutně nic, co se týče povahy Hráčů, kupříkladu jejich údajné dlouhověkosti či dokonce nesmrtelnosti. O tom nevíme nic. Jak již bylo řečeno, Hráči nemusí být živými bytostmi, tj. nemuseli vzniknout biologickým vývojem. V podstatě se členové prvních civilizací nemuseli Hrou zabývat sami, ale už od pravěku ji dali na starost nějakým obrovským automatům — kormidelníkům kosmogonie. Je možné, že mnohé pracivilizace, které Hru započaly, již neexistují a jejich roli převzaly samočinné systémy a že ty tvoří část Spoluhráčů. To všechno je možné — jenomže odpověď na tyto otázky se nedovíme ani za rok a já se domnívám, že ani za sto let. Nicméně získali jsme určité nové poznání. Jak tomu u vědeckých poznatků obvykle bývá, odhalují víc, pokud jde o vymezení této činnosti, než pokud jde o její intenzitu. Dnes někteří teoretikové soudí, že pokud by Hráči chtěli, mohli by odstranit nesouměřitelnost vyjádřenou Heisenbergovou relací neurčitosti. (Dr. John Command vyslovil myšlenku, že relace neurčitosti je taktickým manévrem, který zavedli Hráči ze stejného důvodu jako zákon silentia universi, totiž, aby,nikdo nemohl nežádoucím způsobem s fyzikou manipulovat — pokud sám nepatří k Hráčům.‘ I kdyby tomu tak opravdu bylo, Hráči nemohou přervat spojitost existující mezi změnami zákonů hmoty a činností rozumu, který je vytvořen ze stejné matérie. Představa, že lze vytvořit logiku či metalogiku platnou ‚pro všechny sestrojitelné vesmíry‘, je mylná, a to se dnes již podařilo dokázat. Osobně se domnívám, že Hráči, dokonale chápající tento stav věcí, mají potíže — pochopitelně že ne potíže podle našich měřítek a rozměrů! Pokud nás vědomí, že Hráči nejsou všemohoucí, může znepokojovat, protože si tím ujasňujeme i imanentní riziko kosmogonické Hry, na druhé straně tato úvaha naši životní situaci rychle přibližuje stavu Hráčů — neboť nikdo ve vesmíru není všemohoucí. Také nejvyspělejší civilizace jsou částmi — neznajícími úplně celek. Ve vytyčování smělých myšlenek nejdále dospěl Ronald Schuer v práci Reason-made Universe: Laws versus Rules, kde praví, že čím důkladněji Hráči transformují vesmír, tím víc mění i sami sebe. Tato proměna pak vede podle Schuerových slov ke ‚gilotinování paměti‘. Protože ten, kdo se příliš radikálně změní, tím také do jisté míry ničí vzpomínky na svou minulost — na dobu před touto změnou. Tím, že dosahují rostoucího kosmicko-transformačního potenciálu, Hráči sami za sebou zametají stopy na cestě, jíž se doposud ubíral vývoj vesmíru, tvrdí Schuer. Tvůrčí všemohoucnost je omezena ochrnutím retrognózy. Pokud chtějí Hráči obdařit vesmír vlastnostmi kolébky Rozumu, redukují z tohoto důvodu působnost zákona entropie: po miliardách let, zapomenuvše, co bylo s nimi a před nimi, uvedli vesmír do stavu, o kterém mluví akademik Slyš. Jakmile je ‚entropická brzda‘ odstraněna, nastává explozivní růst biosfér, množství nedozrálých civilizací se předčasně zapojuje do Hry a způsobí její kolaps. Ano, ochabnutím Hry dochází k chaosu…, z nějž se po aeonech zrodí nový kolektiv Hráčů… a započne Hru nanovo. Podle Schuera se Hra točí v kruhu a otázka po ‚začátku vesmíru‘ tudíž nemá vůbec smysl. Jestliže nešťastný účinek kolapsu dokážeme odhadnout i my, co teprve když hovoříme o prognózách, jichž jsou schopni Hráči. Vážení přítomní, načrtl jsem vám krystalický obraz Hry, vedené Rozumy vzdálenými miliardy parseků od sebe, Rozumy skrytými ve hvězdných mlhovinách, a vzápětí tento obraz zatemňuji záplavou nejasností, rozporných domněnek a zcela nepravděpodobných hypotéz. Ale takový je průběh poznávání. Věda dnes vidí vesmír jako palimpsest Her, obdařených pamětí rozsáhlejší, než kam může sahat paměť jednotlivého Hráče. Touto pamětí je soubor přírodních zákonů, udržujících vesmír ve stejnorodém pohybu. Díváme se tedy na vesmír jako na pole miliardy let trvajících prací, vrstvených během aeonů a mířících k cílům, z nichž můžeme zachytit pouze nejmenší a nejbližší zlomky, a to pouze částečně. Je tento obraz pravdivý? Nenahradí jej někdy nějaký další, jiný model, stejně radikálně odlišný, jako je náš model Hry Rozumů radikálně odlišný od všech předešlých modelů vesmíru? Místo odpovědi uvedu slova svého učitele, profesora Ernsta Ahrense. Před mnoha lety, když jsem za ním ještě jako mladík zašel s prvním zpracováním koncepce Hry, abych se ho zeptal na jeho názor, Ahrens odpověděl: ‚Teorie? Že by to byla teorie? Možná že to není teorie. Lidstvo se přece vydává ke hvězdám? Takže pokud to není ono, může to být plán — a snad se to i jednou takto uskuteční!‘ Těmito, ne zcela skeptickými slovy svého učitele bych chtěl dnešní přednášku zakončit. Děkuji vám za pozornost.“